Nesvobodní

Každý z nás žije s hlubokými představami o správném a špatném v oblasti sexu – daleko více než v jakékoli jiné oblasti duše, byť tyto jiné oblasti mohou být pro náš život stejně škodlivé či významné. Rádi je však přehlížíme, když máme k dispozici něco, co naši pozornost přitáhne zaručeně: sex. 

A platí to o všech myslitelných podobách postoje k sexualitě – od přísného k liberálnímu pojetí. I celibát či asexualita je jedním z postojů k sexu. Diskutuje‑li puritán o nevěře nebo člověk sexuálně nevázaný o tom, proč by měl své impulzy omezit, vyvolá to u obou emoce mnohem větší, než když se s nimi bavíme o jiných překážkách našeho štěstí, o kterých tento náš seriál pojednává (třeba vzteku, závisti či chamtivosti).

Rádi čteme úvahy o nutnosti regulovat svou závist. Se zvědavostí vyslechneme přednášku o nutnosti omezit se v jídle. Ale sex? Vy nám chcete kázat o sexu? Kdo jste? Ano, poučte nás o škodlivosti zloby, může to být užitečné. Ale každý má přece právo rozhodovat se ohledně sexu, jak on sám uzná za vhodné. Co si to dovolujete, narušovat mou svobodu? 

Držet očistný den bez jídla považujeme za zdravé a žádoucí pro budování vůle, ale už jen výzva vydržet chvíli bez sexuálních aktivit nebo dokonce s tlumením sexuálních fantazií zní podezřele. Nemá ten člověk nějaký problém? K čemu nás to nutí?

Omezit se v sexuálních fantaziích?

Nebojte se, milí čtenáři, rozhodně vás nechci přemlouvat k celibátu, podobně jako v článku o jídle, kterému jsme se věnovali dříve, jsem vás nepřemlouval, že nejlepší je přestat vůbec jíst, a tím problém nestřídmosti navždy vyřešit. To by bylo absurdní.

Sexualita je jednou z největších sil našich životů. Proto si nemysleme, že ji dokážeme plně ovládnout. Bylo by to stejně naivní jako pokus zastavit rozjetý vlak plácačkou na mouchy. To ale neznamená, že jsme bezbranní. Možná, že existuje mnoho opatření, která zabrání tomu, aby se vlak dal nekontrolovaně do pohybu po slepé koleji. Také radost z jízdy vlakem bude větší při bezpečné rychlosti než při tempu, při kterém již od kol srší jiskry. A v neposlední řadě: i jako cestující bychom jistě neradi sedali do vlaku s opilým či nezodpovědným strojvůdcem.

Sexualita je v tomto ohledu jídlu i dalším potřebám velice podobná. Experimentujeme‑li svobodně s půstem či dietou (tedy potřebou jídla), meditačním cvičením (potřebou podnětů pro naši mysl), pobytem ve tmě (potřebou základní stimulace) nebo pobytem v samotě (potřebou sociální) a všechny tyto zkušenosti považujeme za důležité pro vlastní sebepoznání, můžeme úplně stejně experimentovat s jinou naší hlubokou biologickou potřebou – s naší sexualitou. I pro ni platí to, na co upozorňovaly předchozí články o nestřídmosti: totiž že pokud své potřeby nemáme vždy a neustále plně uspokojeny, je náš prožitek odlišný – jsme bdělejší a motivovanější. Je to ale také cesta, jak danou oblast lépe prozkoumat, učinit vědomou a postupně ji i přiměřeně kontrolovat.

Pokud totiž vlastní sexualitu nemáme dostatečně „ohmatánu“, pokud naše impulzy a naše postoje k nim nejsou vědomé, pak se nedokážeme svobodně rozhodovat a rozumně (přiměřeně, nikoli obsesivně) kontrolovat. Pak budeme ve vleku. Pak se nesmíme divit, že najednou propadneme nějaké formě sexuální závislosti, najednou se ocitneme uprostřed nechtěného milostného románku, najednou zjistíme, že se v partnerském vztahu vytratila sexuální přitažlivost. Ono „najednou“ by nebylo, kdybychom věnovali této oblasti více pozornosti a naši schopnost „poradit si“ nepovažovali za automatickou a zaručenou. 

Hovořím‑li přitom o věnování pozornosti, samozřejmě tím nemám na mysli zahlcování se sexuálními fantaziemi či konzumaci pornografie. Věnujme pozornost sexualitě jako oblasti naší duše. Podobně jako když jsme dříve hovořili o jídle, nabádal jsem k zamyšlení nad našimi jídelními zvyky a postoji, nikoli k otevření lednice a fantazírováním nad tím, co vše můžeme sníst. Jak by takové experimentování skončilo, asi tušíte. Bohužel takto si mnoho lidí výzvu k „věnování pozornosti“ představuje.

