Nevděčná

Zalil jsem si čaj, dal do něj dva sáčky, aby byl udělaný rychleji, ale když jsem ho ochutnal, byl slabý. A víte co? Trochu mě to namíchlo. Na tuto vzpomínku Sama Harrise myslívám, když si potřebuji odpustit své chvilky nevděku.

Harris věnoval celá desetiletí vědomému životu a meditaci. Intenzivně se zabývá veškerým utrpením, které si jako lidé umíme způsobit, a také možnostmi, jak žít soucitně a užitečně. Trénuje svou mysl, učí mindfulness. A přesto ho naštval jeho slabý čaj. Tak to potom i já mám určitě nárok na emoce, když se něco nedaří, a možná i tam, kde až tak nárok nemám, a přesto je cítím! Třeba to máte podobně.

Stačí se soustředit a během jednoho dne nasbírám nepočítaně situací, které mě různě popudí, naštvou, iritují, pobouří, znechutí, rozmrzí, vykolejí, rozezlí… Tedy, teď se až divím, kolik máme možností popisu v negativním prožívání! Aby toho nebylo málo, vzápětí mě zvedá ze židle, že mě vůbec něco takového ze židle zvedá.

Den na mateřské

Vstávám nešťastná. Ani dnes se mi kvůli dceři nedostalo víc než pár hodin spánku. Jsem mrzutá, ale převlíknu ji a jdeme do kuchyně. Je v ní zima. Mám hlad a chci jen spát. Káva není pomletá. Ach jo. Tak ještě tohle. Přemýšlím, jak by bylo krásné, kdyby někdo po takové noci (po další z mnoha) chystal snídani mně. Dítě se po mně sápe a dožaduje se pozornosti, nemůžu skoro udělat krok, navíc kňourá. Teplá voda zase neteče. To snad ne. No a v lednici je jen polotučné mléko…

Jak si asi lehce domyslíte, mám spoustu inspirace k psaní o vlastní frustraci ze dnů, které plynou jeden jako druhý bez možnosti ze zaběhnutého sledu událostí vystoupit. Přesto do této rozvrzané melodie hraje současně i jiná, pozitivní znělka vděčné matky. A rozpor mezi minusovými emocemi a hlubokou vděčností ji vedou k úvahám. Na pozadí výše nastíněných myšlenek probíhá kdesi ve mně toto:

Je nádherné, že ještě pořád můžu dítě kojit. Sama určitě ví, proč to dělá. Spánek přece doženu. Dobré ráno, broučku. Jde se do kuchyně! Překračujeme práh a já si uvědomím, že nám zřejmě bude dopřán další společný den. Venku není válka, nejsme nuceni schovávat se někde v metru a máme možnost si přitopit. Káva krásně zavoní. Malá u zvuku mlýnku tančí a brouká si. Kolik asi snídaní ještě své dceři navařím? Dobře vím, že jejich počet je konečný. Teče nám voda z kohoutku! A máme mléko!

Jak to, že tyto dvě verze žijí pohromadě? Jsou to přece jasné protiklady. Myslím, že vděčnost, jako všechno ostatní v našem prožívání, je tekutá. Je to jen okamžik, záblesk světla na vodní hladině. Zacházet bychom s ní měli jako s ostatními prožitky – nechat ji pobýt a taky ji někdy nechat jít a nevyčítat si to. Pokud jí chceme více, můžeme zkusit následující. Tedy alespoň vděčnosti s malým v. K té s velkým V se ještě dostanu.

Opakování matka moudrosti

Připadá mi někdy až groteskní, jak se situace opakují jako ve filmu Na Hromnice o den více. Další unavené probuzení do tmy s batoletem, které už považuje tuto dobu za čas na hraní. Další výměna plenky. Další vaření kávy a čaje. Další šance získat odstup a být vděčný. A co já? Využiju ji dneska?

