Nevěra, která se nestala

Čtenářka Jana do redakce napsala: S přítelem jsme deset let. Žárlivý byl vždy, jen měl období, kdy se mu dařilo projevy korigovat. Má dvě zaměstnání, v týdnu jezdí domů pozdě. Loni jsme se přestěhovali do nového domu. Zároveň jsem strávila přes dva měsíce doma po operaci očí. Vlastně se to hodilo, byla potřeba spousta dodělávek, aspoň tam měl s řemeslníky kdo být. Tady začaly problémy.

Když u nás někdo byl, přítel mi neustále volal, nečekaně se vracel dřív a podobně. Pak se jednou po večerní důkladné kontrole koupelny ptal tak dlouho, jestli jsem se koupala, až jsem mu na to ze zoufalství odpověděla: „Co chceš slyšet? Že jsem se s ním vyspala a že to nestálo za nic? Nebo co ode mě chceš slyšet?“ On to vzal jako přiznání. Dokonce i volal dotyčnému a ptal se ho, jestli mu nechce něco říct… 

Skoro rok s tím žiju, už jsem i odešla, uprosil mě, ať se vrátím. Včera mi řekl, že jsem mu vrazila nůž do zad a tím, že popírám svou vinu, si hraju na oběť. Jak z toho ven? Dokážeme být skvělý tým, udělat spoustu práce, ale užít si i volno. Od začátku nám určitým způsobem vázne komunikace, jako bychom občas každý mluvili jiným jazykem.

Věc důvěry

Žárlivost je emoční stav, který prožíváme v případě vnímaného ohrožení našeho blízkého vztahu. Vidíme‑li například partnera konverzovat s atraktivním protějškem, může to v nás spustit celou škálu negativně laděných pocitů od strachu a úzkosti až po ponížení či vztek. Žárlivost zpravidla funguje jako motivační mechanismus – chceme podniknout něco, co nám pomůže uchránit si partnera pro sebe a vyřadit ze hry potenciální rivaly. Jako u všech emocí i žárlivost bývá u každého jedince přítomna v různé formě a intenzitě, od čehož se také odvíjí její dopady na partnerský vztah.

Původcem žárlivosti je strach ze ztráty milované osoby. Tento strach mívá často kořeny v našem sebepojetí. Zjednodušeně by se dalo říci, že čím menší víru máme v sebe sama, tím víc se obáváme, že pro partnera nejsme dost dobří, a tím intenzivněji žárlíme. Pudí nás k tomu strach, že by se v životě partnera mohl objevit někdo lepší, hezčí, zábavnější, který by jej mohl odlákat. K větší žárlivost mohou mít tendence také ti, kteří si v předešlých vztazích prošli zradou a zklamáním, což se promítlo do jejich problémů s důvěrou.

Výzkumy uvádějí, že obecně více žárlivé bývají osoby s úzkostnou citovou vazbou, jež se formuje už v raném dětství. Citová vazba zásadně ovlivňuje to, jaká očekávání máme ve vztazích s druhými lidmi – neseme‑li si z dětství zkušenost, že nás druzí mohou kdykoliv opustit či odmítnout, pak s tímto nastavením mysli vstupujeme i do romantických vztahů a podvědomě očekáváme stejný vzorec chování i od našeho partnera.

Z vědeckých studií věnovaných žárlivosti vyplývá, že v zásadě existují dvě její hlavní formy. Tou první je žárlivost reaktivní, která (jak už název napovídá) je přímou reakcí na reálné ohrožení vztahu. Žárlivá odpověď tak následuje například poté, co jsme zahlédli našeho partnera s někým flirtovat, zjistili jsme, že si důvěrně dopisuje s kolegou či kolegyní, nebo jsme odhalili jeho nevěru. Tato forma žárlivosti má racionální základ – každého z nás se dotýká, když zjistíme, že je náš partner romanticky přitahován k jiné osobě.

Oproti tomu úzkostná žárlivost nevzniká na reálném podkladu, nýbrž na domněnkách a přesvědčeních, která si žárlivý partner sám vytváří. Úzkostně žárlivý člověk je nadměrně podezřívavý a neustále se zaobírá myšlenkami na partnerovu potenciální nevěru. Tráví čas pátráním po náznacích a důkazech nevěrného chování, protože žije v přesvědčení, že se určitě odehrálo nebo v budoucnu odehraje, nebude‑li partnera dostatečně hlídat.

Může mít sklony svůj protějšek nadměrně kontrolovat, sledovat, s kým se schází a co si obléká, když jde ven, protože za každým rohem vidí příležitost k jeho nevěře. Taková forma žárlivosti je založena na iluzi a může postupně narůstat až do enormních rozměrů, kdy se stává skutečnou patologií.

Všeho s mírou

U žárlivosti podobně jako u jiných nešvarů ve vztahu platí, že klíčová je její přiměřená míra. Každý z nás má totiž jinak nastavenou hranici, kolik žárlivých projevů je ochoten snášet. Již zmíněné studie například zjistily, že v lehké formě může být žárlivost pro vztah prospěšná.

