Netlač řeku

Otakar pracuje jako finanční kontrolor ve velké korporátní společnosti. Čekají ho další zkoušky. Jako každý půlrok. Většinu svého času tráví jen v práci nebo studiem a přípravou. Na tuto pozici se vypracoval po pěti letech a tvrdě na ni dřel. Jeho vedoucí ho dlouho povýšit nechtěl, ale on se nevzdal.

Doufal, že až se to podaří, bude se mu v práci líbit víc. Nicméně kýžený výsledek to nepřineslo. Vlastně spíš naopak. Kolegové mu úspěch nepřáli a vedoucí mu naložil ještě více práce. Otakar už se rok a půl pere sám se sebou a snaží se ustát všechen tlak. Od zákazníků, kolegů a vedoucího.

Vždyť vlastně má, co chtěl. Chtěl být úspěšný, dobře placený, vypadat reprezentativně. Chtěl se chlubit místem, kde pracuje. Nicméně přes všechny své snahy brát práci jako práci a pustit ji z hlavy ví, že ho to stojí mnoho energie. Od té doby, co je na současné pozici, se trápí. Aby stihl vyřídit všechny úkoly, každý den odchází pozdě večer.

Nemůže spát. Neustále přemítá, jestli na něco nezapomněl. Když usne, budí se hrůzou, že neodevzdal, co měl. Ráno vstává s úzkostí a nevolností. Mimo práci nestíhá vůbec nic, ani kamarády, natož plnohodnotný vztah. Nemá na to čas, energii ani myšlenky. V práci se každý den „kousne“ a podá nejlepší výkon, jakého je schopný. Přece se nemůže stát, že by odešel. On to dokáže zlomit. Třeba dosáhne na další povýšení. Možná za rok nebo za dva. Až udělá zkoušky, pak to bude určitě lepší…

Čí představy se snažíte naplnit?

Možná vás po přečtení Otakarova příběhu napadlo: Proč prostě z té práce neodejde a nezačne dělat něco jiného? Proč nezkusí jiný obor nebo jinou firmu, když ví, jak ho to vyčerpává? Proč zůstává tam, kde ho práce jen stresuje a nikdo jeho úsilí nedocení? A pokud to vy sami máte tak, že lehce odejdete z těch situací, kde vám není delší dobu příjemně, máte velkou životní výhodu.

Ale takových „Otakarů“ běhá po světě více, než se zdá. Pracovitých Otakarů. Trpělivých a statečných, ale zároveň nejistých a vyčerpaných. Otakarů, kteří se snaží naplnit představy, které ale nejsou jejich vlastní. Nebyl čas si říct: Co opravdu chci já? Je to můj sen? Chci žít takhle život jen proto, že podle rodičů (kamarádů, okolí…) je to tak správně? Nebo jdu tím směrem jen proto, že se bojím změny?

Namísto toho si Otakar sám pokládá kameny na životní cestu a přelézá jeden po druhém se stále více odřeninami, ale nevzdává to a směřuje tam, kam by nejspíše měl. Nebo si alespoň zatím myslí, že by měl. Že je to tak správně.

Zcela jistě se to netýká jen oblasti práce, ale také zájmů, vztahů i způsobu života. Otakar neplní rozkazy, ale jako kdyby jeho duše ve skrytu usilovala o naplnění představ, co by se mělo. A tak usiluje. Bojuje. Bohužel za něco, s čím se neztotožnil. Tlačí řeku, která ale chce téct úplně jindy, jiným tempem a jinak. A dává mu to zřetelně najevo. Nespavostí, skleslostí, apatií a nechutí dělat cokoliv jiného.

V psychologii najdeme pojem neautentický způsob života. Viktor Frankl a Erich Fromm, dva velcí psychologové, o něm tvrdili, že je to, jako bychom se odcizili sami sobě. Posloucháme okolí, posloucháme kamarády, posloucháme dobře míněné rady. Ale někde jsme zapomněli na sebe. A vlastně cítíme, že tak úplně šťastni nejsme.

