Nezadaní

Mirka zažívá to, co mnoho jiných mladých lidí okolo třiceti. Setkává se s kritickými pohledy svých nejbližších a velmi nepříjemnými dotazy, kdy jim přivede ukázat toho celoživotního partnera. Aniž by to blízcí tušili, vyvolávají v osamělých velký tlak a v neposlední řadě i pochyby. Ty velmi vtíravé, nepříjemné pochyby, že je něco špatně s nimi. Že za svou samotu si můžou sami a že to můžou také vědomě změnit.

Ačkoliv se může zdát, že doba mladým lidem přeje, opak je mnohdy pravdou. Nepřeberné možnosti, ale také tlaky ze všech stran. Ty jsi nebyla na zahraniční stáži? Ty necestuješ po celém světě? Ty jsi ještě nebyla na Srí Lance? Ty neběháš a neposiluješ? Ty se nestravuješ zdravě? Ještě nemáš rodinu? Proč bydlíš v pronájmu? Ty nemáš vztah? Možností je mnoho a u mnoha mladých lidí jako by se z toho stala povinnost. Dokázat a stihnout to, co ostatní. A pokud něco z toho nemají, je to špatně.

Na začátku svého příběhu Mirka zmínila, že na celé situaci je pro ni nejhorší právě konfrontace s okolím, které na ni klade téměř nereálný požadavek. Ten ale Mirka jen ze své vůle nemůže změnit. A čím víc by chtěla, čím víc se bude snažit, tím více to nejde. Mnoho lidí někdy dostalo radu od kamaráda nebo kamarádky: Tak nikoho nehledej a ono to přijde samo! Zaměř se na sebe a najednou ten pravý, ta pravá přijde.

Ale ono to většinou nejde. Jak by taky mohlo. Čím více nechceme být sami, tím více jako bychom potenciální partnery spíše odpuzovali. Nebo alespoň tak se nám to zdá. A pokud to trvá déle, vtírá se na mysl obava, že je s námi něco špatně. A najednou se vše točí kolem strachu, obav, pochyb a netrpělivého očekávání.

Lepší než nic?

Karolína je ve vztahu už patnáct let. Za tu dobu vztah s Jáchymem několikrát slepovali. Celkově se rozešli nejmíň čtyřikrát. Občas si dali od sebe pauzu. Jednou si našla jiného přítele, ale s tím to nedopadlo. Pak byla půl roku sama. I Jáchym byl sám, a tak se dali zase dohromady. Znají svoje špatné i světlé stránky. Od poslední pauzy jsou spolu tři roky.

Karolíně se někdy nechce domů, když ví, že tam Jáchym je. Častokrát je plná obav, v jakém ho najde rozpoložení. Jestli bude naštvaný, hádavý nebo mlčenlivý, jestli bude chtít klid, nebo naopak bude mít nahlas puštěnou televizi. Čas od času se najdou chvíle, kdy se společně zasmějí nebo podniknou výlet, ale těch moc nebývá. Večer tráví většinou před televizí. Pak jde spát nebo alespoň předstírá, že už spí, jelikož na nic jiného nemá náladu. Někdy by se nejraději odstěhovala do svého. Nesnáší ten pocit, když jde domů s úzkostí a nepříjemným očekáváním.

Karolína vlastně moc neví, proč se k Jáchymovi stále vrací. Neřekla by, že je šťastná. Nemiluje ho, ale dokáže s ním žít. Už si na sebe zvykli. Jeho emoční výbuchy, nerudnost, vztek i protivnost dokáže snést. Klidně by ho opustila, kdyby byl někdo jiný. Kdyby o ni někdo projevil zájem. Kdyby mohla jen přejít do jiného vztahu. Ale nikdo takový není. Asi je to lepší než být sama.

Karolína raději zvolila cestu být ve špatném partnerství – mít alespoň nějaký vztah než být opuštěná. Chtěla zapadnout. Chtěla to mít stejně jako všichni ostatní. Karolína ví, že vztah, ve kterém žije, není dobrý, vlastně má mnoho negativních stránek. Ale být sama je pro ni ještě horší. Ty pohledy a otázky. To, že si připadala méněcenně před stejně starými kamarádkami, které všechny někoho měly. Taky chtěla někoho mít. Před celým světem.

