Neumím říkat ne

Hned zkraje je asi potřeba říci, že vstřícnost a laskavost jako takové jsou vlastnosti, které spokojený život ve skutečnosti podporují. Ukazuje se, že lidé, kteří dělají dobré činy pro druhé, jsou zdravější, šťastnější a žijí déle – třeba podle výzkumů amerického psychologa Stephena Posta. Cílem článku není přesvědčovat o tom, že bychom se měli starat každý jen o sebe a nehledět nalevo napravo – to je asi zřejmé. Být laskavý se ale nevylučuje s možností odmítnout něčí prosbu nebo nabídku.

Možná si vzpomenete na článek o přijímání překvapení, která nám život čas od času připravuje. Pojednával o principu z improvizačního divadla, kdy přijímám nečekané a říkám si „ano, vlastně ano“. V článku jsem ale zmiňovala taky opačný princip: „Ne. Čemu jsi na tom NE nerozuměl?”

Příběh člověka, který nemá schopnost odmítnout, může vypadat třeba takhle: Snažím se všem vyhovět, odmítat je mi hrozně nepříjemné. Když za mnou někdo přijde, že by něco chtěl nebo potřeboval, neřeknu, že to neudělám. Prostě si pomyslím, že to nějak stihnu. A pak si nadávám, protože toho mám samozřejmě najednou hrozně moc. A nestíhám. Takže ve výsledku nezvládám splnit to slíbené a lidi místo aby byli vděční, jsou spíš naštvaní. A mají mě za nezodpovědného člověka.

Je to vlastně docela logický scénář. Hned na začátku neodmítneme často proto, abychom se vyhnuli špatným pocitům – u sebe i na straně toho druhého. Sami se nechceme cítit provinile a taky nechceme, aby se ten druhý zlobil nebo byl smutný. Ale výsledek bývá jen ten, že ty špatné pocity přijdou se zpožděním. A na obou stranách.

Jenže těžko s tím pohnout, protože takový člověk se často vlastně vědomě ani nezamýšlí nad tím, jestli prosbě chce vyhovět, nebo ne. Buď se lekne a odsouhlasí vše bez úvahy o budoucnosti, nebo automaticky začíná v mysli šoupat položkami v kalendáři a přemýšlet, kam to dá. Chybí moment zastavení a zamyšlení: „Počkat, chci to vůbec dělat? A zvládnu to? Je to reálné? Jaký z toho mám pocit? A jaký z toho budu mít pocit, až slíbím, že vyhovím?“

Laskavost je nepovinná

Učebnice asertivity rozlišují dvě velmi odlišné situace: prosazování oprávněného požadavku a prosbu o laskavost. Oprávněný požadavek vznášíte, když po druhém chcete něco, na co máte neoddiskutovatelně právo. Může to být…

• výplata za odvedenou práci
• reklamace v obchodě
• informace o průběhu vyšetření od vašeho lékaře
• to, aby pro vás zaměstnanec odvedl práci, za kterou je placený a ke které se zavázal
• ale třeba i to, aby vás se zlomenou nohou někdo pustil v tramvaji sednout na místo, které je k tomu určené.

Prosazování oprávněného požadavku je častější ve formálních vztazích než v těch přátelských nebo partnerských.

Oproti tomu prosba o laskavost je veškerá paleta situací od nemáš dvacku na kafe přes nevzal bys za mě odpolední šichtu až po ty děláš ty weby, neudělal bys mi webovky? Máte neoddiskutovatelně právo o laskavost požádat. Tam ale práva a povinnosti končí a vy naopak musíte nechat na druhém člověku rozhodnutí, jestli vyjde vstříc, nebo ne.

Kdyby dotyčný musel prosbu vždycky vyslyšet, dost by to zkomplikovalo situaci na obou stranách. Z celé situace by úplně vypadla svoboda – včetně svobody toho, kdo o pomoc žádá a chce prostě přijít a zeptat se, s důvěrou, že ten druhý se zařídí podle svého.

A pro mnohé lidi je těžké ty dvě situace oddělit. Dokonce neradi odmítají i tehdy, když vlastně ani o laskavost nejde – když je druhý člověk prostě jen zve na pivo nebo na společnou dovolenou. Kde se to v nás bere?

