Nevím, že nechci

Přestože do terapie vstupujeme dobrovolně a chceme se lépe vyznat sami v sobě, může její proces z nějakého důvodu váznout a stagnovat, protože se terapii nechceme otevřít. Nejvíce s tímto konceptem pracuje psychoanalýza, a to v podobě odporu, kdy se bráníme terapeutickému procesu, který – aby byl funkční – vyžaduje odhalit a připustit si některé myšlenky, tužby a tendence, které jsou bolestivé, nepřijatelné, stydíme se za ně a nechceme je.

V reálné podobě se odpor vůči analýze projevuje zapomenutím na domluvené sezení, pozdními příchody, příchodem v jiném termínu, než bylo dohodnuto, častou nemocností právě v době, kdy jsou domluvená sezení. Také mlčení může poukazovat na odpor vůči psychoanalytické práci, dlouhé pomlky, pomalá řeč nebo neschopnost nacházet vhodná slova pro vyjádření.

Funkce odporu je zabránit jejich odkrytí a zároveň odklonit pozornost někam jinam v momentě, kdy se přibližujeme k náhledu na části z našeho nevědomí, které jsou pro nás ohrožující, odvádí nás tedy pryč v zájmu zachování stability. Například pokud se v závěru sezení dotkneme tématu, které se zdá jako nosné a důležité a tím pádem nepříjemné, může se stát, že se příště sezení pod vlivem odporu vyhneme, a to pod různými záminkami – návštěva lékaře právě v čase, kdy má probíhat terapie, pozdní příchod, zapomenutí.

Samozřejmě to není dogma, že se jedná vždy o odpor, mohou to být opravdu nenadálé události, které reálně znemožní přijít na sezení. Pokud se však objevují opakovaně, zasloužily by si pozornost.

Chci a nechci

Odpor může být nasměrovaný vůči terapii jako takové, například kvůli předsudkům (nejsem přece blázen, abych se musel chodit k někomu vypovídat), špatným zkušenostem – vlastním i sdíleným v okruhu známých. Nebo je jeho původcem sám terapeut, vzbuzující v klientovi pocit, že mu nerozumí, dostatečně ho neposlouchá nebo neoceňuje. Za vznikem odporu také může stát další z fenoménů, který protkává terapeutický proces, a tím je přenos.

Představme si mladého muže, který vstupuje do terapie, v jejímž průběhu zažívá výrazný přenos. Terapeut mu připomíná jeho otce, se kterým má vlažný vztah a jeho chování ho irituje, možná mu ho připomíná i vizuálně. I v této chvíli může vzniknout odpor vůči terapii, vzniklý z antipatie k terapeutovi, přenosově způsobený vztahem k otci. Pokud se s tímto přenosem nepracuje a není zvládnut, může vést až k ukončení terapie u tohoto konkrétního odborníka.

Tím se dostáváme k věčným hledačům toho správného psychoterapeuta. Za tím, že jsme zkusili několik směrů a terapeutů, nemusí stát fakt, že nám vždy něčím nesedl, ale může to být právě odpor k procesu jako takovému, nechceme se pouštět do poznávání sebe sama.

Prázdno v hlavě

Principem psychoanalytické léčby je přivádění nevědomých obsahů do vědomí, tedy odhalení a následné odbourání obranných mechanismů, které jsme si vytvořili za účelem ochrany našeho ega a o kterých nevíme, že je používáme. Základním pravidlem je volné asociování a sdílení těchto asociací v terapii bez ohledu na to, zda jsou adekvátní, přiměřené, vhodné, slušné atd. A právě tato instrukce často vzbuzuje první vlnu odporu v podobě již zmíněného mlčení, „prázdnoty“ v hlavě, která je způsobená blokací asociací, což znemožňuje psychoanalytickou práci, která je na této metodě postavena. Klient má v hlavě jednoduše prázdno, nic ho nenapadá, na nic nemyslí, žádné volné asociace nepřicházejí.

Samozřejmě vyhýbání se určitým tématům může být i cílené a záměrné, plně řízené vědomím. Pak je však na klientovi samotném, aby si v sobě srovnal a připomenul, proč se vlastně do terapie pustil, že to vyžaduje jeho angažovanost a také mluvení o záležitostech, za které mu je stydno, nechce je s někým sdílet, natož je rozebírat do detailů.

Odpor se projevuje i opačným způsobem, a to ve formě generování přehršle nápadů a myšlenek, které lze těžko uchopit nebo z nich vybrat tu, která je podstatná a významná. Často to klienti popisují jako trysk myšlenek, které jim běží hlavou, je jich velké množství, ale nejde žádnou „chytit“.