Strach a obavy byly silnější. Na samotě bylo něco děsivého. Pocit, že její vztah určuje její hodnotu. Že kdyby nikoho neměla, je pro okolí méněcenná. Pro Karolínu, Mirku a pro mnoho dalších je velmi těžké odolávat právě onomu podprahovému, ale někdy i přímo mířenému tlaku, že by si měly najít celoživotního partnera a že je to tak správně. Pohledy, fráze, dotazy, to vše, s čím jsou konfrontovány. Mirka se raději začne vyhýbat rodinnému prostředí, aby nemusela poslouchat dotěrné a nepříjemné otázky, a Karolína raději zůstane v nepříjemném vztahu.

Životní křižovatka

Pro oba příběhy je společný strach ze samoty. Ten je často podbarvený strachem ze ztráty vlastní hodnoty. Přece je normální být s někým. Nikoliv být sám, sama. Samota je špatná a měli bychom se tak cítit. Jenže z hledání partnera se najednou stává zacyklený problém. Strach a úzkost, která provází seznamování, je pro okolí až téměř hmatatelná.

Nechápeme, co to na nás je, že se stále nedaří dlouhodobý a fungující vztah navázat. A čím více zažíváme zklamání a selhání, tím více se prohlubují pocity méněcennosti, obav, smutku a sebeobviňování. A tak pořád dokola. Mnoho obav nám naskakuje na mysl automaticky a nečekaně, během rutinních činností. Když vidíme jiné páry nebo když přemýšlíme bezděčně o budoucnosti. Myšlenky jsou vtíravé, nepříjemné, a čím víc se jich chceme zbavit, tím častěji je máme.

Najednou začneme cítit bezmoc, zoufalost a frustraci. Ať děláme, co děláme, nejde vztah navázat. Zacyklíme se do obav, které nás zúzkostňují. A ona úzkost působí na potenciální partnery skoro jako repelent. V tu chvíli vidíme jen jedinou cestu ke štěstí, a to je právě nalézt partnera. To nám přinese štěstí, po kterém prahneme. To je to, co nám chybí. Ve dvaceti to tak důležité nebylo, ve třiceti se to ale stává prioritou. Všichni mají vztah. Já musím taky. Ale o co víc usilujeme, o to více se nedaří. Rezignace s depresivním podtextem „já už budu navždy sám/sama“ je pak otázkou času.

Ze své zkušenosti si vzpomínám na pocit po rozpadu pro mě důležitého vztahu. Daleko víc než lítost nad ztrátou konkrétního partnera se začaly objevovat myšlenky na budoucnost. Automaticky a bezděčně. Najdu si někoho? Co když mě nikdo jiný nebude chtít? Dokážu se seznámit s někým dalším? A mám vůbec sílu se znova seznamovat? Potkám v životě někoho dalšího? Co když zůstanu sama? Všechny tyhle myšlenky vířily v hlavě, aniž bych chtěla. Rozchod je nastartoval, samota přiživovala.

Nicméně konec vztahu je pro nás jakousi životní křižovatkou a my se můžeme rozhodnout, kterým směrem dál vyrazíme. Jaké myšlenky necháme proplout bez povšimnutí a jaké naopak vyslechneme a necháme se jimi vést.

Vrátíme se zpět

Stejně jako Karolína můžeme zvolit scénář, že než bychom čelili novým výzvám nebo strachu ze samoty, raději prchneme zpět ke známému. Špatné jistotě, která nás v ten moment uklidní. Dá nám falešný pocit bezpečí. Nicméně v tomto případě nepoznáme ani sebe, nevyrosteme, nezjistíme, co a koho potřebujeme, a určitě nebudeme dlouhodobě šťastní.

Rozhodnutí vrátit se do špatného je jen vyjádřením až příliš velkých obav. Být sám, sama je tragédie. Nikdy si nikoho nenajdu. Nikdo jiný už mě nebude mít rád. Všichni potenciální partneři jsou už s někým ve vztahu. Nikdo jiný kolem mě není sám. Kdo by chtěl holku po třicítce. Pokud tyto myšlenky poslechneme, raději se na křižovatce otočíme a vrátíme se zpět do špatné jistoty. To nám ale v dlouhodobé perspektivě nic nepřinese.