Pokud si můj denní film někdo někde pouští, musí se občas královsky bavit, jak je hlavní postava nepoučitelná a nedokonalá. Zrychleně přetočíme dopolední hraní, výlet ven, svačinku, oběd, spinkání, nočník, další svačinku, hraní, koupání, nočník, plenku, uspávání. A – cink! Je tu další unavené probuzení do tmy s batoletem, které považuje tuto dobu za ideální čas na hraní…

Zkuste si v tom neztratit víru a vděčnost! Nedivím se, že se modlitby musí opakovat pořád dokola, i vděčnost si musíme připomínat. Emoce jsou natolik silné, že válcují racionální přesvědčení nebo jiné měkké pocity jako nic.

Nastavit laťku a držet ji ve stabilní výšce prostě nejde. Okolnosti se mění a misky vah se samozřejmě naklání na různé strany. Prožíváme tekutě. Možná bychom se mohli dívat na tento rozpor také jako na boj mezi srdcem a hlavou. Kde vlastně sídlí taková vděčnost? Podle mě v těle.

A myšlenky – jsou to jen myšlenky! – si razí cestu hlava nehlava (srdce nesrdce) a chtějí si uzmout co nejvíc naší pozornosti. A že se jim to daří! A tak jedeme znova a znova, další ráno, další den, další pozvání k novému pokusu. A jen během toho jednoho dne máme tolik možností si připomenout dávnou pravdu.

Kterého vlka krmíš, ten vyhraje

Podle staré bajky o dvou vlcích vyhraje mezi dobrým a zlým v našem nitru ten, kterého živíme. Stojím na ulici a snažím se dohlédnout na překrásný západ slunce, ale nejde to, vidím jen kousek oblohy. Výhled mi kazí domy a další objekty. Mrzuté. Jsem tak nešťastná, že žiju ve městě, navíc v podnájmu. Jsme z těch rodin, které musely začít ještě více šetřit a mimo jídlo a další základní věci si nemůžeme dovolit skoro nic. A bude hůř, nájmy se stále zvyšují, o domku blízko přírody si můžu nechat jen zdát.

A zároveň intenzivně prožívám… Žiju ve městě, kam jsem se chtěla přestěhovat, vytvořila jsem si v něm zázemí jako nikde na světě. Zkusila jsem si žít v zahraničí a začít od nuly, ale je nekonečně těžké najít tam místo, kam patřím. Tady jsme měli velké štěstí na levný nájem, skvělou čtvrť, spoustu prostoru v bytě rodinného domu. Výhled do zahrady. Malá může dělat, kolik chce hluku, nikoho nerušíme. Jsme kousek od lesa a všude je takový klid.

Ještě chvíli stojím a dýchám a nechávám v sobě proplétat tyhle dvě verze příběhu: nespokojenost, která možná povede k určitým změnám, a zároveň upřímný vděk za všechno, co mi bylo dosud dopřáno. A potom prostě jdu domů. I když je to někdy tak těžké, můžeme si každý den vybrat svou verzi Hromnic. Buď si je pouze uvědomit, nebo záměrně zkusit nahradit jednu druhou.

Tedy opakování a cílené zaměřování pozornosti na vícero možných úhlů pohledu. Co dál pomáhá, abychom si udrželi vděčnost a pečovali o ni? Myslím, že jsou to ztráty. Respektive nálezy, to všichni dobře známe – když se podaří obnovit zdraví nebo zachránit život. Nebo když jen najdeme klíče, co jsme ztratili a už jsme se s nimi rozloučili! Tomu já říkám obnova vděčnosti zážitkem.

Silný dopad má (alespoň na mě) zažít na vlastní kůži nebo i zprostředkovaně nouzi druhých lidí. Také forma připomínky a sou‑citu s druhými. Že je vděčnost zabydlená v srdci, a nejen v myšlenkách, si uvědomím pokaždé, když mě u něj bodne představa utrpení lidí ve válce nebo kohokoliv, kdo přežije byť jen jednu noc na ulici. Můžeme se také záměrně vystavovat nepohodlí a simulaci nedostatku a průběžně obnovovat svou schopnost radovat se třeba jen ze znovunabytých základních životních jistot.

Na cestě každodenním životem neustále ztrácíme vděčnost ve frustraci, únavě nebo naopak v přílišném pohodlí, v rychlosti, nedbalosti, ve stereotypu, sebelítosti. Obklopujme se proto připomínkami. Někdo má rád deníčky vděčnosti, jiný s rodinou u stolu pojmenuje všechno, co ho potkalo.