Přizná‑li nám partner svou žárlivost, můžeme to vnímat jako důkaz, že mu náš vtah není lhostejný a cení si ho natolik, aby byl ochoten jej bránit. Cítíme se polichoceni, že mu na nás tolik záleží. Probudí‑li se lehká žárlivost v nás samých, často si znovu uvědomíme, jak atraktivní náš partner vlastně je a jaké jeho kvality, které jsme třeba s postupem času přestali tak jasně vidět, na něm vlastně oceňujeme.

Někdy ale intenzita žárlivosti začne překračovat míru, která je pro nás ve vztahu ještě únosná. Pokud se žárlivec zacyklí ve svých obsesivních myšlenkách na nevěru, začíná s postupem času stupňovat své žárlivé jednání a stává se úzkostně až patologicky žárlivým.

V praxi to vypadá například tak, že daný člověk svému protějšku neustále píše nebo volá, aby měl přehled o tom, jak a s kým tráví čas, podrobuje ho výslechům, co kde dělal, vystavuje ho žárlivým scénám a výčitkám, nebo dokonce kontroluje jeho telefon a počítač. Žádný důkaz o věrnosti pro něj není dost velký, protože nic nezmění jeho přesvědčení, že je partner zaručeně nevěrný.

Ti, kteří s takovými partnery žijí, se ve vztahu začínají dusit, trpí neustálým podezříváním a absencí důvěry. Často přemýšlejí o tom, co ještě udělat jinak, aby jim partner důvěřoval, načež zjišťují, že vlastně nic, co podniknou, nestačí k tomu, aby žárlivosti svého protějšku učinili přítrž. Narůstají konflikty a tenze a ve vztahu pak není spokojen nikdo. Co je tedy možné dělat v případě, že vás partnerova žárlivost začíná zahlcovat?

Možnosti řešení

Neoddělitelnou součástí každého řešení problémů je komunikace. O problémech je potřeba s partnerem mluvit a skutečně se mu snažit porozumět. K aktivnímu naslouchání a funkční komunikaci však nepatří odsuzování, obviňování, výčitky či ponižování, což jsou bohužel často typické projevy žárlivých výstupů. Zkuste si s partnerem navzájem vyjasnit své potřeby a formulovat je jako já sdělení – tedy ne „ty jsi ten problém“, nýbrž „já to potřebuji takto“.

V některých vztazích může být konstruktivní komunikace nedosažitelná – ve vzduchu například visí nevyřčené myšlenky, které vztah otravují, ale partneři o nich nejsou schopni hovořit otevřeně a bez velkých emocí. Partnerskou komunikaci tak může pomoci facilitovat například párový psychoterapeut.

Cílem párové terapie je umožnit partnerům, aby o svých problémech dovedli hovořit otevřeným a nezraňujícím způsobem, aby postupně dokázali nalézt příčinu vztahových obtíží a byli schopni na nich efektivně pracovat. Svou roli při výběru psychoterapeuta hraje celá řada proměnných a je možné, že hned napoprvé nenajdete takového, který by seděl oběma partnerům. Vyjasněte si tedy s partnerem své osobní preference a motivaci k případnému vstupu do terapie.

V případě, kdy jeden z partnerů žárlí velmi intenzivně a pro vztah je jeho žárlivost příliš zatěžující, může pomoci terapie individuální. Aby se totiž něco mohlo změnit ve vztahu, je potřeba, aby žárlivá osoba začala nejdříve sama u sebe – tedy pátrat po tom, odkud její žárlivost pramení, pracovat na své sebeúctě a sebevědomí, opustit úzkostný postoj a dovolit si důvěřovat sobě samému i svému partnerovi. Právě psychoterapie může být vhodným prostorem, v němž klient odhalí svá zranění z minulosti a načerpá zkušenost, že je možné a úlevné důvěřovat.

V každém vztahu je potřeba si také dostatečně ujasnit své vlastní hranice a komunikovat je s partnerem. Každý z nás je ochoten a schopen zvládat jen určitou míru žárlivosti a vztahového distresu a je dobré o ní vědět. Je pro vás výstražným signálem, když vám partner začne prohledávat telefon nebo zakazovat schůzky s přáteli? Nebo je partnerova ochota ke změně nulová, ačkoliv vám už od začátku sliboval něco jiného? Pak jste možná právě došli do bodu, v němž bude potřeba vztah ukončit.

Láskyplný vztah není a nemůže být o tom druhého vlastnit, kontrolovat a ovládat. Vzájemný respekt a důvěra je to, co pomáhá tvořit jeho pevné základy. Respektovat druhého a věřit mu je však možné jen tehdy, máme‑li respekt a důvěru i k sobě samému. A to je něco, na čem není nikdy pozdě pracovat.