Nevím, co chci

Asi každý z nás z osobní zkušenosti ví, že nás baví opakovat činnosti, které nám jdou, ze kterých máme užitek nebo na které máme talent. Je to také otázka vnitřních hodnot – porozumět svým osobním hodnotám bývá pro klienty jedním z nejdůležitějších momentů. Od toho, jak dobře známe své hodnoty a nakolik jsme schopni je uplatnit v důležitých oblastech života, se také odvíjí životní spokojenost každého z nás a větší pochopení toho, co chceme pro život.

Klíčové je, že máme v sobě něco, co chceme, a také že dokážeme pocitově zachytit a rozeznat, když jdeme proti tomu. Ono to na začátek vlastně docela stačí. Díky zkušenostem se posouváme zase dál. Postačí obyčejné vnímání, jestli mě to či ono nějak obohacuje a přitahuje to moji pozornost. Klidně i proto, že to dělá kamarádka, která vás inspiruje jít zkusit něco nového. Díky těmto krokům se lépe seznamujeme sami se sebou.

Pochybnosti, nejistota a slovo „nevím“

Možná jste si uvědomili, že všechny pochybnosti a nejistota, kterou se můžete cítit obklopeni v momentě určitého životního „uvíznutí“, lze vysledovat z jemného způsobu přemýšlení o věcech. Jedním z nich je vnitřní rozhovor, který začíná slůvkem nevím.

Toto slovo je zodpovědné za mnoho frustrací. Přitom stačí tuto vnitřní řeč usměrnit a přemýšlet o tom z druhé strany. Nezaměřujte se na to, co nevíte, ale naopak na to, co víte jistě. Například:

• Vím jistě, že je pro mě rodina nejdůležitější.
• Vím jistě, že chci cestovat po světě.
• Vím jistě, že nechci zůstat s tímto partnerem.
• Vím jistě, že chci začít podnikat.
• Vím jistě, že x, y, z …

Udělejte si klidně celý seznam věcí nebo činností, o kterých víte jistě, že je chcete. Velmi pravděpodobně pocítíte určité uvolnění, že nejste tak marní a že existuje přece jen něco, co víte s jistotou. Pak jsou i další kroky daleko jasnější.

Tímto způsobem lze odstranit určitý odpor ke změně a překážky, které jste si vytvořili. Jde jen o to zkoušet různé věci a vyhnout se zbytečnému sebeanalyzování. Když na vás přijdou pochybnosti, položte si otázku, zda je činnost, kterou děláte, v souladu s tím, co víte s jistotou.

Pokud je například začít podnikat něco, o čem víte, že to opravdu chcete, bude to pro vás správné i přes počáteční neúspěchy – do té doby, dokud si budete jistí tímto svým vnitřním vědomím. Najdete správnou cestu nebo si časem uvědomíte, že je potřeba jít trochu jinudy.

Když chceme to, co chtějí druzí

Teď je ještě důležité odpovědět si na otázku, jestli to chcete určitě vy, nebo někdo druhý. Chci cestovat po celém světě, protože to chci já, nebo spíše můj partner? Chci být o deset kilo lehčí, protože to chci já, nebo proto, že mě k tomu „nutí“ někdo druhý? Někdy jsme tak silně řízeni myšlenkami druhých, že zapomeneme na důležitost těch vlastních. Občas to totiž není o chtěl bych, ale spíše měl bych, které se za chtěl bych vydává.

Mezi našimi primárními potřebami je i potřeba někam patřit, někomu se přiblížit. Jsme lidé, a ať už se nám ta představa líbí, nebo ne, vykazujeme od přírody známky stádního chování. A nemusíme se za to stydět. Ti, kdo v minulosti byli součástí skupiny a spolupracovali, si užívali větší pocit bezpečí, měli více příležitostí k navázání vztahů a možnost dostat se lépe ke zdroji čehokoli. A tato lidská potřeba sounáležitosti se skupinou se nemění.

