Nevděčná dcera

Dcera vyrůstala do čtrnácti let jako jedináček, napsala nám do redakce čtenářka Jana. Po narození sourozence mě jakoby začala odmítat. Přestože se neustále snažím věnovat jí pozornost, špatně nese fakt, že už tuto pozornost musím dělit. Vždy jsem byla přísná a vedla ji k samostatnosti. Myslím, že od narození sourozence si to ale zaměňuje s nezájmem. Uzavírá se, odmítá se mnou komunikovat, je velmi negativistická vůči jakékoli mojí aktivitě. Přitom ale vidím, že mě pořád potřebuje.

Stále víc si uvědomuju, že s ní nedokážu „navázat spojení“. Odmalička byla velmi nezávislá, se vším měla problém. Je pro mne strašně únavné neustále řešit, co mám udělat, aby byla spokojená, aby se usmála. Nikdy jsem od ní neslyšela „mám tě ráda“. Ani jako dítě mi jen tak nenakreslila obrázek, nevyrobila něco, aby mě obdarovala. Pracuji s malými dětmi a toto vše jsem dostávala spíš od nich. Vidím, že se dokáže usmívat, bavit se – s cizími lidmi, kamarády, širší rodinou. Ke mně se chová stále hůř.

Psychický vývoj

Pro malou holčičku je máma vzorem, předobrazem ženy, kterou se má jednou sama stát. Zkouší si její oblečení a kosmetiku, chodí v jejích botách. Maminka všemu rozumí a vždycky si ví rady.

V pubertě si dívka si potřebuje vybudovat svou vlastní osobnost: své ideály, vztahy, žebříček hodnot. Poznat samu sebe, co jí vyhovuje, kde a s kým jí je dobře. Potřebuje mít svůj intimní prostor, nesdílet vše s matkou.

Nově nabyté rozumové schopnosti nechávají dospívající dívku nahlédnout chyby, které máma dělá. Dcera vnímá matku velmi kriticky a následně se zlobí: jak je možné, že ta, která jí byla vzorem, se nechová vždy nejlépe? Dívka mámin vzor odmítne, má potřebu jej shodit a pošlapat. Zároveň však mámu stále potřebuje – potřebuje zázemí, lásku, potvrzení sebe samé.

I sami dospívající se v tom často plácají, mají chvíle, kdy rodičovskou péči prudce odmítají, aby se jí vzápětí intenzivně domáhali. Křičí na mámu nebo tátu, ať je nechají být, a o chvíli později jim vyčtou nezájem. Pro nás rodiče je to obtížné období. Často nevíme, co po nás naše děti vlastně chtějí, co potřebují. Chybí nám pozitivní odezva, vyjádření lásky, vděk…

Ke konci adolescence, v pozdních ‑nácti bývají (skoro) dospělé děti již samy v sobě „usazené“, přehnaná kritičnost ustává, matčina blízkost již není ohrožující. Opět spolu mohou trávit pohodový čas, i když je ho docela málo.

Co však dělat, když dcera, tak jako u Jany, ve svém odmítání pokračuje? Když i ve svých dvaceti mámu zároveň potřebuje (alespoň jak to máma vnímá), a zároveň odmítá? Máma se cítí unavená a smutná, přepadá ji pocit, že výchovu tak trochu nezvládla. Kde se to celé tak zamotalo? A jak se k tomu teď postavit?

Kde se to zamotalo

Někdy se stane, že fenomény charakteristické pro teenagerovský věk přetrvávají déle v případě, kdy si dítě nedovolilo v období puberty intenzivněji vyjadřovat své názory a přání, svou kritiku a vzdor.

Přísně vychovávané děti (anebo také děti psychicky nestabilních rodičů) nemohou v pubertě snadno shodit rodiče z piedestalu, neboť se bojí jejich reakce, možných sankcí, scén, či dokonce zavržení. Někdy se mohou bát i o rodiče samotného: co by to s ním udělalo? Navenek proto mohou vypadat jako poslušné: chovají se tak, jak si rodič přeje. Uvnitř nich se však probouzí hněv.

