Neurotické dítě

V Katčině dotazu je znát starost o úzkostného chlapce a také otázka, jak na problém dítěte citlivě upozornit jeho mámu. Pokud je kamarádka vyrovnaná a sebevědomá matka, jež sama úzkostmi netrpí, může jít o jednoduché přímé sdělení. Některé mámy jsou však z různých důvodů citlivé až přecitlivělé na udělování rad, jak přistupovat ke svému dítěti, někdy je rozrušují i pouhé komentáře a názory okolí.

Schůdnou cestou i u citlivějších matek většinou bývá sdělení vlastního příběhu. Kateřina by tak mohla kamarádce povyprávět, čím si procházela jako dítě, co jí to způsobilo – a hlavně, co by jí tenkrát bylo pomohlo. Vlastní příběh formálně není radou, ale sdělenou zkušeností, jež může a nemusí inspirovat. Posluchač si z takového sdílení může vzít, co chce a potřebuje, aniž by se cítil hodnocen či někam tlačen.

Případně může Kateřina popřemýšlet, čeho se při představě podobného sdělení bojí: že kamarádku zúzkostní? Naštve nebo urazí? Stalo se něco podobného už dříve? Co se dělo pak? Možná kamarádka s odstupem nepříjemné sdělení přijala a třeba za něj nakonec byla i vděčná. Kamarádům většinou můžeme říkat takové názory a vhledy, které vzbudí nepříznivé prvotní reakce. To, že se vždy nesnažíme o prvoplánové sluníčkovo, dokonce může být známkou a výhodou dobrého kamarádství.

Prameny neurózy

Otázkou pak samozřejmě je, z čeho synovy potíže pramení a zda je v možnostech a silách jeho mámy spouštěče odstranit. Tiky i úzkosti patří mezi neurotické příznaky, jejich příčinou je většinou nadměrný stres. Se strachy je to otázka – za určitých okolností je samozřejmě zdravé se bát a děti dokonce mají potřebu se se svým strachem utkávat; proto všechny ty strašidelné pohádky. Strachy zmíněné v souvislosti s úzkostmi a tiky však nejspíše budou zapadat taktéž do úzkostného rámce. Úzkost je vlastně generalizovaný strach: bojíme se, ale vlastně nevíme čeho. Může vzniknout zobecněním různých strachů a může se opět do všelikých strachů promítat.

Relativně nejméně problémovým příznakem jsou tiky. Uvádí se, že přibližně čtvrtina všech dětí projde obdobím, kdy se u nich ve vypjatých chvílích objeví pomrkávání, záškuby hlavy či některého z obličejových svalů, krčení nosu, pokašlávání a podobně, aniž by to mělo jakýkoli význam. Ve stresových situacích se příznaky obvykle zhoršují, a naopak když je pohoda (a ještě více, když se dítě do něčeho ponoří, například do hry), tiky zpravidla mizí. Naopak vůlí se tiky odstraňují obtížně, neboť si je většinou neuvědomujeme či si je uvědomíme až v průběhu pohybu či zpětně. Pokud se dítě bude hodně snažit tik nedělat, dostává se do stresu, jenž tiky zhoršuje… takže se rozhodně nedoporučuje tiky zakazovat.

Užitečné bývá zamyslet se nad tím, kde může neurotický problém pramenit. Nejlépe když se zamyslí ten, kdo je dítěti nejblíže, kdo je zná nejlépe. Někdy ale může mít užitečný vhled i někdo další, kdo rodinu zná. Občas se totiž stává, že nejbližší člověk je příliš blízko, zahrnutý do problému tak, že je pro něj těžké to celé nahlédnout. Neurotické potíže dětí často pramení ze vztahů, nejčastěji v rodině.

Nahlédnout patologii toho, v čem žijeme, je někdy obtížné. Manipulativní partner je schopen nás přesvědčit, že to, v čem žijeme, je normální, zatímco nezaujatý pozorovatel vidí na první pohled, že je něco hluboce špatně. Případně může být pramenem potíží dítěte šikana ve škole či třeba „zasednutý“ učitel, což také rodič vůbec nemusí mít šanci nahlédnout. Když se u dítěte vyskytnou neurotické potíže, je dobré mít oči otevřené a ptát se – dítěte samotného, ale i dalších lidí. Učitelů a přátel, sourozenců a kamarádů dítěte. Někdy mají i děti překvapivé vhledy.

Jak to má máma

Čím je dítě mladší, tím náchylnější je přebírat stres od osoby, jež o ně nejvíce pečuje, což je většinou máma. Nabízí se tedy otázka, jak je na tom Katčina kamarádka. Někdy se stává, že dítě projevuje to, co na sobě máma nedává znát, ba dokonce i to, co si sama na sobě neuvědomuje. Setkala jsem se s řadou žen, jež si nebyly vědomy vlastní úzkosti, stresu či napětí, dokud intenzivně nepátraly, z čeho pramení potíže jejich dětí.

Časté je to například u porodních traumat. Novorozeně křičí dlouhé hodiny denně a není k utišení. Máma to nechápe, je z toho zoufalá. Až si uvědomí, že dítě je traumatizované porodem stejně jako ona. Je naštvaná a smutná z toho, co se těsně před porodem, při porodu či krátce po něm dělo: ošklivá hádka s partnerem, arogance a despekt zdravotníků, traumatizace vlastního těla či těla dítěte. A také strach a bezmoc, vědomí „nezvládla jsem to“, oddělení od dítěte, pocit zoufalství… To vše je třeba si uvědomit, zpracovat, vyplakat.