Ano, ale…

Po překonání odporu v této první fázi přichází jeho další podoba, a to ve formě předkládání racionálních argumentů, které mají vyvrátit účinnost techniky, potažmo terapie jako takové. V okamžiku, kdy je analyzovaný konfrontován s tématem, které pro něho může být nosné, ale je třeba velkého duševního úsilí k jeho zpracování a náhledu, přijde na řadu „šťourání“ – Kam tohle vede? K čemu je to dobrý? Tohle mi má pomoct?

S tím souvisí i projev odporu v podobě nepřiměřeného zavrhování interpretací poskytnutých analytikem. Buď je to vehementní popření a vyvrácení interpretace, její devalvování a odsouzení (V žádném případě! Děláte si srandu? To je hodně přitažené za vlasy!), doprovázené emočním doprovodem, pohoršením, naštváním se nebo výsměchem.

Klient samozřejmě nemusí s analytikem vždy souhlasit, tyto projevy jsou však velmi výrazné, často přemrštěné. Na odpor poukazuje i opak v podobě přílišného přijímaní předkládaných interpretací, jejich nekritická akceptace, potvrzování a kladné hodnocení. Motivem může být představa, že po rychlém přijetí poskytnuté interpretace dá analytik pacientovi pokoj a už ho nebude v tomto tématu dále „trápit“.

Změna na dosah

Odpor vychází z nevědomí, jež nechce připustit, aby se některé obsahy staly čitelnými, protože jsou příliš bolestné, neslušné, v rozporu s námi apod. Snaží se je tedy uchovat skryté, protože tak nás konfrontace s nimi přímo neohrožuje.

Obáváme se otevření těchto témat, protože očekáváme, že to bude nepříjemné, nechce se nám do nich pouštět, nechceme je vidět, protože s velkou pravděpodobností budeme odkrývat stará zranění, ke kterým se už nechceme vracet, otevřeme své niterné touhy a přání, jež naprosto nekorespondují s tím, jak žijeme a jací jsme, respektive jací si myslíme, že jsme. Dalším strachem je také fakt, že se o sobě můžeme dozvědět něco, co se nám nebude líbit.

Pokud podstupujeme proces, který by nás měl přivést k náhledu na naše nevědomé pohnutky a tím ke změně našeho prožívání a uvažování, vyžaduje to velkou míru upřímnosti a otevřenosti k sobě samému. Racionálně to chceme, jdeme za tím, proto jsme si zvolili cestu sebepoznání a vynakládáme úsilí, energii, čas a finance na to, abychom se v sobě lépe vyznali. Jsme si vědomi toho, že to nebude jednoduché, že budeme odkrývat svá bolavá místa, která mnohdy nechceme vidět, bráníme se tomu.

Důvodem je, že současný stav, přestože nám nevyhovuje a chceme ho změnit (proto jsme do terapie šli), je pro nás známý, víme, co od něho očekávat, jsme v něm jako doma. Změna, která se chystá a je na dosah, může být skrz nahlédnutí svých temnějších stránek najednou původcem strachu, protože vstupujeme do neznáma, což pro nás může být ohrožující. Bojíme se, co všechno může toto odhalování přinést, a bráníme se tomu zuby nehty. Nevědomí zasáhne a vytvoří ještě poslední kličku v podobě odporu.

Odporu je důležité porozumět právě proto, že nám může poskytnout cenné informace o tom, co stojí za jeho vznikem. Mnohdy je to ono nosné téma, které by bylo v rámci psychoterapie prospěšné otevřít. Právě rozpoznání odporu naznačuje, že by bylo příhodné se jeho přítomnosti věnovat, i když se tomu mermomocí bráníme.

Upřímnost k sobě

Na odpor můžeme narážet i v běžném životě. Pro snadnější představu, jak může jeho podoba v reálu vypadat, si můžeme představit například zapomenutí na nějaký úkol, do kterého se nám nechce.

Nebo pokud mezi partnery visí nedořešené téma a nechtějí ho otevírat, budou se mu vyhýbat, řešit vše možné okolo, hledat výmluvy a důvody, proč to neřešit teď, ale jindy. Pokud tedy jednoho z nich netíží více a do řešení se nepustí.

Dále také odkládání návštěvy lékaře, kde samozřejmě hraje roli i strach, nebo vzdálených příbuzných, se kterými si nemáme co říct – nebo víme, že nám budou pokládat všetečné otázky, na které nechceme odpovídat.

Na odpor při větší upřímnosti k sobě samému můžeme nahlédnout i sami, pokud si připustíme, že se nám do něčeho prostě nechce, a proto vymýšlíme různé důvody, proč to odložit, a vypadává nám to z paměti.