Neumíme lásku

Za prvé – nevěra psychologicky nutně neznamená jen to, že „máme někoho jiného“. Třeba se zrovna nikdo vhodný nenaskytl, jsme neschopní najít si milenku, nemáme dostatek odvahy či příležitostí nebo nám chybí více atraktivity. Že nejsme nevěrní na úrovni našeho chování, ještě neznamená, že bychom si nevěry pěkně neužívali, kdybychom měli příležitost. Opravdu se vás to netýká? Byli byste nevěrní, kdybyste měli stoprocentní jistotu, že se to partner nedozví? Na opuštěném ostrově? Na druhém konci světa? A pokud ne, proč?

Za druhé – většina toho, o čem v článku pojednávám, se týká příčiny odcizení a schopnosti zažívat a nastolovat („dělat“) lásku. I v těch vztazích, ve kterých k typické nevěře nedochází, může docházet k jiným způsobům vzájemného vzdálení:

• Možná je manžel „nevěrný“ se svou prací, ve které tráví 14 hodin denně. Není to nevěra sexuální, ale mnohé aspekty „ne‑víry“ má shodné: útěk ze vztahu, oddělené zažívání něčeho zajímavějšího, než je vyprahlý vztah, vyhýbání se obtížným situacím nebo konfliktům, ne‑bytí v kontaktu, budování privátního světa, do kterého druhý nepatří…
• Možná je partnerka „nevěrná“ způsobem, jakým o svém partnerovi přemýšlí nebo mluví se svými kamarádkami. Jedná se jen „o drbání a kafíčko“, nic se přece neděje. Opravdu? Na úrovni duše to takto neplatí. I drbání během kafíčka je způsob, jakým vztah formulujeme‑vyjadřujeme, tedy formujeme‑vytváříme. A tak nemůžeme být překvapeni, že pokud jsou kafíčka častá (a stěžujeme si na nich prostě pokaždé), zjišťujeme, že už partnera tolik nemilujeme. Proč tomu tak je? Kdo nakrmil naši duši potravou pro ne‑víru?

Následující díly seriálu Žít šťastný život, ve kterých se budeme nevěře a odcizení věnovat, tedy mohou být užitečné pro každého, kdo se chce hlouběji zamyslet nad psychologií partnerských vztahů. Nikoli jen pro ty, kdo „do toho už spadli“. Ale začněme od začátku…

Nevěra je příčinou i důsledkem odcizení

V oblasti partnerských vztahů jsou láska a sex úzce propojeny. Bolestivý problém partnerské lásky (nevěra) se sexem souvisí o to více. Právě v tom je nevěra komplikovaná – nejedná se pouze o její psychologickou část (mít někoho druhého, kdo mi rozumí), ale má také mohutný aspekt pudový, se kterým se musíme vyrovnat.

Vynechejme nyní situaci, kdy se partneři na nevěře domluví, například žijí‑li spolu pouze z formálních důvodů či kvůli dětem. Nezabývejme se jednorázovým škobrtnutím, ale dlouhodobou partnerskou nevěrou jako plánem, zvykem nebo běžnou součástí života daného člověka.

Vlivem takové nevěry nemůžeme žít s partnerem v upřímnosti a pravdivosti. Předstíráme něco, co není, a zakrýváme něco, co je. Nevěra není pouze příčinou takové situace, často je jejím důsledkem. Nerozumíme si. Snažíme se najít někoho, s kým bychom upřímnost či pravdivost mohli zažít… Ale už ze své definice nemůže nevěra takový zážitek nikdy poskytnout – o tom svědčí její název: ne‑věra, ne‑víra. Nemůžeme se plně sdílet, což je podmínka hlubší, intimní lásky i její důsledek. Ať už si namlouváme, co chceme, vždy budujeme paralelní světy: soukromý svět vnitřní, svět s prvním partnerem a svět s druhým partnerem.

Žít rozštěpeně mnohým vyhovuje

V takové rozštěpenosti se ovšem ne každý cítí špatně – někomu může dokonce vyhovovat. Tento stav může být zdrojem:

• dominance či pocitu kontroly: hodně toho o mně neví, a proto mě neovládne, jsem pánem situace, protože vím/mám více
• pocitu nadřazenosti: zvládnu více partnerů, jsem chlap, nejsem závislý…
• paradoxně také pocitu jistoty: mám zálohu
• nebo poskytuje zjevné fyzické nebo psychologické výhody: jeden partner mi dává… a druhý mi dává zase toto…

Tento poslední bod je také důvodem zklamání mnoha milenců, když se jejich ženatý partner či vdaná partnerka ani po letech, kdy slibují rozvod, k němu neodhodlají.

Žít se s tím dá. Dokonce takový život může být i poměrně kvalitní. Platí však, že pokud nedokážeme vybudovat s druhými lidmi (a především svými partnery) světy prostupnosti a sjednocení, pak nedokážeme být hluboce šťastni. Protože pocit, že jsem psychologicky sdílen v druhém a druhý ve mně, je jedním z nejvyšších a nejkrásnějších zážitků života. Je základem takřka pro vše ostatní. Je tím, co zažívá malé dítě v matčině náruči a co je základem pro všechny jeho další vztahy.

