Nezralé emoce

Z emoční autonomie potomků podle nich roste jen nepravost, je proto potřeba, aby byli pod kontrolou a přejali rodičovské postoje. Bývají experty na kažení radosti a často používají hrůzné vize toho, co dítě čeká v dospělosti, aby si uvědomilo, že teď se vlastně má skvěle. Pojí‑li se emoční nezralost se sadistickými tendencemi, častými jevy jsou tělesné tresty a tichá domácnost.

Kniha stručně shrnuje, že emočně nezralí lidé:

• Jsou v jádru bojácní a nejistí.
• Potřebují mít nadvládu.
• Sami sebe i druhé definují podle rolí.
• Jsou zahleděni do sebe, chybí jim sebereflexe.
• Obviňují druhé, sami sebe omlouvají.
• Jednají impulzivně a nesnesou stres.

Emočně nezralý vztahový systém

Na jejich omluvu nutno říct, že si své nastavení nevybrali – něco v životě, zpravidla jejich rodiče, jim nedovolilo dozrát. Možná prožili nesnadné dětství, včetně týrání a citové deprivace, bez dostatečně hlubokého vztahu. Ztotožnili se s rodinnými traumaty, neměli šanci naučit se vnímat svou přirozenost. Na to bychom měli myslet dřív, než zlobně ukážeme prstem.

V rámci emoční nezralosti si dotyčné osoby sebeúctu a emoční stabilitu neřídí samy, vyžadují to od druhých. Rafinovaně v nich vyvolávají zodpovědnost za svou spokojenost: Maminka je nešťastná, protože jsi zlobivý kluk! Autorka tyto podněty označuje jako emočně nezralý vztahový systém.

Kvůli němu dítě věnuje větší pozornost citovému rozpoložení rodiče než tomu svému. Místo naslouchání vlastním instinktům se naladí na potřeby rodiče. Pokud se totiž dokáže chovat tak, jak dospělý vyžaduje, je naděje, že bude doma klid. Toto nastavení přehnané empatie a vycházení vstříc na svůj úkor si odnáší do dospělosti. Není překvapivé, když si vybere nezralého partnera, opět se noří do jeho prožívání a dumá, co jen udělal špatně.

Přístup zralých lidí vypadá jinak: při žádosti o pomoc berou v úvahu druhého člověka a počítají s tím, že může prosbu odmítnout. Život v nezralém vztahovém systému vyčerpává. Emoční práce je pouze na nás, nemluvě o stavu permanentní pohotovosti, kdy přijde další vyděračský požadavek a zda se nám ho povede splnit, aniž by nás druhý potrestal zlobou a nenáladou. Ztrácíme tak svobodu řídit se vlastními potřebami.

Postojem rád/a bych, ale nemůžu emočně nezralí rodiče zdatně odpálkují každý nápad, jak jejich problém vyřešit. Máloco je totiž uspokojí, hlavním cílem stížnosti je udržovat zájem okolí. O to by vyřešením problému přišli. Autorka trefně píše: Jakmile jejich problémy začnete řešit, začnou se rozrůstat rychleji než hlavy hydry. Problémy představují měnu, kterou vás vězní ve svém systému.

Emočně nezralé osoby jsou mistry v tom, jak člověka přimět, aby cítil to, co se jim hodí. Navíc umějí dokonale zveličovat, běžné potíže zpravidla líčí jako katastrofu. Donutí nás o sobě pochybovat a nakonec se soustředíme na jediné: dělat vše pro to, abychom byli přijati.

Strach má velkou moc

Nezralí rodiče soudí a zesměšňují prožívání druhých, které odvádí pozornost od toho, co sami považují za důležité. Kdykoliv vyjádříme odlišný názor, vnímají to jako projev neúcty. Pocity druhých mají hodnotu jen tehdy, pokud je oni schválí. Potřebují mít pocit, že mají ve všem pravdu. Dítě tak brzy začne mít strach projevovat, co doopravdy cítí.

Strach patří k nejjednodušším metodám ovládání druhých a emočně nezralí lidé jsou přeborníky v jeho vyvolávání. Někdo na to jde přes násilí, jiný přes citové zhroucení a vydírání – dobře poznají, co na okolí platí. Úspěšné je vyvolávání pocitů viny, kdy se dítě celý život žene za nedostižnou dokonalostí, aby rodiče uspokojilo.

Vina fungovala zejména u generací druhé poloviny minulého století. Děti měly často na talíři válečné útrapy a nevděk za svou hojnost, takže se začaly stydět i za legitimní potřeby. Stud za to, že máme potíže nebo něco potřebujeme, často přetrvá do dospělosti. Potomci emočně nezralých rodičů pak mají potřebu si lásku kupovat na úkor svých potřeb, stejně jako v dětství. Cítit lásku ze strany nezralého rodiče je jako snažit se prožívat atmosféru hor pohledem na fotografii, trefně píše autorka, a většina lidí by se do těch hor ráda podívala doopravdy.

Zrát se dá celý život, ale největší formou zralosti je pochopit a odpustit. Někdy se to začne dařit až po smrti rodičů, po opadnutí intenzity jejich emočního pole. A součástí zralosti je nedělat dětem to, čím vás rodiče mořilli. Sama mám seznam zakázaných projevů na dobu, kdy nedej bože budu potřebovat péči.