Motivací, proč tlačíme řeku, může být, že se snažíme splnit přání našich nejbližších. Někdy plníme očekávání společnosti v duchu toho, co by se mělo a co je podle ostatních správné, a někdy si sami do hlavy vezmeme něco, o čem jsme přesvědčeni, že bychom opravdu měli udělat, měli dokázat… a ono to zkrátka nejde a není pro nás to pravé. Někdy to může být i strach ze změny zaběhlého způsobu života.

Nicméně není ani tak důležité, jak jsme došli do momentu, že se nacházíme na pokraji sil. Důležité je uvědomit si, že tam jsme a už tam být nechceme.

Jak poznáme, že tlačíme řeku:

• V situaci, o kterou se jedná, se dlouhodobě necítíme dobře. Myšlenkami se k ní neustále vracíme a zdá se, že nemá řešení. Pomyšlení, že to nevyjde, nás děsí.
• Úporně usilujeme, aby se to podařilo. Aby se náš vztah s vedoucím a kolegy zlepšil. Abychom dosáhli kýžené pracovní pozice. Aby nás přijali na vysokou školu a vytoužený obor. Nicméně ačkoliv tomu věnujeme enormní množství energie, času a myšlenek, stále se nedaří.
• Dobří přátelé, partneři či rodina (kde panují vřelé a přijímající vztahy) nám mohou citlivě, někdy i přímo a otevřeně naznačovat, zda bychom neměli upřít svoji sílu a energii jinam. Pokládají nám otázky typu: Stojí ti ta práce za to trápení? Opravdu myslíš, že je Petr pro tebe ten pravý? Ty jsi nikdy nechtěl/a dělat něco jiného? A jak dlouho už se snažíš o tu pozici? Máš na to ještě energii?
• Začínáme pociťovat frustraci, apatii či vyhoření. Zkrátka ať děláme, co děláme, nedaří se.
• Místo zápalu pro danou věc pociťujeme spíše strach z neúspěchu. Více nás pak motivuje obava, že selžeme. A vlastně už ani nevzpomeneme, kdy naposled jsme danou činnost prováděli s lehkostí, zájmem a bez obav.
• Začínáme ztrácet perspektivu a zdá se, že pomyslné světlo na konci tunelu je buď velmi mihotavé, nebo skutečně zmizelo, a častokrát ani nevěříme, že bychom mohli tmu překonat.

Bod zlomu

Kdy jsem si já sama ověřila, jak moudrá je rada netlačit řeku? Třeba v situaci, kdy jsem se dlouho ze všech sil snažila „udržet naživu“ pro mě cenné přátelství, ale druhá strana neměla už o další kontakt zájem.

Bylo pro mě velmi obtížné nechat přátelství minulosti. Ale vím, jaká úleva byla si uvědomit, že se chvíli nemusím snažit. Že vlastně můžu „tu věc“ pustit po proudu a nechat být. Nechat situaci tomu druhému s vědomím, že jsem udělala, co šlo. A že jsem možná opravdu tlačila řeku a ono to není třeba. Ona si sama najde cestu.

To neznamená, že jsem přestala být otevřená kontaktu s kamarádkou. Ale přestala jsem investovat čas, energii, emoce i myšlenky někam, kde o to vlastně nikdo nestál, a mohla jsem se více otevřít ostatním a věnovat čas těm, kteří o to stojí.

Bod zlomu je moment, kdy se rozhodneme, že už toho bylo dost. A díky tomu, že něco pustíme, můžeme vidět i další příležitosti, které by nám jinak mohly proklouznout mezi prsty.

Umění nechat řeku téct

Je to skutečně umění. Dovednost, která umí dělat lidi šťastnější a spokojenější. Umět pustit a nechat být. Umět přestat usilovat. Nechat promluvit sebe, intuici, vnitřní hluboký pocit, touhu, přání nebo nechat promluvit jen ticho. Nechat to být.