Nelze jej však zažít, pokud tomu v mé duši brání zásadní pokrytectví, jakkoli se je můžu snažit potlačit. Protože potom tuto oblast „soukromého života/milenek/dalších vztahů“ nesdílíme, a tedy nesdílíme podstatnou část sama sebe. Protože se nesdílíme, nemilujeme se. Protože se nemilujeme, hledáme někoho dalšího… Byť se samozřejmě jedná o drastické zjednodušení, kruh se takto uzavírá.

Nelze prožít zážitek plné lásky, pokud je můj vztah pouze omezená konstrukce „odsud‑potud“, která končí u tajného světa, který buduji se svou milenkou. Pak i „prolínání duší“ s takovým partnerem je jen podobně umělá konstrukce. Nemůže do ní vše. Proto si jí neceníme. Následkem toho si neceníme vztahu ani partnera… Potom možná žijeme vedle sebe, ale nežijeme spolu.

Pokud chci partnerovi ze sebe poskytnout pouze něco, vytvářím tím umělý, manipulovaný obraz sama sebe (a to platí, ať se snažím ukazovat pouze „své lepší já“, stejně jako když před manželkou skrývám milenku). Třeba se mi to dobře povede. K hlubokému prožitku lásky to má ale stejně daleko jako spontánní smích k falešnému úsměvu, kterým chceme překrýt vnitřní nepohodu. Pro spontánní smích potřebujeme být celí, neohrožení a plně přítomní. Pro dobrý vztah také. Spontánním smíchem se nelze smát „jen napůl“. Žít dobrý partnerský vztah nelze pouze s půlkou své osobnosti.

Hranice: psychologické klišé i důležité umění vztahu

Hovořím‑li o prolínání duší, nemám na mysli infantilní říkáme si s přítelkyní vše nebo hysterické sděluji partnerovi každou myšlenku – hlavně tu nepříjemnou. To je spíše projevem vlastního egocentrismu a nevyzrálosti. Není třeba něco neustále řešit a zahlcovat druhého.

Pro fungující vztah je však třeba „umět“ hlubší setkání, a pro to je třeba dokázat a moci (tedy mít možnost i chtít) být plně jeden pro druhého, se vším, co mám a co jsem.

Hranice ve vztahu samozřejmě existují. Špatná zpráva pro technokraty života, kteří chtějí poručit větru dešti, je však ta, že nejsou tím, jak si je zrovna dnes přeji vymezit – teď odseknout a teď se prostě nebavit, protože se mi nechce. Hranice jsou způsob, jakým je nutné ve vztahu žít, aby fungoval – na základě toho, kdo jsem já a kdo je partner. Hranice se spíše nalézají, než aktivně „vymezují“ a rozumově „nastavují“.

Hranice nejsou uměním prosazení vlastního ega a vlastních potřeb (třeba pochopitelných a oprávněných), jak někdy bývají příliš jednoduše vysvětlovány. Hranice nejsou pravidla na způsob domovního řádu. Nesmíme je chápat jako něco, co je v mém zájmu, ale co je v zájmu našeho vztahu.

Hranice se nevymezuje, ale nachází

Hranice existuje mezi dvěma prvky. Z definice se jedná o pojem relační: definuje vztah mezi dvěma státy, pozemky, lidmi. Proto jsou hranice vždy naše, nikdy ne mé nebo tvoje.

Hranice jsou odpovědí po tom, jak musíme žít, kde se respektovat a tolerovat, kde přidat nebo ubrat (i přes vnitřní nesouhlas, který můžeme cítit). I tolerance a respekt totiž musí stát nikoli tam, kde si to já přeji (jako ultimativní požadavek nebo blahosklonný souhlas), ale tam, kde – často bolestivě – poznáváme, že je to nutné nebo žádoucí, aby náš vztah fungoval. Hranice existují proto, abychom ve vztahu oba mohli dýchat, abychom se cítili spojeni takovým způsobem, který umožní toto spojení dlouhodobě udržet a kultivovat.

Není to hra se slovy. Je to rozdíl jemný, ale principiálně zásadní. Způsob, jakým přemýšlíme o hranicích, je totiž způsobem, jakým přemýšlíme o vztahu. Je to opět něco, co jej formuluje a formuje. V opačném případě je pak vztah pouze vymyšlenou, umělou konstrukcí, kterou se snažím postavit tak, jak jsem vyčetl z knih, které bezchybně vědí, ze které planety jsou muži a ze které ženy, nebo jak radí kamarádka z kavárny (v horším případě guru/terapeut). Opět žiji uměle. Ne ve vztahu Já (jaký poznávám, že jsem) – Ty (jaká poznávám, že jsi), ale ve vztahu „jak by měl vypadat podle XY“.

