Neumím si odpustit

Kroky k nápravě

Představte si roční dítě, které se učí chodit. Udělá krůček, upadne, další dva kroky a upadne. Padá, aby se naučilo chodit, a postupně to dokáže. Pokud jste ve svém dětství neměli příliš podporující okolí a přijali jste přílišnou kritičnost k sobě, vyzkoušejte jiný přístup.

• Učte se být pro sebe vlídným, milujícím a trpělivým rodičem. Přistupujte k sobě jako k dítěti, které se učí chodit: s laskavostí, trpělivostí a s pochopením.
• Dovolte si pouštět se do věcí, ve kterých si nevěříte, a dovolte si při nich chybovat. Připomínejte si, že je to přirozený životní proces zrání, který probíhá ve všech fázích života.
• Pochopit sám sebe je na cestě k odpouštění velmi důležitý krok. Když potřebujeme sami sobě něco odpustit, musíme nejprve porozumět, proč jsme tak činili. Jaký byl náš záměr, co nám chybělo, komu jsme chtěli prospět, čím jsme si potřebovali pomoci, z čeho jsme potřebovali utéct, co nám bránilo v životě, že jsme se rozhodli pro takový krok.

Vymezte si pro tyto otázky klidný prostor, klidně si vezměte tužku a papír. Odpovědi vás navedou k porozumění sobě. Popřemýšlejte nad tím, co vás k činům, které si vyčítáte, vlastně vedlo. Velmi pomáhá, když si představíte, že vám příběh vypráví druhá osoba. Díky tomu poodstoupíme od nepříjemných pocitů, které obracíme proti sobě.

Dovolte si růst

Martina udělala v dané době to nejlepší, co podle svého uvážení mohla. Konala ve prospěch dobra pro svou rodinu. Dopředu nemohla vědět, že nová pracovní zkušenost jí nebude sedět – toto můžeme zjistit jedině tehdy, když novou věc vyzkoušíme. Nemůžeme vědět, že nám nějaké jídlo nechutná, když jsme ho neokusili.

Nespěchejte – odpuštění není jednorázový akt. Nelze jednou větou dojít k rychlé změně. Chce to trpělivost a nespěchat. Je to proces, cesta vývoje a porozumění a každý člověk má svůj čas. Jako když zraje plod na stromě: nemůžeme jej získat v době květu, všechno má svůj čas. I lidská duše.

Malé dítě k sobě necítí nenávist, když spadne. Znovu se zkouší postavit, dokud se mu to nepodaří. Naše omyly jsou procesem učení a je jedno, zda nám je jeden rok nebo šedesát. Jde o proces zrání a pro naše životy jsou tyto zkušenosti nezbytné. Bez poznání tmy bychom neviděli světlo.

Přísnost k sobě je dobré si uvědomit, protože sebenenávist, která z ní plyne, můžeme směřovat jak na sebe, tak na druhé. Blokuje náš rozvoj i naše vztahy, takže kvůli tomu zůstáváme v ulitě osamění. Pokud se nám časem podaří porozumět svému jednání a svému příběhu, objevíme ve svém nitru zdroj soucitu k sobě, ale i ke svému okolí.

Kromě toho objevíme také svou vnitřní sílu. Když upadneme, můžeme se zase zvednout a vydat jiným směrem, kterým potřebujeme, i přesto, že jsme si cestu zkomplikovali. Danou situaci už třeba nezměníte, ale můžete vytvořit novou, uspokojivou zkušenost. K tomu je třeba přijmout odpovědnost za svůj život. Ve své mysli posunout hranice, že to lze. Dovolit si vývoj, netrestat se a důvěřovat vnitřnímu procesu života.

I když jste zvolili zkušenost, která vám nyní nevyhovuje, můžete hledat cesty, jak současný stav změnit. Najít v sobě nové zdroje vnitřní síly, abyste mohli nepříznivou situaci zvládnout. Také tento proces může být pro náš vnitřní rozvoj prospěšný, protože skrze řešení frustrace získáme nové dovednosti.