Vaší dceři, Jano, se v průběhu puberty navíc narodil sourozenec. Možná pak vnímala vaši přísnou výchovu o to úkorněji, že se porovnávala s miminkem, jež nemuselo nic, a přesto dostávalo (úplně „zadarmo“!) spoustu vaší péče a lásky. Možná vám to dcera ještě teď vyčítá.

Dost možné je ovšem také to, že kořeny vašich vztahových problémů s dcerou sahají hlouběji než do puberty. Píšete: „Ani jako dítě mi jen tak nenakreslila obrázek, nevyrobila něco, aby mě obdarovala.“ Hlavou mi běží spousta možností, čím to mohlo být:

• Možná dcera nebyla z těch, které rády vyrábějí.
• Možná jste už tehdy dostávala obrázky od jiných dětí a dcera nechtěla být jednou z mnoha, kteří vás obdarovali. Možná se už tehdy objevila žárlivost, kterou jste později zaznamenala po narození sourozence.
• Možné je také to, že jste od dcery pro sebe nic nevyžadovala. Prosociálnímu chování se děti učí nejen tak, že je samy přijímají, ale také tím, že jsou k němu přímo vedené.

V úvahu vezměme i fakt, že lidské vzpomínky nejsou objektivní. Když jsme ze vztahu zklamaní, máme tendenci vidět jej celkově negativně. Nepříjemné či přímo bolestivé vzpomínky se nám tak v mysli vynořují snadno, zatímco ty, jež by nás mohly potěšit, se stydlivě krčí někde vzadu.

Možné je ale i to, že něco bylo ve vašem vztahu napjaté ještě dříve než v době, kdy děti kreslí maminkám obrázky. O tom, co se stalo hlouběji v minulosti, nemohu spekulovat. Nicméně mě napadá několik otázek, nad kterými si můžete zkusit zapřemýšlet, když se vám bude chtít:

• Jaký byl úplný prvopočátek vašeho vztahu s dcerou: těhotenství, porod, šestinedělí? Byla chtěné dítě? Jak vás jako matku podporovalo vaše okolí?
• Jaký byl váš vztah s dcerou, když byla malá? Co je jinak u vašeho druhého dítěte? 
• Jak jste to měla se svou mámou, když vám bylo ‑náct? Vidíte nějaké podobnosti? Anebo to máte úplně opačně? Jaký máte ke své matce vztah teď?

Ať už to bylo jakkoli, aktuální otázky zní: Co s tím? Co můžete a máte dělat nyní?

Optimální vzdálenost

Píšete, že se dceři neustále snažíte věnovat pozornost. Takovýto postoj ale už neodpovídá jejímu věku a i sám o sobě může u dcery vést k podrážděnosti. Dvacetiletí mají mít své soukromí a zodpovědnost: neustálá pozornost rodiče nebývá ku prospěchu. Píšete, že vám je lépe, když nejste spolu, a zdá se, že si to vyčítáte.

Chci vás podpořit, abyste si to nevyčítala. Může to znít paradoxně, ale váš vztah se může proměnit k lepšímu, když budete jednat podle svých pocitů, i když vás vzdalují. Optimální vzdálenost dospělého dítěte a rodiče není ta nejmenší.

Pokud s vámi vaše dcera stále bydlí, měla by se nějakým způsobem podílet na chodu domácnosti: vykonávat nějaké domácí práce, mít něco na starost. Je to vhodné jednak proto, aby vám ulevila, a také proto, že děti, které mají povinnosti, si obvykle více váží svých práv. Také by vašemu vztahu mohlo pomoci, kdyby se odstěhovala. Když bude mít svůj prostor a bude se více starat sama o sebe, možná dokáže lépe ocenit vaši pomoc, váš zájem.

Dobrý vztah mezi mámou a dospělou dcerou může vypadat třeba tak, že se dcera objeví doma jednou za dva týdny a mezitím si s mámou jednou zavolají, tu a tam spolu někam zajdou, ale je to nenucené. Když může, jedna druhé pomůže, a když nemůže, ta druhá jí to nevyčítá.

