Neumím mít rád

Pojďme bez dlouhých řečí k příběhu: Pan D. V., Dobře Vydělávající. Tedy vlastně D. Z., Dobre Zarábajúci. Protože Slovák a na Slovensku. (Ve skutečnosti je D. Z. modelově poskládaný z několika pánů a paní různých národností – ale navštívil mě v Bratislavě, kam jsem přesídlila.) Dobre Zarábajúci je velmi povrchně zvolené jméno, přiznávám. Samozřejmě nevystihuje podstatu. Pracovní úspěchy, stvrzené těmi materiálními, zdaleka nejsou to jediné, co pana D. Z. dělá pestrobarevnou osobností, jakou zcela jistě je.

Pan D. Z. je také inteligentní a vzdělaný. Zkušený – po letech manželství a rodičovství mu notnou míru zkušenosti jistě upřít nejde. (Dcera, dvacet let, studuje architekturu. Manželka je dnes už exmanželka.) Přátelský a usměvavý. Zdvořilý, „kindrštube“ v malíčku. Zdravý a fyzicky zdatný, nemoci a tělesné projevy životních trablů jako by se mu vyhýbaly obloukem. Všímavý, citlivě vnímá věci, které ho zajímají a oslovují. V lóži filharmonie hudbu slyší, v galerii výtvarného umění tvary, barvy a jejich harmonii vidí, v hledišti divadla rozumí a odchází poučený. Umí bavit společnost, umí být veselý a optimistický. A občas je také smutný.

Poslední dobou je smutný dost často a tu a tam se mu do smutku míchají i obavy a úzkost. Kvůli tomu také hledá pomoc. Ale to teď nepitvejme. Pojďme ještě zpátky k radostnějším vrstvám života pana D. Z. Líbí se příslušnicím něžného pohlaví, například. Není divu, vysoký, štíhlý, v obleku šitém na míru, majitel malého Porsche a velkého know‑how na téma ženy a kytky.

Prázdno studí

Je ale jedna věc, která v tom pestrém obrazu, namalovaném na plátně osobnosti pana D. Z., chybí – pokud tedy budeme věřit svému dojmu a hlavně jeho vlastní (obdivuhodně krystalické, ostré a jasné) sebereflexi. „Myslím, že neumím mít rád.“ Myslí tím „tak doopravdy rád“. Mít rád toho druhého, tu druhou. Ne sebe, ne svou roli milujícího a milovaného, ne svou zamilovanost, ne svůj subjektivní pocit pohody a spokojenosti v páru, ne svou iluzi o sobě a o lásce.

Neumí mít rád tak, jak má rád jeho táta jeho mámu. Neumí mít rád tak, jak by ráda byla milovaná jeho přítelkyně a jak nejspíš toužila být milovaná jeho žena. A nejspíš i dcera, i když to nikdy neřekla. (Dcera, dvacet let, studuje architekturu, ano, pamatujete si ji správně. Ještě nevíte, že s otcem nemluví.)

Pan D. Z. si myslí, cítí, že tohle neumí, neumí bezpodmínečně a neegocentricky milovat. A je už dost starý a zažil si toho s lidmi a sám se sebou už dost na to, abychom mu to věřili. Abychom toto jeho zjištění nesmetli ze stolu jako zbytečnou přísnost k sobě či nedostatek sebevědomí. Pojďme panu D. Z. nevymlouvat prozatímní závěr sebepozorování, že mu něco, co je důležité pro vztahy s blízkými lidmi, nejde.

Člověk je vysoce individuální směs lidských ingrediencí a člověčina pojme vše od absence až po nadbytek nějaké hodnoty. Jsou zajisté lidé, kteří neumí milovat. Vůbec. Nebo ne tak, jak by rádi a jak by bylo rádo milováno jejich okolí. A my z nich to chybění toho něčeho ne úplně definovatelného často alespoň trochu cítíme, tedy vlastně necítíme. Něco chybí a to prázdno jako by studilo.

Samozřejmě na tu svou nelásku pan D. Z. nepřišel na schůzi představenstva. Ani tenkrát, když byl s partou kolegů v Dolomitech. Samozřejmě mu tu absenci lásky vědomí hlásí v méně fotogenických kulisách. Ráno doma před odchodem do práce, když ho ruší přítomnost přítelkyně, večer, když mu něco chybí, přestože ji má vedle sebe, v noci, když neví, co si počít s jejím pláčem. S mobilem v ruce, když uvažuje, zda zavolat dceři, a nakonec nezavolá… nebo zavolá a výsledek je stejný, jako kdyby nezavolal. O Vánocích u stolu s rodiči, v tom roce, kdy přišel o všechno, i když mu téměř všechno zůstalo.

A je na sebe přísný, to ano, dělá ty sebereflexivní řezy do vlastního nitra nemilosrdně, až mrazivě… i sebeláska věru vypadá jinak. Ale zrovna tady se ta sebezrcadlící strohost snad i hodí. Doufejme, že našeho fiktivního D. Z. sebereflexe v této neemotivní formě méně bolí. A my ostatní, kterým na něm záleží, ho budeme držet za ruku, aniž bychom od něj čekali to, co dát neumí. A připravíme mu třeba naši verzi oněch známých pěti Té první pomoci při šoku.

