Nevlastní

Aby bylo jasno: nemám v plánu kritizovat rozvody, rodiny vzniklé „na druhý pokus“ nevidím jako něco a priori špatného. Jasně – určitě je nejlepší, když se dva potkají a žijí spolu šťastně až do smrti. Nejsem fandou unáhlených řešení a neříkám, že sotva se zčeří hladina, je čas dát milému vale a jít o dům dál. Ale ani nejsem naivní idealista nebo rigidní ochránce domnělých tradic.

Kdy se stává rozvod nejlepším ze špatných řešení, to by bylo téma na samostatný článek. Faktem ale je, že takové situace existují. Aspoň mám tedy potřebu na tomto místě říci: ano, občas to tak bývá. Přestože rozvod zůstává v české společnosti stigmatem, jsem přesvědčená, že může přinést i pozitiva. A právě ta bych chtěla zdůraznit, protože negativ jsme si všichni dobře vědomi.

Děti toho druhého

Nejvíce komplikací v nově uspořádaných rodinách se, co od lidí slýchám, týká především vztahů k dětem, případně mezi dětmi. A myslím, že to je skutečně nejožehavější oblast. Protože vy jste si tuto cestu vybrali – děti ne. Těm nezbývá než následovat. Už když si tohle uvědomíme, může se leccos změnit. Můžeme s nimi o všem mluvit, vyjádřit jim podporu a pochopení.

Na děti netlačte, nespěchejte. Neočekávejte nereálné – vašeho nového partnera (partnerku) nikdy nebudou mít stejně rádi jako tátu (mámu), protože jejich vlastním rodičem nikdy není a nebude. To je fakt a vaše přání na tom nic nezmění. Neznamená to, že by ho ale nemohli mít rádi jinak. Samozřejmě je rozdíl mezi situací, kdy děti oba rodiče mají a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou funkční, přestože každý žije jinde, a tím, když jeden z rodičů chybí a nový dospělý ho svým způsobem nahradí.

V druhém případě si děti na nevlastního rodiče zpravidla snáze zvykají, protože jeho role se více blíží té „běžné“ rodičovské. Potřeba zorientovat se ve vztazích se ale jen odsouvá na později – chybějící nebo z jakéhokoliv důvodu nedostupný rodič je téměř ikonickým terapeutickým tématem. Troufám si tvrdit, že z dlouhodobějšího hlediska je obdobná situace pro vaše dítě nakonec mnohem komplikovanější.

Jak tedy dětem pomoci a čeho se naopak vyvarovat, abychom spíše nepřilévali olej do ohně?

O všem mluvte a respektujte pocity svého dítěte, má na ně právo. Nesnažte se ho přemlouvat, vyvarujte se (třeba i skrytých) výčitek nebo obviňování. Je v pořádku mluvit o vlastních potřebách a prožívání, musíte to ale zvládnout, aniž byste se výčitek dopouštěli.

Nekritizujte druhého rodiče, neporovnávejte jej s rodičem nevlastním. Ať už si o svém ex myslíte cokoliv, rodičem vašeho dítěte zůstává. Pokud ho kritizujete, dítě v tom – vcelku oprávněně – slyší kritiku sebe sama. Mohl to být mizerný partner či partnerka, ale rodičovská role je jiná. Většina rodičů se ji snaží naplňovat, jak nejlépe dokáže. Pokud to tak není, je to téma pro „sociálku“ – zatěžovat tím dítě nepomáhá, spíš naopak.

Snažte se trávit čas společně. Pokud jste nevlastním rodičem, hledejte s dětmi společná témata a zájmy, projevujte o ně aktivní zájem, aniž byste vychovávali. Ano, je to těžké: ale vzpomínáte na zlé macechy z pohádek? Stanovování hranic jde ruku v ruce s hloubkou vztahu. Nezbývá než se smířit s tím, že k vám bude mít dítě vztah navždy jiný než k vlastním rodičům. Jakkoliv vám na něm záleží, z jeho pohledu jste v rodině navíc.

Je těžké toto přijmout, především pokud vlastní děti nemáte. Děti vašeho partnera tu ale nejsou proto, aby plnily vaše sny a potřeby, aby tenhle deficit uspokojily. Ten je pouze váš. Dospělí tu mají být pro děti, ne naopak.

I z toho důvodu po dítěti nežádejte, aby váš nový protějšek oslovovalo mámo nebo táto. Možná s tím přijde samo, až se zorientuje, možná najde vlastní variantu oslovení, která je taky v pořádku. Je to těžké, ale nezbývá než přijmout, že to nejste vy, za kým děti vašeho partnera půjdou, když jim bude špatně nebo když se chtějí přitulit.

Budujte vzájemnou důvěru, buďte (i pro dítě druhého) předvídatelní, snažte se být k němu citliví a otevření.

Nastavte jasný harmonogram: Kdy budou děti u táty? U koho bude v té době pes? Budou mít nějaký čas s mámou (tátou) o samotě, bez nevlastního rodiče? Kdy se uvidí s nevlastními sourozenci? Plánování péče o děti po rozvodu bývá oříšek. Zmatek přitom klidu nepomáhá, děti potřebují, kde to jen lze, mít v nestabilní situaci kotvy.