Co se týče pozornosti rodiče, někde jsem slyšela, že dospívající dítě si přeje mít rodiče jako pokojové květiny: aby neprudili a neobtěžovali, ale byli vždy k dispozici. Nemyslím, že bychom měli být pokojovými květinami a zcela potlačit sebe samé. Nicméně pozornost je opravdu lepší dítěti věnovat, když o ni stojí, a nikoli v situacích, kdy si ji nepřeje. Nevlamujme se ke svým dětem, ale když nás pozvou, přijměme to a naslouchejme.

Také mě napadá, zda máte někdy chvíle, kdy jste s dcerou sama. Pro blízký vztah bývají právě takové chvíle cenné. Nemusí to být přitom nic velkého, jako je třeba společná dovolená. Mám na mysli spíše drobnosti: zajít spolu něco koupit či požádat mladší dítě, aby vás nechalo chvíli o samotě, když vám chce dcera něco svěřit.

Když nevíme, můžeme se docela obyčejně ptát. Co by naše starší dítě chtělo? Čeho se mu nedostává? Co ho štve a po čem touží? Jak vnímá nás? Jak sourozence? Jak samo sebe? Nemůžeme však dítě zpovídat či svými otázkami někam manipulovat. Zajímejme se, mějme upřímný zájem porozumět mu a respektujme, když nebude chtít mluvit.

Opatrně s radami. Ne že bychom nemohli říci svůj názor. Neříkejme ho však víckrát. Postoj „já vím, co je pro tebe nejlepší“ je zaručeným zabijákem vztahu. Respektujme, že dospívající dítě hledá samo sebe a potřebuje při tom dělat i chyby.

Náhled zprostředkovaný okolím

V popisu vaší situace chybí muž – dceřin otec, váš (minimálně někdejší) partner. Ač se jedná o vztah vás a dcery, může i on hrát roli, a to i v případě, že se v rodině nevyskytoval či jeho působení nebylo pozitivní.

Setkávám se s dospělými dcerami, které se na své matky zlobí za to, jakého otce jim vybraly, že dopustily, aby je otec opustil, či naopak že neopustily otce, který byl ubližující. Hněv sice patří otci, ale na otce, který není, kterého si je těžko třeba i jen představit, se těžko zlobí. A takto hněv často dopadne na mámu, která tu je a která to třeba i „oddřela“ za oba.

Pokud to tak je, netrapte se tím příliš. Jde zpravidla jen o jednu z emocí, která se ve složité vztahové struktuře objevuje. Dcera si v takové konstelaci většinou uvědomuje i to, že to máma neměla snadné, a s přibývající moudrostí nahlíží na její životní rozhodování s větším pochopením.

Pokud otec či dlouhodobý partner u vás v rodině přítomen je, měla bych tendenci se vás ptát, jak vnímá váš vztah s dcerou. Třeba vám dokáže pomoci situaci nahlédnout z jiné perspektivy. Anebo někdo další blízký? Prarodič, kamarád, kamarádka? Můžete se dokonce zkusit zeptat sourozence dcery. Šestileté dítě může mít zajímavé vhledy a dětská přímočará upřímnost je někdy nedocenitelná.

Pečujte o sebe

Ze všeho nejvíc mám však potřebu nasměrovat vás k péči o sebe. Píšete: „Je pro mne strašně únavné neustále řešit, co mám udělat, aby byla spokojená, aby se usmála.“ Taková snaha musí být vyčerpávající. Z vašeho dopisu je cítit i smutek. Neřešte to tedy tolik.

Ponechte dceři více prostoru, aby si své záležitosti spravovala sama. Nemyslím, že byste ji měla opustit, ale spíše se stáhnout. Myslet méně na ni a více na sebe. Co můžete udělat pro sebe, abyste byla spokojená? Abyste se usmívala? Máte nějaké koníčky? S kým ráda trávíte svůj čas? Najděte si, co vás baví, radujte se ze života.

Možná se k vám vaše dcera sama ráda přiblíží, když vás bude vnímat jako šťastnou ženu, která žije naplněný život. Možná tak budete moci být vzorem, k němuž se bude chtít přiblížit. Nedělejte to však za tímto účelem, dělejte to pro sebe. Vylepšení vztahu s dcerou může být vítaný vedlejší efekt.