On to nakonec šok je, a zásadní, zjistit o sobě, pustit si do vědomí něco, co bychom o sobě raději nevěděli. Ticho (pokoj duše, pro začátek alespoň té naší), tekutiny (moře pochopení, například), tišení bolesti (objetí?), transport (Dolomity mu dělají obzvlášť dobře, ale i v lese za městem to má rád). No a TEPLO, lidské teplo především. I kdyby jen jako kultivační prostředí, přestože pro to teplo nemá příliš receptory, a vlastně bychom ho mohli klidně ošidit přímotopem. Ale proč bychom to dělali?

Učit se lásce

Proč to ale všechno píši. Protože vím, že i vy stejně jako pan D. Z. se zeptáte: No a co s tím? Tedy, co s tím my, to už trochu tušíme. Neočekávat něco, co nelze dostat. V tomto případě pocit, že jsme srdečně, vřele milovaní. Nebo – pokud očekáváme – hledat naplnění očekávání jinde než u pana D. Z. Ale co má dělat pan D. Z.?

Fiktivní pan D. Z. není jediný, s kým jsme si společně kladli tuto otázku. A usilovně jsme přemýšleli a spojovali souvislosti a hledali možnosti a dívali se na věc skepticky i nadějeplně, rozumně i přes pocity a prožitky a ještě všelijak jinak (a díky panu D. Z. také já pokaždé reflektuji své láskyplné a/nebo nemilující já). A kromě toho, že nejde pokaždé nesmekat klobouk před odvahou, s jakou pan D. Z a jeho soukmenovci nahlížejí a nechávají nahlížet do svého nitra, přišli jsme pokaždé na docela dost věcí.

Předně: Pokud pan D. Z. cítí, ví, že něco neumí, nebude to s tím jeho neuměním tak absolutně a katastroficky špatné. Opravdový neempatický, hřejivých blízkých vztahů si nevážící disociál neví a necítí a ani ho nezajímá, zda miluje nebo nemiluje.

A potom: Láska (ta, o které pojednáváme dnes, láska ve smyslu partnerské blízkosti, tepla a oddanosti) je nádherná věc, esenciální pro to, abychom jako lidské pokolení přežili, řekla bych. Ale svět lidí není jednolité kontinuum, nemusíme přece všichni mít a umět všechno. Jeden do světa přináší víc toho, jiný onoho. Nedávat a nedostávat lásku je jistě zásadní téma. Jedno z nejzásadnějších, ne‑li úplně nejzásadnější. Ale na druhou stranu – nemystifikujme malinký ostrůvek relativního chybění čehosi v moři lidskosti kolem nás.

Já vím, to se to říká, lidstvo jako makrokosmos, pestrost, harmonie různorodosti, všichni dohromady jsme jeden funkční lidský svět, jinak bychom nejspíš už dávno nebyli… Ale panu D. Z. a jeho přítelkyni je to platné víteco. Stěží jim pomůže vědomí, že co chybí jim u nich doma, toho se sousedům dostává přehršlemi. Naštěstí ale ani bližší než makrokosmický pohled není zdaleka tak beznadějný. I kdyby to náhodou s tím proudem lásky od pana D. Z. bylo opravdu marné (a to je málokdy, protože v naprosté většině případů schopnost mít rádi v sobě nosíme, jen ji máme z různých důvodů pořádně schovanou), je přece dost jiných věcí, které má a o které se může dělit.

Pan D. V. může svým blízkým dát hodně. Svůj čas, například. I to mu půjde nelehce, ale s tím může racionálně pracovat. To samé platí pro peníze. Pozornost. Své šikovné ruce. Ochranu. Bezpečí. Vzor, jak se statečně dívat sám na své slabosti bez obviňování jiných. Jistotu, že vždy rozumně vyřeší společná dilemata. Spoluodpovědnost za přešlapy blízkých. Velkorysost v přijímání jejich chyb. A i kdyby byl „jenom“ terčem jejich zklamání nebo zlosti, hromosvodem jejich nespokojeností – i to může být moc. Puberťáci, zlobící se celou silou svého spravedlivého hněvu na své rodiče a ušetřeni tak vzteku na sebe, už příliš velcí na dětství a ještě příliš malí na dospělost, by mohli povídat. Tedy mohli by povídat, kdyby měli čirou sebereflexi pana D. Z. a jeho padesáti zkušených let.

Jednoduše řečeno: Druhým lze dát mnoho jiného než „to něco“, čemu říkáváme láska. A takovým způsobem nalézt a cítit lásku, tu svou, jinak, jinou, ale validní jako pouto, které sytí a poskytuje bezpečí a dává jistotu. Jen musí obě strany být srozuměné s tím, že to je takto a možná už nikdy nebude jinak. A musí jim to vyhovovat.

A na to je potřeba se znát. Sebe i toho druhého. A to je práce pro oba ve vztahu. A příběh se nám přesouvá z roviny „já neumím“ do roviny „my se to učíme“. Úleva pro obě strany, i když není zadarmo, nemyslíte?