Nevidím zlo, neslyším zlo

Posvátná jednota, k níž každý vědomě či nevědomě spěje, nemá vůbec nic společného se zdáním jednoty, které tolik toužíme prodávat okolnímu světu.

Iluzorní maska dokonalosti má daleko k pravdivému obrazu toho, jak vypadá skutečný vnitřní svět člověka. Věčný konflikt, řekněme dobra a zla, který probíhá pod úrovní běžného vědomí, je ve své podstatě prapůvodem veškerého vývoje.

Nelze si nevšimnout, že se většina z nás snaží udržet vědomí poněkud stranou tohoto dění. Vypadá to, jako bychom se snažili uchovat sami sebe v jakémsi pozitivním pásmu prožívání a myšlení. To, že to děláme na sílu, a tím pádem i na úkor vlastní transformace, je zřejmé.

Tvářit se, že všechno je jen dobré, je stejná hloupost, jako když škarohlíd tvrdí, že všechno je jenom zlé. To první se nosí, to druhé se odsuzuje. Avšak pravda se rodí teprve v procesu konfrontace těchto dvou principů.

Zákoutí nitra

Jung kdysi moudře řekl, že psychologie je ve svém pravém smyslu slova sebepoznáním. A věděl moc dobře, proč to říká. O tom, že lidské nitro ožívá působením neznámých, často si navzájem odporujících vnitřních sil, nás přesvědčuje každodenní praxe. Pokud je člověk životními okolnostmi přinucen vstoupit sám do sebe a začít poznávat neviditelný svět nevědomí, nemůže se nedotknout i své temné stránky.

Ta ožívá všude tam, kde žijí lidé navzájem propojení neviditelnou sítí psychických vazeb nejen jeden k druhému, ale i sami k sobě. S tím si většina vůbec neví rady, protože setkání s temnotou ve vlastním nitru s sebou přináší nebývalé duševní napětí a s ním i související bolest a utrpení – a ty jak známo ukrýváme stejně tak úporně před svým vlastním vědomím  jako před vnějším světem.

Oběť vnímá své okolí prizmatem vlastního nevědomého vzorce zneužívání, který používá k řešení konfliktů. Usiluje o to cítit se ve vnějším světě bezpečně, a dělá to citovým vydíráním a manipulací.

Tím však své duši děláme medvědí službu. Stáváme se jejich nedobrovolnou pasivní obětí. Bezmocná pasivita nás zastihne zpravidla ve chvíli, kdy ještě nejsme schopni si připustit, že tvůrčí přístup k životu stagnuje, vztahy se hroutí a pocit prázdnoty a marnosti narůstá z příčin, které jsou z důvodů neuvědomělosti neuchopitelné.

Přirozené tužby směřují k tomu, abychom dokázali k životu přistupovat aktivně a tvořivě, skrze poznání vyšší vůle. Proto, když je dynamika života narušena a tvůrčí přístup svázán v pasivní náruči oběti, nastává čas sestoupit ke stínům vlastního nevědomí, abychom poznali její skrytou moc.

V náruči oběti

Ve jménu ducha doby a společenské kultury je pasivní agresivita oběti podporovaným modelem prožívání a chování. Oběť je vnější morálkou přijímána. Na její existenci je založen náš sociální a zdravotní systém, politická a ekonomická rozhodování. Naše kultura do velké míry předpokládá lidský nevědomý vklad pasivity a sebelítosti, aby jej manipulativně využila pro šíření dalších kolektivních iluzí.

Protože je oběť kulturně podporovaným modelem v přístupu k životu, chybí zde společenská struktura, která by nás upozorňovala na její psychologické nebezpečí. Z pohledu oběti je problém jen v těch druhých, zlo je všude kolem a vinu nese okolní svět. Všichni to známe, takových omámených duší běhá po světě bezpočet. Málokdo si však uvědomuje prožitkový mechanizmus a vnitřní okolnosti, které jej vedou k nevědomé spoluúčasti na této celospolečenské destruktivní hře.

Vrátíme‑li se zpět z vnějšího světa do vnitřního, ze sociálního prostředí do psychického, najdeme každý takovou oběť v sobě. K tomu, abychom ji dokázali poznat, potřebujeme v sobě rozlišit tři základní vlastnosti, které ji charakterizují.

Poznej svého (ne)přítele

Ústředním pocitem, který oběť spolehlivě identifikuje, je pocit bezmoci. S ním souvisí i vůdčí emoce, která je jen dalším vodítkem k rozlišení, a tou je pasivní agrese – tedy sebelítost. Sebelítost přenesená do vnějšího světa je prožívána přes druhé jako lítost. Oběť však v sobě nese ještě jeden nevědomý nárok, na kterém významně profituje, a tím je její nevinnost.

Nevinnost je ústřední motiv oběti, který si nárokuje za všech okolností. Oběť se snaží udržet zlo co nejdále od sebe. Kdo je chápavý, ví, kam směřuji. O moci a bezmoci se toho napsalo už dost. Iluze nevinné dobroty svazuje psyché člověka do dětských plenek a nenechá ho stát se dospělým, vyzrát k možnosti připustit si všechno zlo, které nosí v sobě, a tím i vinu, která tíží jeho bedra.

Vytáhnout oběť do vědomí a vymanit se z její pasivní náruče je složitý a dlouhý sebepoznávací proces osobní proměny.

Často se stáváme tím, čím nejsme. Mnozí o tom vědí, není jim v tom dobře, ale nevědí si rady. Oběť vnímá své okolí prizmatem vlastního nevědomého vzorce zneužívání, který používá k řešení konfliktů. Skrze něj se potažmo také vztahuje k druhým osobám a k vnějšímu světu vůbec. Tento vzorec jí pomáhá udržet zdánlivou vnitřní integritu.

Prakticky to znamená, že usiluje o to cítit se ve vnějším světě bezpečně, a dělá to citovým vydíráním a manipulací. Ovlivňuje svým chováním svět kolem sebe tak, aby jí šel na ruku. A vpravdě dobré způsoby si k tomu mnohdy nevybírá. Spouští totiž v druhých svůj vlastní neuvědomělý pocity viny. Plout na vlnách nevinnosti je tak sladké, natož se zárukou ochrany společnosti. Vox populi – vox dei. Kdo bude hájit pachatele proti oběti?

Trnitá stezka

Přednáška 24. října 2024