Přenášení psychických stavů, emocí a strachů z matky na dítě (a naopak) se však zdaleka netýká jen nemluvňat. Vzpomínám například na klientku, která se podivovala strachu z neznámých mužů u svých předškolních dcer. „Je to zvláštní: mají fajn tátu, velkého bráchu, chodí za námi přátelé. Ale jakmile se ocitne nějaký neznámý muž blízko v metru, ve výtahu či jinde, přitisknou se ke mně a jsou ostražité, obzvlášť ta malá. Teď jsme byli v obchodě s látkami, kde se volně pohybovaly, prohlížely si zboží i obchod, schovávaly se… A pak tam vstoupil nějaký chlap a rázem jsem je měla div ne pod sukní. Přitom předtím přišlo několik žen. Nechápu to, nemají žádnou špatnou zkušenost.“

Vytane mi na mysli několik drobných poznámek z minulých sezení. Například jedna, která v běhu slov a událostí zapadla: Klientka hledala pro holčičky školku, spoustu jich obešla, spoustu odmítla, přičemž u jedné uvedla pouze: „Tu ne, tam by byly ve třídě s učitelem.“ Vracíme se k tomu – pro holčičky by nebylo špatné získat pozitivní zkušenost s neznámým‑známým vlídným mužem. Klientka to rázně odmítá a následně si uvědomuje, že je to v ní.

Vzpomíná, že jako malá měla podobný strach z neznámých mužů. Přenesla ho na ni tehdy babička. Vzpomíná, jak to bylo nápadné a jak se sestřenicí jako náctileté spekulovaly o tom, že babičku nejspíš znásilnil ruský voják. Babička sama sice nikdy nic takového neřekla, ale její celoživotní podezřívavost k mužům i to, jak bytostně nesnášela „Rusáky“, byly více než nápadné. Klientka byla přesvědčena, že se svého strachu dávno zbavila, dokud ho ovšem nezpozorovala na svých dcerách.

Pohoda v rodině

Velmi častým stresorem je pro děti bohužel konfliktní vztah jejich rodičů, hádky či naopak tichá domácnost, napjatá atmosféra. Rozvodová dramata a tahanice jsou pak zdrojem opravdových traumat. Skutečnost, že ti, z jejichž lásky jsem vznikl/a, si ubližují, a co hůř: oni si chtějí ubližovat, nejspíš se i nenávidí… tohle snad ani nelze zvládnout bez psychického poškození. Aby však dítě mělo neurotické příznaky, není zdaleka třeba dojít do takovéhoto stavu. Citlivým chlapcům a dívkám stačí vnímat nepohodu, napětí či nabroušenost.

Mezi další časté zdroje stresů patří stěhování či odstěhování nejlepšího kamaráda, změna školy či jen paní učitelky… Některé děti pak hůře snášejí i prázdniny. Ne že by se netěšily, ale zároveň je pro ně obtížné přijít o své jistoty a rituály, předvídatelnost dní a týdnů – i vítané události jsou totiž stresující.

Co zmohou rodiče

Rodiče mohou dítěti s jeho strachy účinně pomáhat. Dodávat mu jistotu a pocit bezpečí. Snažit se o klidnou atmosféru doma, poskytovat dítěti dostatek své blízkosti a také dostatek kvalitního spánku, pohybu a pobytu venku, vyváženou stravu – zkrátka vše, co je pro zdraví důležité. Zároveň se však nedoporučuje reagovat na všechny strachy a úzkosti. U úzkostných poruch se totiž mají strachy tendenci rozlézat a ovládat život postiženého jedince i jeho blízkých. Když například arachnofobik ustupuje svému strachu z pavouků, může se dostat až do stadia, kdy nevyjde z bytu.

U všech neurotických příznaků pomáhá, když pochopíme, z čeho pramení, a odstraníme či zmírníme příčinu. Tiky i všeliké strachy pak postupně mizí. Někdy to však nemusí být snadné: „Přestaňme se hádat“ se například lehko řekne, ale skutečně to v praxi provést bývá mnohem těžší.

Co zmůže kamarádka

Důležité je, aby se přitom rodiče sami nedostali do bludného kruhu: chtějí odstranit příčinu stresu pro své dítě, ale to není snadné, nedaří se to, a to rodiče stresuje. Jsou v napětí a to, jakkoli nechtíce, přenášejí na své dítě…

Zde ovšem může opět pomoci kamarád, který rodiče uklidní. Ujistí ho, že dělá, co může, povypráví něco povzbudivého. Řekne mu třeba, že většina tiků zase samovolně vymizí, možná i zná někoho, u koho to tak bylo. Možná si také rodič dává za vinu něco, co nezpůsobil. Nebo jde o to, že některé děti jsou od přírody citlivější a vyvede je z míry i to, čeho si jiné ani nevšimnou. Na to vše může kamarád upozornit.

Někdy pak může pomoci i přímá nabídka: „Vidím, že je toho na tebe teď moc. Můžu ti nějak pomoct?“ Znám spoustu matek, které jsou přetížené z péče 24/7. A ač své děti velmi milují, pomoc kamarádky, která je vezme jednou týdně odpoledne ven, je nedocenitelná. Může se stát oázou klidu, jež ovlivní pozitivně duševní zdraví matky i dítěte nebo dětí.