Když chci být ten hodný, co všem dělá radost

Jedním z nejčastějších hlubších důvodů, proč je odmítání tak těžké, bývá snaha posílit určitým způsobem to, jak mě vnímají druzí a jak se vnímám já sám. Mnoho lidí vyroste s přesvědčením typu:

• Ať jsem k něčemu, musím být druhým lidem užitečný.
• Musím být ten hodný a všem vyjít vstříc.
• Jsem na světě pro druhé.
• Když odmítnu, ten člověk bude smutný. Nikdo kvůli mně nesmí být smutný.
• Ostatní lidi jsou důležitější než já. Myslet na sebe je sobectví.

Psychoterapeut Heinz‑Peter Röhr podobným přesvědčením, která řídí naše životy, říká tajné programy. Naučili jsme se je podle něj většinou v dětství od rodičů a nejbližších lidí – buď tím, co nám říkali, anebo nápodobou. Když potom přijde soused s tím, že by potřeboval, ať mu o víkendu pomůžete s malováním obýváku, i když se vám to vůbec nehodí, nejde zdaleka o obývák. Jde o zachování vlastního obrazu o sobě samém. Nebo dokonce o vlastní hodnotu. Taky tak trochu bojujete s hodnotami vaší rodiny a blízké společnosti, od které jste se naučili, že starat se o vlastní potřeby se nesmí a je to sebestředné.

Takto napsané to zní dost extrémně – samozřejmě to nebývá tak, že byste se po odmítnutí pomoci s malováním museli nutně cítit jako špatný člověk. Ale někdy stačí záchvěv takového pocitu. Kousek viny. To, že vám spokojenost druhých připadá důležitější než spokojenost vlastní, samo stačí, aby vás to zabrzdilo ve snaze udělat to dobré pro sebe. Takže vlastně ztratíte jasnou mysl, která ví, že máte svobodu se rozhodnout.

Můžete sousedovi pomoci, protože vás to extrémně nezatíží a dává vám to smysl. Anebo mu můžete říct, „poslyš, nedám to, ten víkend fakt potřebuju na to si trochu odpočinout a udělat pár věcí zase u nás doma“. Ale obojí s jasným vědomím, že nejste na světě proto, abyste vycházeli lidem vstříc a malovali jim obýváky.

A je v tom i kousek myšlení na budoucnost. Můžete si totiž ostatně ponechat snahu o to, aby kvůli vám blízcí lidé nebyli smutní. Někdy stačí si k tomu vzpomenout ještě i na to, že když teď něco slíbíte a pak nebudete stíhat, smutní stejně budou. Nebo že by třeba nechtěli, ať jste smutní vy. A pokud by jim to bylo jedno, že jdete za své hranice a možnosti, pak je otázka, nakolik jsou to opravdu blízcí přátelé.

Když si musím zasloužit lásku a přijetí

Je to v lecčems podobný balík zasunutých motivů a s tím předchozím se zhusta prolíná. V prvním balíčku může být o kousek víc problematiky v tématu sebepřijetí a sebelásky, v tom druhém o kousíček víc strachu o přijetí druhými lidmi. Do pasti zásluh nás ženou motivy jako…

• Nestojím za lásku sám o sobě. Musím se hodně snažit, aby mě lidi měli rádi.
• Když nevyhovím, toho člověka ztratím. Bude se na mě zlobit.
• Přát si něco jiného než druzí je nebezpečné. Co když mě pak nepřijmou?

Vlastně jde o jakousi nedůvěru k tomu, že by nás druzí lidé mohli mít rádi prostě jen tak. Za to, jací jsme. A ztratí se z toho opět kousek reality v podobě odpovědí na otázky jako:

• Chtěl bych opravdu vztah se sousedem, pokud by se se mnou přátelil jen kvůli tomu, že mu pomáhám malovat?
• Opravdu hrozí, že mě po jednom odmítnutí navěky zatratí?
• Pokud ano, znamená to, že jsem nepřijatelný pro celý svět?
• Není možné někoho současně mít rád a současně se na něj zlobit?

A především – kdy jsme zapomněli vědomí toho, že laskavost je nepovinná a ten, kdo přichází, by s tím měl počítat?

Nakonec je stejně potřeba přijmout, že naše kontrola nad pocity druhých je docela omezená. Jsou lidi, pro které se můžeme třeba přetrhnout, a stejně nás rádi mít nebudou. A to je v pořádku.