Důsledek sexuální revoluce: sex je i není tabu

Dnes se nacházíme v paradoxní situaci. Náš svět je přesexualizovaný. Někteří dokonce vtipně poznamenávají, že sex je absolutně všude – kromě toho, kde by měl skutečně být: tedy v našich intimních vztazích.

Ale: přes lechtivý zájem, který v nás toto slovo, debaty i oblast samotná vyvolává, jsme úzkoprsí, pokud někdo narušuje naše představy toho, co (často automaticky nebo nevědomě) považujeme v sexu za špatné, dobré, tradiční nebo nemyslitelné. A je jedno, zda chce napadnout náš názor „sex před svatbou nikdy“ nebo „ať si každý dělá, co chce, a nikdo mu do toho nepovídá“. 

Sex je všude. Ale právě proto jsme se paradoxně snad v žádné jiné epoše lidských dějin nezamýšleli nad sexem (jeho rolí, jeho pozitivními i negativními důsledky) tak málo jako dnes. Možná, že platí – co je všudypřítomné, už tímto svým výskytem legitimizuje samo sebe jako bezproblémovou a vždy prospěšnou věc, na kterou není třeba dále myslet… Možná tato všudypřítomnost snadno legitimizuje můj aktuální názor na sex, ať je jakýkoli (protože i tento názor je normální – sex je všude a na všechny způsoby, proto najdeme všechny formy postoje k němu a jedna z nich vždycky potvrdí ten náš).

Neradostné dějiny sexuality

Sexualita je mocná (konstruktivní i destruktivní) síla lidské duše, proto se ji každá kultura snažila regulovat. To mělo své pozitivní i negativní důsledky. Díky této regulaci jsme se stali lidmi a vybudovali důležité kulturní instituce – manželství, přátelství, pracovní vztahy, pravidla občanského soužití.

Začali jsme však také sexualitu spojovat s morálním posuzováním „dobrého“ nebo „špatného“, a to daleko více než ostatní překážky ke štěstí (o kterých pojednává náš seriál). Za nevěru jsme kamenovali, závisti či zloby jsme si příliš nevšímali. Zajímavé v této souvislosti je, že někteří staří pouštní otcové, kteří o štěstí mnoho věděli, nepovažovali „démona“ sexuality za nejvíce nebezpečného. Za daleko zrádnější považovali například „démony“ (tedy psychologické pasti) pýchy a domýšlivosti (ješitnosti), protože ti u člověka často působí skrytě, aniž si postižený jedinec uvědomuje, jakou nad ním mají moc. V oblasti sexuality si své puzení a chování uvědomujeme většinou velice dobře.

Přebujelou sexualitu jistě nikdy nebagatelizovali, ale ve staré mnišské tradici nebyla považována za nebezpečnější než třeba přejídání nebo nepřiměřený hněv. Během staletí se z ní však stal „hřích číslo jedna“. To mělo tři negativní důsledky: 

• Upozorňování na negativní aspekty neregulované sexuality bylo natolik přehnané, že často označilo celou sexualitu jako špatnou nebo ohrožující dimenzi lidského chování. Věnovat pozornost vlastní sexualitě tudíž znamenalo něco zvráceného či diskutabilního. Pro kontrolu vlastní sexuality je to ta nejhorší pozice vůbec.
• Ostatní psychologické pasti na cestě k osobní kultivaci byly kvůli přehnanému zabývání se sexualitou bagatelizovány nebo na ně „prostě nebyl čas“.
• Démonizace sexuality vyvolala pochopitelnou a stejně extrémní reakci – sexuální revoluci a přehnaný liberalismus: „Ať si každý dělá, co chce. Sexualita je pouze ‚váš‘ problém. Nikomu do ní nic není…“ Absurditu těchto tvrzení nejlépe pochopíme, když ji vztáhneme na jiné pasti duše: což lze říci „je jen moje věc, na koho a kolik se vztekám“ nebo „nikomu nic není po tom, jak moc ostatním závidím“?

Je to právě okolí, které naší zlobou nebo závistí trpí. Proto cítit se jako „ostrov sám pro sebe“ je nebezpečná pozice, kterou můžeme označit za asociální v pravém slova smyslu. O sexu platí totéž. Navíc, přinesl životní styl vyznavačů „kopulace bez hranic“ těmto lidem hlubokou životní spokojenost? Jsou šťastnější? Nebo jsou naopak spoutaní ve víru vlastních sexuálních pudů a v paradoxním důsledku tak mají daleko méně svobody, než jakou by se tak rádi holedbali?