Mezi hranicí jako výmluvou pro vlastní lenost, pohodlí, osobnostní plochost, dominanci nebo cokoli jiného a hranicí jako důsledkem tolerance a přijetí druhého v jeho specifičnosti je velký rozdíl. I vymezování hranic musí mít své dobré hranice. O skutečné hranice se v partnerství nebojuje silou. Nevymezují se vyhláškou (kterou vytvoří dominantnější z partnerů), nedosahují se manipulací a triky (což typicky dělají ti méně dominantní). Na hranice se (společně) přichází.

Taková hranice není jen bodem, za kterým odcházím od nás k sobě, ale je také místem, na kterém na mě při mém návratu čekáš. Hranice tedy není pouze místem vymezování, ale také místem setkání. Je potvrzením našeho vztahu, který dokážeme žít společně každý sám za sebe. Je potvrzením každého z nás, kdo dokážeme každý sám za sebe žít z našeho vztahu.

Jak se gestalt modlitba stala karikaturou gestalt filozofie

Jedním z tragických příběhů gestalt hnutí je tzv. modlitba gestalt terapie:

Nejsem na tomto světě proto, abych žil podle tvých očekávání, a ty nejsi na tomto světě proto, abys žil/a podle mých. Já jsem já a ty jsi ty. Jestli se setkáme, je to krásné. A jestli ne, není pomoci.

Nejedná se ani tak o uvedené věty – ty jsou pravdivé. Jde o to, jak je někteří nadšení fanoušci i protagonisté gestaltu začali interpretovat: jako modlitbu sobectví. Chápou ji jako ospravedlnění egocentrického vymezování se vůči druhým. Jako zdůvodnění, proč obtěžují lidi okolo každým nesouhlasným prožitkem a nerelevantní emocí, jak se to naučili v zážitkovém víkendovém kurzu gestalt terapie.

Chápou ji jako fatalistickou víru v „osud“ či „vlnu“, díky kterým se setkání „stane“ či „nestane“. My pro to nemusíme nic udělat – rozuměj: já už jsem já a ty už jsi přece ty. A když se zrovna (náhodou) setkáme, musíme si to užít. Tím se gestalt modlitba stává jednoduše zvráceným protikladem toho, z čeho gestalt terapie vychází – principu zodpovědnosti a vztahovosti, formulované existenciálními filozofy a teology (např. Martinem Buberem, Paulem Tillichem). Stává se výmluvou, proč si užít (rozuměj: teď a tady), když tomu příroda chce a já se s druhým „setkám“. Ne náhodou se tak jeden z extrémních proudů Gestalt terapie stává filozofií hippies, kterým dává koncepční rámec pro primitivní chápání „volné“ lásky. Ne náhodou podobným interpretacím – ke škodě svých klientů – v závěru života uvěří i samotný tvůrce gestalt terapie Fritz Perls.

Gestalt modlitbě musíme rozumět jinak. Jako nutnému předpokladu hlubšího uvědomění a schopnosti vztahů, se kterým můžeme popsat pokračování gestalt modlitby asi takto:

… A proto se mohu rozhodnout setkávat se. Mohu se s tebou setkávat stále hlouběji – a takto zažívat skutečnou krásu vztahu. V takovém setkávání se měním a měním jím i tebe. Chápu svou zodpovědnost za to, co v tomto vztahu dělám, jak se rozhoduji a jak se chovám. Vztah je důsledkem i učitelem této zodpovědnosti. Totéž činíš ty (a vztah činí s tebou). Postupně oba poznáváme, že vztah je naší zodpovědností, její příčinou a důsledkem, je naší svobodou a omezením. Uvědomujeme si, že jedno bez druhého není možné. Žijeme vztahem a vztah žije nás. Je naší nekonečnou možností vybírat dobré vzájemné odpovědi ve snaze po co nejlepším setkání dvou odlišných lidí.

Dobrý vztah mi musí vždy unikat

Pokud do vztahů vstupujeme s takovým přesvědčením, jsme takřka předurčeni k úspěchu – ať už v tomto, nebo nějakém jiném partnerství. Pokud do něj naopak vstupujeme s postojem bojovníka, vymezovatele hranic, věčného zápasníka „kdo s koho“ nebo někoho, kdo chce jenom sklízet a nikdy plít, kdo se chce jenom vézt a když vůz nejede, prohlásit ho za porouchaný, pak jsme takřka předurčeni k neúspěchu – v tomto i jakémkoli jiném vztahu.

Náš vztah tak nesmíme chápat jako něco, co definuji (vytvářím) já, ale co definujeme (vytváříme) my. Právě tato „neuchopitelnost“, tedy uvědomění, že nedržím vše pevně ve svých vlastních rukou, je pro mnohé lidi prvním a zásadním důvodem, proč vztahy neumějí. Jejich definice vztahu je něco, co oni sami vytvářejí, pro co oni sami bojují, kvůli čemu překonávají sami sebe, nad čím mají pocit kontroly.

Využívejte celý web.

Předplatné