Nevlastní matka

Situace mezi dospívající dcerou a nevlastní matkou mnohdy představují výzvu. Pokud se nám je však podaří dobře „ustát“, vzájemný vztah se tím může posílit. To platí obecně pro vztah mezi dospívajícím a novým partnerem rodiče. Pro přehlednost budu v článku používat jednotné označení nevlastní matka.

Konflikty jsou běžnou součástí komunikace. Mnozí z nás však mají tendence se jim vyhýbat. Máme obavu, abychom si nenarušili vztah s druhým. Ovšem vztah, ve kterém není možné zažít konflikt a dobře jím projít, už nějak narušený je.

Latinské conflictus znamená srážka, srazit se. Mezi lidmi se jedná o situaci, ve které do sebe naráží odlišná očekávání, názory, hodnoty, potřeby jednotlivců či skupin. V rodinném kontextu mohou konflikty vzniknout právě i z důvodu změn v rodinné dynamice, jako je například příchod nového člena.

Cizí člověk

Nevlastní matky přicházejí z odlišného prostředí. Neznají hlubokou historii rodiny, nesdílejí stejné zážitky, uniká jim kontext rodinných historek. Jsou jinak vnímavé na rodinné klima, mohou mít jiné hodnoty, výchovné styly, očekávání a podobně. Stávající členové rodiny naopak zpravidla zažívají ohrožení své dosavadní role a pozice.

Soubor tohoto všeho přispívá, alespoň zpočátku, ke změně rodinné dynamiky. To samo o sobě není jednoduché pro žádného člena rodiny a klade to nároky na vzájemný respekt a toleranci. Pokud se tak děje v rodině s dospívajícím, může to být ještě větší oříšek.

Během adolescence dochází k významným změnám v mozku, zejména v oblastech spojených s emocemi a sociálním vnímáním. Dospívající procházejí procesem restrukturalizace mozku, což způsobuje emoční nestabilitu a náchylnost ke konfliktům.

V této vývojové fázi je amygdala, část mozku odpovědná za reakce na strach a jiné emoční podněty, velmi aktivní. Její hyperaktivita může způsobit, že dospívající vnímá situaci jako konfliktní, ačkoliv to tak dospělý necítí. Současně se vyvíjejí oblasti mozku zodpovědné za kontrolu impulzivního chování a rozhodování, což zase může ovlivnit schopnost dospívajících efektivně řešit konflikty.

Dospívající hledají svou identitu a nezávislost, zatímco nevlastní matky mnohdy cítí touhu a potřebu zajistit stabilitu a bezpečí v novém rodinném uspořádání. Potřeby obou stran tak mohou jít proti sobě.

Slyším tě

Klíčovým prvkem řešení konfliktů je otevřená komunikace. Dospívající potřebují dostat možnost vyjádřit své pocity a názory, tedy i ty, které se nevlastním matkám nemusejí líbit. Ty však mohou říct názor svůj a vyjádřit tak, že ačkoliv stejnou situaci každá strana vidí jinak, oba pohledy jsou v pořádku. Odtud je daleko snazší posunout se v řešení konfliktní situace dál.

Důležitá je empatie a porozumění. Dospívající potřebují zažívat, že druhý jejich pocity uznává a nezpochybňuje je – i když jim třeba úplně nerozumí. Zážitek porozumění přispívá k upevňování vzájemného vztahu, ale také k budování zdravé autonomie dospívajících.

Dospívající potřebují mít v rodině jasné hranice. Je proto důležité, aby nevlastní matky znaly svou roli v novém rodinném uspořádání a byly s ní pokud možno v souladu. To jim pomáhá procházet konfliktní situací s větší jistotou a autenticitou.

Jakkoliv se situace zdá složitá, a ona také často je, pozice nevlastních matek má bezesporu i velké výhody. Nevlastní matka není ve vztahu s dospívající dcerou tak emočně angažovaná. Je pro ni tudíž snazší nahlížet na mnoho situací s větším odstupem.

Tam, kde biologické matky jednají emotivně, hnány různými obavami, mohou stejnou situaci nevlastní matky vidět více realisticky, být tak dceři stabilnější a někdy i lépe chápající oporou. Tím, že jsou z „jiného prostředí“, mohou novou rodinu obohatit, protože přinášejí nové pohledy a zkušenosti.

Všichni se učíme

I nevlastní matky se dostávají do situací, které jsou pro ně nové a náročné. Obvykle přirozeně začnou pečovat o nevlastní dítě a zároveň hledají správnou míru, jak moc a v čem do výchovy zasahovat. Mohou tak samy svým chováním vyvolat konflikty a dělat chyby.

To vůbec nemusí být na škodu, pokud se v rodině vytvoří prostor pro komunikaci o těžkostech, s nimiž se jednotliví členové potýkají. Každý člen rodiny by měl mít možnost otevřeně mluvit o svých chybách, přiznat je, a je‑li to adekvátní, omluvit se. Dospělí i dospívající tak přebírají odpovědnost za své chování.

Důležitým předpokladem pro budování zdravých vztahů je empatie k vlastnímu prožívání. Reflektování svých emocí a chyb nemusí být příjemné. Dáváme tím ale dospívajícím důležitou zprávu, že oni to také tak mohou dělat. V konečném důsledku přispíváme k vytváření bezpečného prostředí.

Jak se bude dařit předcházet zbytečným konfliktům, a pokud již nastanou, tak se jim nevyhýbat, ale umět je řešit, v tom všem sehrává důležitou úlohu biologický rodič žijící v rodině. On dobře zná své děti, ví, na co jsou zvyklé, jak reagují a podobně. Ví také, jaká očekávání od nich jsou reálná.

Hledání bodu, kde ještě může nevlastní matka zasahovat do výchovy a kde už začíná území biologických rodičů, je práce dospělých, kteří by v tom měli mít jasno. Jestliže takové nastavení nefunguje nebo si s ním partneři nevědí rady, je možné vyhledat párového či spíše rodinného terapeuta a nalézt vhodný model s jeho pomocí.