Když chci být superman a zapomenu, že nejsem

Spousta lidí jednoduše nedovede odhadnout své schopnosti. Zatímco v předchozích případech chybí po přednesené prosbě krátký moment zamyšlení nad otázkou „Chci já to vůbec dělat“, tady chybí zamyšlení nad otázkou: „Zvládnu to? Mám na to čas?“

Jako by scházel kousek uvědomění a soucitu směrem ke svému budoucímu já. Vlastně se teď hned vyhnu nepříjemnému pocitu a možné konfrontaci z odmítnutí, ale čeká mě nestíhání o pár dní později.

A samozřejmě nás to i tady může vracet k identitě a vlastní hodnotě. Je totiž příjemné budovat si pocit, že všechno zvládnu, vyřídím si své a ještě pomůžu někomu dalšímu. Do této pasti se snadno dostanou lidé, kteří jsou zaměření na výkon – a svůj dobrý pocit ze sebe odvozují od toho, kolik toho stihli a zvládli.

Kus supermana je i v tom, když si bereme zodpovědnost, která nám nepatří. V podobě přesvědčení jako…

• Ten člověk to beze mě nezvládne.
• Když to neudělám já, tak se to nestane.
• Nikdo to neudělá líp.
• Přišel s tím za mnou, protože mu nikdo jinak nepomůže.

A samozřejmě, jsou situace, kdy je tohle všechno naprostá pravda. Opravdu jsou situace, kdy nikdo jiný než my pomoct nemůže – a taky je někdy správné ukrojit si ze svého komfortu pro kousek dobra, které vám dává smysl udělat. Ale když se nám to vrací a stává často, někdy je za tím i střípek jakéhosi velikášství. Nedůvěry k lidem okolo, že jsou taky schopní a kompetentní, že si taky poradí. Malý nebo větší kousek touhy po nepostradatelnosti, která nás žene nejen k tomu prosby o laskavost přijímat, ale aktivně se jich dožadovat a chodit jim naproti. A protijedem je pak pokora a důvěra, že svět se i bez našeho přispění bude točit dál.

Když mi prostě chybí slovník a dovednosti

Můžete se taky dostat do bodu, kdy si uvědomujete všechno výše psané a ještě něco k tomu. Zavnímáte v daném momentu, že kývnout nechcete. Dokonce si uvědomíte, že na to máte nárok. A že když byste odmítli, že vás to neohrozí. Ale nakonec se do něčeho stejně necháte uvrtat… protože to odmítání prostě ještě nemáte osahané v rovině dovednosti. Prostě třeba nenajdete ta správná slova.

V takovém případě vám může pomoci kurz asertivity a následný trénink v životě. Začít můžete třeba u knížky Asertivně do života od Tomáše Nováka a Věry Caponni. Základní myšlenky shrnuje jejich asertivní desatero:

1. Mám právo sám posuzovat svoje vlastní jednání, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.
2. Mám právo neposkytovat žádné výmluvy, vysvětlení, ani ospravedlnění svého jednání.
3. Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů jiných lidí.
4. Mám právo změnit svůj názor.
5. Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
6. Mám právo říct: „Já nevím.“
7. Mám právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí.
8. Mám právo činit nelogická rozhodnutí.
9. Mám právo říct: „Já ti nerozumím“.
10. Mám právo říct: „Je mi to jedno!“

Všimněte si hlavně druhého a třetího pravidla. Pro spoustu lidí je objevné zjištění, že pokud chcete odmítnout třeba pozvání do hospody, nemusíte to vysvětlovat. Nemusíte si vymýšlet, že máte moc práce, chřipku nebo venčení psa. „Člověče, nechce se mi.“ je relevantní důvod. A chcete‑li už dát vysvětlení, pak stačí docela pravdivé „Jsem dneska zralej tak leda hnípat doma a koukat na seriál“. Stejně tak není vaše věc, že soused sám malovat zdi neumí a jeho dítěti se už z toho prachu zhoršilo astma.

Pokud není rozumné na prosbu přistoupit a nechcete to udělat, odmítnutím uděláte to nejlepší nejen pro sebe, ale pro celou situaci – protože si tím do budoucna nezanášíte vztah. Řekněte tedy své důvody, pokud chcete. Navrhněte náhradní variantu, pokud chcete. Ale myslete na to, že dokud jde o žádost o laskavost, nemusíte se za odmítnutí obhajovat, omlouvat a klopit hlavu.

Neboli, jak mi napsal Honza Majer, když se dozvěděl téma článku:

NO is a complete sentence. – NE je úplná věta.