Já mám ráda malá zastavení, co mají tolik odstínů a v nichž nacházím neustále tolik věcí, za které můžu děkovat. I když jsou pořád stejné: i dnes je přece úžasné, že jsme zdraví, z kohoutku teče voda (teplá!), v lednici máme jídlo, i dnes si mé dítě vybírá z pěti druhů lyofilizovaného ovoce do bio kaše s pastou z ořechů, mí blízcí jsou v pořádku, někomu se něco důležitého podařilo, moje dítko udělalo další krok…

Je to ale stálá práce. Nevím, jak to mají ostatní, ale občas (hlavně teď, když je můj svět zúžený na tak malý prostor) se sama na sebe zlobím, že neumím být tak nějak konstantně vděčná. Vědomě vím, že se mi neděje nic závažného, přece se jen starám o potomka, a stejně se nechávám vykolejit. Štve mě, že mě to štve. A tak jsem se rozhodla, že si budu každý den odpouštět své propadání do nevděku a uvítám každou příležitost potkat se se svou nedokonalostí a naučit se mít ráda sebe sama.

Vděčnost není pasivita

Často myslím na lidi v nemocnici, kolem které jezdívám. Představuji si, jak v erárním pyžamu leží na kapačkách v cizím prostředí. Cítím s nimi a prožiju si, jak úžasné je „jen“ být ve svém pokoji, vlastním pyžamu a nemít žádná zdravotní omezení.

Srovnávat se můžeme donekonečna – oběma směry. A i to je otázka naší volby. Když se přistihnu, že myslím na někoho, kdo má lepší materiální podmínky, kdo si může víc užívat života, bydlet ve vlastním, vyrazit na cesty, mít doma míň prachu nebo třeba sušičku…, zkusím srovnání i na druhou stranu.

Mohla jsem se narodit ve slumu, mohla bych mít tělesný handicap, moje dítě by mohlo být nemocné. Zkrátka připomínám si ten starý příběh s kozou v domě s deseti dětmi. A pokusím se uvědomit si, za co jsem vděčná a co opravdu potřebuji změnit. Jsem totiž přesvědčená, že být vděčný neznamená vůbec nic nechtít a se vším se smířit.

Hrozí přehoupnutí do sebetrýzně: je skvělé žít ve čtyřiceti v garsonce s dalšími lidmi a pracovat v továrně noční směny, nebo s někým, kdo mi ubližuje. Moje děti přece nebije a nosí domů peníze, děkuji, bože, vesmíre, nebo kdo tam nahoře poslouchá, jsem vlastně spokojený, jsem vlastně tak vděčná. Vrací‑li se nám neustále něco, s čím se nemůžeme smířit a máme moc to změnit, měli bychom se o to pokusit.

Vděčnost s velkým V

V mých představách existují dva druhy vděčnosti. O prvním jsem psala. Je to vděčnost malá, každodenní, odfouknutelná větrem jiných emocí a myšlenek. Ta, co si ji musíme uvědomovat každé ráno zas a zas a hledat, kam se poděla, když nám příliš rychle vystydl čaj. A potom ta s velkým V, na níž stojí náš život. Alespoň já jsem tyto dvě objevila při psaní článku.

Vděčnost s velkým V je podkladovým materiálem mého života. Malé vděčnosti se různě hemží na povrchu, ale tolik na nich vlastně nezáleží. Také proto možná ve chvílích zastavení a nespokojenosti koexistují dvě verze zvesela současně. Velká vděčnost probublává v jádru: v základech domu s názvem Můj život je vděčnost začínající kapitálkou.

Je prosáknutá pulzováním živého a obdivem k tomu, že je vůbec možné dýchat a koexistovat ve spletenci vztahů a zázračném propojení všeho. Vděčnost doslova za každý další nádech. Ta se nad pár probděnými nocemi pouze pousměje. Má vyšší ambice: Díky ní si totiž můžeme lépe vybrat své životní priority, odpouštět (si), mít naději, nezhroutit se z neúspěchu a žít skromněji a soucitněji.