Možná je ve vašem životě něco, o co se už dlouho pokoušíte. Snad už ani nevíte, proč to chcete. Může to být profesní cíl nebo i osobní. Toužebné přání být s někým ve vztahu, když ten druhý nebo ta druhá nechce. Úporná snaha být šťastným v práci, kde už několik let zažíváme jen frustraci. Přání být nejlepší v plavání, kde se stále umisťujete na dolních příčkách. Touha stát se nejlepší právničkou či učitelem, jak si (byť i jen v duchu) přáli naši rodiče, a ono se to zkrátka nedaří.

Všechny tyto snahy nám berou mnoho síly. Dlouhodobě. Upíráme sílu, energii, myšlenky do černé díry a snažíme se splnit předsevzetí. Přání, které jsme si zvnitřnili a ztotožnili se s tím, že je pro nás správné. V tento moment je dobré se zastavit a ptát se:

• Opravdu je to pro mě nejlepší volba?
• Opravdu mám jít tímto směrem?
• Jak jsem se vlastně k tomuto přání dostal/a?
• Není čas si vyhodnotit, jestli je to správná volba?
• Možná mi něco nebo někdo už dlouho naznačuje, že to, po čem toužím, se vlastně nemá stát.

Naučte se těžit z neúspěchu

Častokrát v příbězích velmi úspěšných lidí slyšíme, jak ve svých prvních podnikatelských letech opakovaně zkrachovali, ale začínali znova a znova. Zkoušeli a opouštěli původní myšlenky. Neustrnuli, nevzdali se, ale dokázali rychle přesunout svoji energii jinam. Nesetrvávali dlouho u věcí, které nefungovaly. Netrápili se tím, že neuspěli. Brali to jakou součást cesty. Věřili, že neúspěchy jim jen ukázaly, že se musí vydat jinudy, nikoliv že mají přestat cokoliv podnikat.

Určitě neříkají, že to byly lehké časy. Byl to boj, ve kterém se mnoho naučili. Každá nesnáz má potenciál něco nás naučit, pokud tomu budeme otevřeni. Jen neustrnout nad jediným možným řešením. Jediným cílem. Nemluvím zde o tom vzdát se. Určitě je důležité vyzkoušet vše, co se dá. Ale poté, co už vyčerpáme všechny možnosti, vyzkoušíme každou strategii, každou cestičku, kudy by se dalo jít, a všude najdeme jen „stopku“, je možná na čase nechat to být.

Katka teď nedělá nic. Rozhodnutí opustit dráhu profesionální atletky pro ni bylo velmi těžké. Rodiče si vždycky přáli vidět ji jako lepší než ostatní děti. Chtěli se chlubit jejími úspěchy a ona to chápala. Věděla, že sama by si atletiku nevybrala. Alespoň ne teď. Poslední roky se trápila každým závodem. Nechtěla vidět rodiče zklamané, a tak trénovala dál.

Měla být mistryně. Nejlepší na světě. Nebo alespoň u nás. Nešlo to. Trénovala víc a víc, snažila se stíhat školu, běh, plavání, stravování, vše, co trenér doporučil. Aby nezklamala. Rodiče to neviděli a její strach a trápení odbývali slovy: „Prosím tě, to zvládneš. Jsi lepší než ostatní… Ty na to máš.“

Najednou se to ale v Katce zlomilo. Po posledních závodech. Nebyla poslední, ale nesplnila očekávání. Poprvé jí to ale bylo jedno. Nechce závodit. Nechce mít stres a strach. Chce potěšit sebe. Chce běhat, protože běh má ráda, ne protože rozhodčí měří čas a tempo. Ví, že tím rodiče zklame. Ví, že se budou vztekat a přemlouvat ji, aby se vrátila na dráhu vrcholové sportovkyně. Katce už ale došly síly a teď poprvé cítí úlevu. Už trénovat nechce a nebude.

Katka se rozhodla pro sebe. Chce si najít svoji cestu, svoje štěstí. Možná, že ještě neví, v čem přesně ho najde, ale nechá řeku volně téct. Přestane tlačit, přestane usilovat. Nadechne se a dopřeje si čas, aby poznala, co je pro ni to správné.