Děti to v nové rodině vůbec nemají lehké. Potřebují se srovnat s tím, co se přihodilo, právě ztratily, co považovaly za skálopevnou jistotu. Mnohdy se za to stydí – za své emoce i za to, že „nenaplňují standard“. (Nedivím se – kolikrát jste v učebnicích viděli, že by byla zmiňována „patchworková“ rodina? Nebo že by se žáci učili, jak se anglicky řekne nevlastní táta? Učebnice v tomhle směru spíš neodpovídají realitě.)

Samostatná kapitola jsou vztahy mezi nevlastními nebo nově narozenými (polorodými – je to ošklivé slovo) sourozenci. Říkám, že to je taková „sourozenecká rivalita na entou“. Je to opět zamotanější než obvykle. Na vás je mít trpělivost a pochopení a nedělat mezi dětmi rozdíly. Chce to velkou sebereflexi a notnou dávku sebeovládání.

O všem otevřeně mluvte s partnerem: musí vědět, co prožíváte a co vás trápí. Jen tak vám může pomoci. On/ona má být adresátem vašich stesků, nikoliv děti, které věc nemají jak řešit. O to víc je potřeba naslouchat si a být si vzájemně oporou.

A na co ještě dát pozor: specifickým tématem je v podobných případech soukromí. Tady si musí každá rodina nastavit hranice sama. Citlivě ale zvažujte věci tak, aby byly pro všechny co nejpříjemnější.

Není třeba v pořádku vstupovat dětem jen tak do koupelny nebo jinak nerespektovat jejich soukromý prostor. Mohou se stydět nebo být naštvané, přesto pro ně není snadné se vůči chování dospělého ohradit. Zároveň můžete narazit, když budete po novém partnerovi žádat, aby třeba akceptoval přítomnost vašich dětí ve společné ložnici. Samostatným tématem je nechtěné „načapání“ při sexu: nic fatálního, ale není to totéž jako vidět vlastní rodiče. Mějte to na paměti.

A teď pozitiva!

Jsem přesvědčená, že čím těžší situace člověk řeší, tím víc se z nich může naučit. Co se porozvodového uspořádání týče, je to jednoznačně velká škola komunikace, vzájemného respektu, trpělivosti a otevřenosti, které můžou vztahy vás všech jenom posílit. Poučeni předchozími vztahovými neúspěchy zpravidla mnohem lépe vážíme priority, ovládáme emoce i řešíme konflikty.

A právě to se od nás naše děti učí. Vidí vztah, který je funkční, ne fasádu a masku, kterým nelze důvěřovat. Zažívá, že takový vztah existuje. Učí se, že člověk v životě dělá chyby (třeba ty, které vedly k rozvodu), ale že postavit se k nim čelem je možné a dobré řešení. Že všechno v životě nemusí být jen a jen takhle a ne jinak.

A tohle se vám jednou vrátí. Bude to trvat déle, než byste se dočkali vděku od vlastních dětí, ale přijde to: v pubertě může být nevlastní rodič velmi důležitým blízkým dospělým. Pro dítě může být snazší s ním sdílet některá osobní témata než s rodiči, které v tomto věku vnímá jako „trapné staříky“. A pokud budete trpěliví, můžete se jednou dočkat velmi hezkého vztahu s nevlastními vnoučaty, která budou nadšená z toho, kolik mají milujících babiček a dědečků – třeba na rozdíl od svých spolužáků.

Takže nezbývá než trpělivost, respekt a důvěra. Jak praví světoznámý buddhistický mnich Thich Nhat Hanh – bez bahna lotos nevykvete. Samozřejmě nemluví o slepovaných rodinách, ale i v tomhle případě mi jeho myšlenka přijde víc než výstižná.

Co když to nejde?

I to se může stát a není to chyba, je to prostě komplikovaná situace. Když se děti cítí v nepohodě, zpravidla „zlobí“ nebo se vám může zdát podivně „odpojené“. V takovém případě pomůže vyhledat pomoc dětského psychologa, lépe dříve než později – mnohdy stačí málo. Jestliže řešíte s partnerem v souvislosti s novým rodinným uspořádáním neshody vy, je to určitě téma pro párovou terapii.

Pokud hledáte více informací, existují podpůrné weby, například Třetí rodič. Šikovné mohou být i dětské knížky, které dětem citlivě zprostředkovávají příběhy jejich vrstevníků a pomáhají jim novou situaci pochopit: například Dva domovy od Šárky Weberové nebo Ťapka, kočka stěhovavá Ivony Březinové.

Nevlastním rodičům doporučuji podnětnou knihu Jak být šťastná nevlastní máma? od Lisy Doodson. A všem zúčastněným držím v nesnadné životní etapě palce! Co vás nezabije, to vás posílí. Na to můžete vzít jed.

Neřešte, jak by věci měly být, ale jak to udělat, aby vám všem spolu bylo co nejlíp. Rodina není prázdná skořápka a forma, ale hodnoty, na kterých stojí: a těmi jsou láska, pochopení a vzájemnost.