Známou cestou

Ačkoliv se pohybujeme, je to jako zaseklá opakující se smyčka. Volíme stejný scénář, stejný typ partnera, stejné prostředí, stejnou komunikaci, stejnou seznamku. Víme, jak někoho získat. Oslovit. Víme, že je pro nás snazší mít někoho zadaného nebo na jednu noc nebo specifický typ, který umíme zaujmout. Vydáváme se na tu samou cestu, ale doufáme, že dojdeme do jiného cíle.

Bohužel – dokud něco nezměníme, bude výsledek stále stejný. Změna může být v maličkosti. Oslovit někoho, kdo nás na první pohled nezaujme. Zvolit jiný typ seznamky, než tu, kde čekáme známosti na jednu noc. Dát šanci někomu, kdo oslovil jako první nás. Můžeme se s někým delší dobu kamarádit, než přejdeme k bližšímu kontaktu. Jakákoliv změna při seznamování nám může přinést zcela jinou zkušenost.

Zůstaneme stát

Můžeme si dopřát čas. Můžeme chvíli nevědět. Chvíli o nic neusilovat. Uvědomit si, kam jsme se ve vztahu dostali.

• Co mě vztah naučil? Co mi pomohl si uvědomit?
• Budu hledat typově jiného partnera? A jakého?
• Co je pro mě důležité?
• Jak můžu využít, že nemám žádný závazek? Jaká to má pro mě pozitiva?
• K čemu můžu využít svoje dovednosti?

Takového času si můžeme dopřát, kolik jen potřebujeme, bez ohledu na názory a dotazy ostatních. Samota může být prostor pro sebepoznávání. Není to trest a neštěstí. Je to čas pro nás.

Vykročíme jiným směrem

Plánovali jsme budoucnost. Zcela přirozeně. Svatba, děti, dovolená, společné bydlení, pes, oslava narozenin, cokoliv, na co jsme se těšili, teď není. Rozhodně to ale neznamená, že nebude nikdy v budoucnu (ačkoliv nám to mysl může zlomyslně automaticky předhodit). Vraťme se ale zpátky do okamžiku teď.

• Jaké mám možnosti? Co teď můžu a ve vztahu to nešlo?
• Co mám chuť dělat? Co mě baví? Naplňuje?
• Jaká činnost mě vtáhne, že zapomenu na čas?

Možná je v okolí organizace, která hledá dobrovolníky. Možná je to příležitost, jak přetrhnout proud na sebe zaměřených automatických úzkostných myšlenek. Možná, že energii, kterou spolknou naše obavy o budoucnost, můžeme nasměrovat lidem, kteří ji ocení či potřebují.

Asi znáte pojem paradoxní intence. Jakmile se přestaneme usilovně snažit, jde to. V tu chvíli se potřeba vztahu posouvá na našem žebříčku níže. Můžeme se stát dobrovolníkem, vyučovat, vzdělávat se, můžeme jít na pouť, kde chceme meditovat. Nicméně je třeba energii nasměrovat jinam než do svého strachu, vzteku či lítosti.

Po jednom svém bolestném rozchodu jsem se stala dobrovolníkem a začala předčítat z knížek v domově pro seniory. Pak jsem byla přesvědčena, že začnu pracovat u Lékařů bez hranic. Nestalo se. Potkala jsem manžela v momentu, kdy se moje myšlenky upínaly k tomu, jak využít to, co umím, ku prospěchu ostatních a zároveň k naplnění svých potřeb seberealizace. I to může být strategie, jak se přenést přes pocit, že vztah je jediné, na čem závisí naše štěstí.

Pokud jste teď na vztahové křižovatce, buďte k sobě vlídní a nespěchejte. Možná jste měli naplánovanou cestu a těšili jste se na ni. Možná už delší dobu bloudíte a hledáte ten správný směr. Ať tak, či tak, nezapomeňte, že si můžete dopřát čas, že můžete nabrat dech a opravdu se porozhlédnout, kterým směrem byste chtěli jít. Možná teď na partnera není ani ta správná chvíle. Možná máte opečovat jen sebe nebo někoho, kdo pomoc potřebuje víc než vy. Možná vás čeká ta nejzajímavější pouť v životě, a kdo ví, co přinese. Nebát se vykročit zcela jiným směrem bez ohledu na to, kam nás směřuje okolí. Tak cestě zdar!