Než se zhroutíte

Zásadním problémem je, jak vlastně Vánoce vnímáme. Co pro nás představují a co si myslíme, že je pro ně potřeba. Nesprávné chápání těchto skutečností je častým důvodem, proč se mnozí lidé psychicky kácejí při pomyšlení, že budou „letos na Vánoce sami“, že „letos budou poprvé bez partnera, který se s nimi rozešel nebo je opustil“.

Vánoce nejsou prověrkou, že jste za vodou

Mnozí lidé vnímají Vánoce jako jakousi ukázkovou hru (pro sebe i své okolí), ve které je třeba trumfovat se vzornou rodinou, bezchybným úklidem, lepším cukrovím či větším počtem dobrých vztahů. Pokud něco z tohoto „ideálního obrazu“ chybí (ať už je to dokonalý kapr nebo přítomnost někoho blízkého), nechceme Vánoce slavit, protože nedokážeme rychle nastolit takovýto ideální obraz, který je zdrojem pro naši sebehodnotu.

Problém ale není, že daný obraz nedokážeme vytvořit. To je pochopitelné. Jsme‑li smutní, jsme‑li bez blízkého, se kterým bychom zrovna chtěli Vánoce slavit, nedokážeme být radostní a nadšení. My se absurdně kritizujeme, protože nejsme schopni nastolit takový nereálný (protože v současnosti nemožný) obraz. Nejsme schopni realizovat nereálné – a místo toho, abychom si uvědomili, že je to naprosto v pořádku a že právě opak by byl pokrytectvím (nebo možná dokonce známkou duševního problému) o to více se Vánoc děsíme.

Vánoce nejsou výzvou cítit se nepřirozeně

Bojíme se, že se budeme cítit prázdně, smutně, osaměle (tedy vzhledem k naší situaci často normálně, přirozeně). Děsíme se, že budeme porovnávat současný „méněcenný“ obraz s tím „ideálním“, který „přece všichni okolo mají“. Vyčítáme si, že nejsme schopni žít perfektní představy reality, a že žijeme pouze reálnou realitu a cítíme se kvůli tomu o to hůře. (Žít v perfektních představách reality místo v realitě, jaká je, je přitom velmi pěknou definicí duševní poruchy.)

Problém je v tom, že takový obraz od sebe vůbec očekáváme. Jako by Vánoce byly nějakou „prověrkou“, že náš život je velice v pořádku a že mu nic nechybí. Ničím takovým Vánoce nejsou ani náhodou a vnímat je takto je nejen cestou do neštěstí, ale také spolehlivým způsobem, jak minout nejhlubší duchovní smysl, který tento svátek představuje.

Vánoce NEJSOU primárně rodinným svátkem. Nejsou přehlídkou kulinářských schopností. Nejsou ukázkou toho, jaké dárky si můžeme dovolit koupit. Nejsou svátkem, kterým se mají potěšit děti. Kdy máme popřít každou myšlenku na smutek nebo strach. Kdy se máme v nažehlených košilích vyfotit jako bezvadně fungující rodina u štědrovečerního stolu a demonstrovat tím všem okolo, jak nám to klape, s tichou výzvou k soupeření: A co vy?

Vánoce nejsou nic z toho. Samozřejmě je pěkné, když se nám vše výše uvedené také podaří. Když uděláme dětem radost, necháme jim zakusit něco z tajemství této doby, když potěšíme druhého dárkem, strávíme čas s blízkými, když dokážeme, že je nám dobře. To vše je dobré. Ale není to jejich hlavním účelem.

Vánoce jako meditace nad nadějí

Vánoce jsou tajemstvím naděje. Vzpomíná se na narození někoho, koho si i nekřesťané mohou připomenout jako člověka, který ovlivnil naše každodenní pobývání, chování, hodnoty a všechno, v čem žijeme, patrně více než jakýkoli jiný jednotlivý člověk. Všichni – ať chceme, nebo nechceme – jsme dnes po tisíciletích, kdy byla jeho zvěst každodenní nedílnou součástí našich životů, protkáni těmito křesťanskými hodnotami:

• lásky: vzájemných dobrých vztahů
• naděje: přesvědčení, že něco stojí za to nebo že bude lépe
• a víry: tedy ochoty uznat věci, které nás přesahují a které nedokážeme pojmout do omezených škatulek každodenního praktického rozumu.