Přirozeně si osvojujeme chování lidí, kteří s námi tráví velkou část dne. Pokud pracujete v korporátu, kde je společenskou normou nosit drahé obleky, velmi pravděpodobně budete vnitřně potřebovat taky takové. Pokud žijete v satelitu, kde maminky utrácí nemalé peníze za dětské oslavy narozenin, nechcete připustit, aby vaše dítě takovou nemělo. Riskujete tím vybočení ze skupiny a to se vám podvědomě samozřejmě nelíbí.

Je pro nás přirozené následovat a kopírovat chování lidí v našem nejbližším okolí, ať už je to komunita, škola, přátelé nebo rodina. Všichni chceme a potřebujeme přijetí a jsme často ochotni pro to udělat cokoli. Ti, kdo tvrdí, že nejsou součástí stáda, mohou po podrobnějším přezkoumání zjistit, že svým rozhodnutím jdou spolehlivě s proudem těch, co se vymezují vůči proudu. Víme, že chceme‑li se lidem přiblížit, musíme s nimi ladit – je například prokázáno, že kopírujeme‑li gesta a postoje lidí, se kterými komunikujeme, máme daleko větší šanci, že u nich „uspějeme“.

Jistý experiment dokonce potvrdil, že šimpanz, který v jedné skupině obratně ovládal schopnost louskat ořechy nástrojem, tuto schopnost přestal používat, když se ocitl v další skupině, kde tato schopnost nebyla rozvinutá – lépe tak do nové skupiny zapadl. Ukazuje se tak, že touha patřit do skupiny často převyšuje motivaci využívat naše schopnosti, jak nejlépe umíme.

Sociální normy jsou neviditelnými pravidly, která řídí naše každodenní chování, a toto chování je pro nás stále atraktivní, pokud nám pomáhá zapadnout. Každá kultura a skupina přichází s vlastními pravidly, očekáváními a standardy.

Inspirace neškodí

Co tím vším chci říct? Že v našich životech je vcelku normální „opičit se“ a chtít to, co chtějí druzí. A že se za to nemusíme nutně odsuzovat. Někdy je to prostě potřeba, protože tím pro sebe zcela přirozeně získáme určité výhody. Ale zkusme to dělat vědomě. Někdy se nám to může vymknout z rukou a máme tendenci bez přemýšlení a bez otázek vůči sobě následovat nepsaná pravidla, aniž bychom si pro sebe kriticky řekli, zdali nám to prospívá, či nikoli: Jsem to stále já? Nebo hraju hru někoho jiného?

Já sama jsem se nedávno nechala nachytat. Všimla jsem si, že začínám cítit určitou nespokojenost ohledně trávení „obyčejného“ času s rodinou – párkrát se mi vynořila jasná výčitka, že bych měla svým dětem připravit zábavnější a pestřejší program. Zprvu jsem netušila, kde se najednou ta nespokojenost objevila, když předtím probíhalo všechno tak nějak v pohodě.

Zjistila jsem, že moje nespokojenost se začala ozývat v době, kdy jsem čas od času na Instagramu sledovala příspěvky rodiny, která cestuje se svými dětmi po celém světě. Došlo mi, že se mi do podvědomí vkrádají tyto myšlenky, když se srovnávám s někým, komu v podstatě (myšleno v dobrém slova smyslu) „závidím“. Od té doby si dávám větší pozor na to, co do sebe vstřebávám a jak vyhodnocuji své pocity. Inspirovat se ano – srovnávat svůj život nikoli.

V naší době je potřeba vědomě zkoumat to, co ovlivňuje naše myšlení. Vyhodnocovat, zda si udržujeme potřebný odstup. Je to také náročnější vzhledem k přehlcení informacemi, kterým každý den čelíme. Pěstujme si schopnost v té spleti informací rozeznat, co chceme, co je důležité pro nás a co si zaslouží naši pozornost. Je to vlastnost, kterou je potřeba kultivovat více než kdy dříve.