Tyto hodnoty se zde neobjevily jen tak. Nevybrali jsme si je na nějakém sjezdu mezi jinými. U zrodu těchto hodnot a jejich vzájemného propojení někdo stál. Vánoce jsou toho oslavou. Připomínáme si, že se pro nás narodily společně s malým dítětem v Betlémě. Z bezbranného novorozence v chudé rodině bez domova se stává někdo, před kým se jednou budou pokorně klanět nejmocnější tohoto světa – to je ztělesnění zázraku naděje.

Naděje neznamená věřit, že každá věc dobře dopadne. Je to přesvědčení, že jsou věci, pro které stojí za to žít. Je to odhodlání hledat je.

Celý tento příběh, u jehož pozemského začátku se na Vánoce ocitáme, je vlastně neuvěřitelný, pro mnohé nerealistický, pohádkový, absurdní. Ve vrstvách mýtů a symbolů, které nedokážeme odlišit od historické skutečnosti, ale prosvítá jeden těžce reálný fakt. Že tento nově narozený život ovlivnil osudy miliard lidí, že přetvořil svět.

Na pozadí rozmazanosti, fantasknosti a neuvěřitelnosti příběhu o začátku jednoho člověka, vnímáme‑li jej optikou moderního skeptika, vystupuje jednoduchá a úderná evidence. Nikdo totiž nedokáže zpochybit zjevnou budoucnost této události; budoucnost, na kterou si můžeme každodenně sáhnout. Z mlhy nejasnosti vyrůstá něco zcela jasného, důležitého a hodnotného. A to je nejlepší ukázka i definice naděje.

Co je to naděje?

Připomenout si naději a význam, který pro nás tato hodnota má, je pravým úkolem Vánoc. Naděje neznamená, že jsme plní radostných myšlenek na to, jak bude zítra vše bezva. Naděje znamená také otevřeně přijmout vlastní bolest, samotu, omezení, smutek nebo nedokonalost a žít s nimi, společně s vnitřním přesvědčením, že tato bolest, smutek a nedokonalost mají svůj význam, který možná teď nedokážeme (a ani nemusíme) pochopit. Že nás někam posouvají. K tomu všemu jsou Vánoce ideální dobou.

Naděje neznamená věřit, že každá věc dobře dopadne. Je to přesvědčení, že jsou věci, pro které stojí za to žít. Je to odhodlání hledat je. A jen krátké zastavení nad těmito hodnotami (nebo, chcete‑li, pravými vánočními dary) ve chvíli strávené v blízkosti rozsvícené svíce, která je tisíce let symbolem světla (tedy naděje), může být naprosto dostačující oslavou Vánoc. Nemusíme se bát, že bychom o něco přišli. Možná jsme je oslavili hlouběji a lépe než naši halasní sousedi s litry alkoholu a kilogramy bílé klobásy.

Na Vánoce můžeme být klidně smutní. Můžeme být sami. Nemusíme se okázale radovat. Smutek, samota ani nechuť jásat se s nadějí nevylučuje. Naděje není jakási bezva emoce, která by konkurovala smutku nebo nechuti. Naděje je mnohem více a můžeme ji mít, i když se dobrých pocitů nedostává. Naděje je silná, i když je tichá.

Uvědomit si to je prvním krokem k její kultivaci, a především k uklidňujícímu pochopení, že s námi může být opravdu všude. I když uvnitř jsme uprostřed studené zimy. Někde v dálce totiž může kdykoli začínat slunovrat: Návrat našeho slunce. Naděje neznamená odmítat být v zimě a trucovitě čekat, až se slunce vrátí. Naděje znamená žít zimu a vědět, že během slunovratu je slunce nejdále, kde vůbec může být.

Nejedná se tedy nutně o to, Vánoce neslavit. Jedná se (a možná vždy) o to, snažit se je prožít… trochu jinak.

Využívejte celý web.

Předplatné