Chtít nemyslet na sex znamená pořád žít sexem

Uveďme si aktuální příklad, který dnešní paradoxní vztah k sexualitě dobře ukazuje. Na Slovensku se nedávno konalo referendum mimo jiné o otázce, zda mají rodiče právo rozhodovat o sexuální výchově dětí. Zamysleme se nad těmito snahami: Proč se autoři referenda nezabývali tisíci důležitějších výchovných aspektů? Zůstaňme u témat našeho seriálu – proč je nezajímá, zda se děti ve škole učí zvládat lenost, závist nebo třeba nestřídmost? Zda díky školní výchově umí ovládnout své impulzy? Zda je vyučována tolerance k různosti, odvaha nebo přiměřenost? 

Nikoli. To vše je prizmatem sexuality druhotné. Stoupenci referenda tvrdí, že nechtějí, aby jejich děti měly kvůli nesprávné sexuální výchově pocit, že v životě je nejdůležitější sex. To jistě dokážeme pochopit. Avšak co dělají? Není více kontraproduktivní cesty, jak dětem ukázat, že život není jen o sexu, než referendem o sexu a sexuálních menšinách, proudem článků pro a proti, nekončícími dohady a diskusemi o významu sexu, o sexuálních odlišnostech a sexuální výchově.

Tím ukazujeme jediné – že naše vnímání života je především o sexu a prizmatem sexu. Budeme‑li myslet na sex dnem i nocí, budeme‑li proti němu vášnivě bojovat, stejně jako budeme‑li se nepatřičným myšlenkám úzkostlivě vyhýbat – je náš vnitřní život nezřízeným sexem posedlý úplně stejně. Jsme ve stejné situaci, jako když bývalý alkoholik dnem i nocí přemýšlí, jak si nedat další skleničku. Rozhodně nemůžeme konstatovat, že jde o alkoholika vyléčeného.

I boj proti sexu je stále sexuální téma

Přesexualizovanost myšlení některých náboženských horlivců je paradoxní a zároveň pochopitelná právě v kontextu toho, jak moc se sexu jako mocné síly obávají, jak nepřiměřeně jej chtějí kontrolovat a jak moc by rádi, aby v jejich životě hrál, pokud nějakou, pak pouze „vzornou“ roli, která nikdy nevybočí z předpisů zbožných příruček. 

Hovoří o nebezpečí přílišné sexuální svobody. Ale přitom sami chtějí mít absolutní svobodu – nejen v oblasti vlastního sexuálního rozhodování, ale také v tom, jak budou o sexu poučovat vlastní děti. Jenže sexualita není soukromým právem (nebo dokonce výtvorem) rodičů dítěte, stejně jako jím není pravda, spravedlnost či třeba pokora. Jistě, rodiče musí ukazovat dítěti tyto hodnoty v praxi. Ale nejsou jejich majetkem.

Myšlenka privatizovat si sexualitu a svrchovaně o ní společensky rozhodovat je stejně lichá, ať se vyskytne u nebrzděného sexuálního dobrodruha jako u fundamentalistického puritána. Jistě nás v této souvislosti napadne opět myšlenka přiměřenosti jako jedné ze čtyř hlavních ctností (a zbraní na cestě ke štěstí), kterým jsme se věnovali v prvním dílu našeho seriálu. 

Odmítáme se bavit… a zůstáváme nesvobodní

Výše uvedený příklad je tak důsledkem nešťastného historického vztahu k naší sexualitě – a to jsme na tom stále lépe než v anglosaském světě, který v tomto ohledu ještě důsledněji rozorala viktoriánská puritánská morálka. 

Výsledkem jsou často dva póly postojů, které jsou si vlastně velmi podobné:

• Na jednom stojí „nepochybující znalci správných mezí“ – od ultrakonzervativních radikálů po běžné občany s příliš rychlými závěry „takto je to správné“ nebo „každý to takto dělá“. Dále se o této oblasti odmítají bavit nebo o ní vůbec přemýšlet. 
• Na straně druhé stojí dobrodruzi bez hranic, kteří ne nepodobni zvířatům vedou své životy pod heslem „kopuluj, kde můžeš“ a dále se o této oblasti odmítají bavit nebo o ní vůbec přemýšlet.

Právě ono „odmítají bavit nebo o ní vůbec přemýšlet“ je paradoxním důsledkem současné sexuální svobody, kterou dokonce ještě paradoxněji nazýváme tolerancí, byť jde daleko spíše o přibouchnutí dveří před „těmi druhými“ než o toleranci, vycházející z jejich pochopení. „Každý máme svou svobodu, proto mi nemluv do té mé.“ Není snad více krátkozraké definice svobody. Takový přezíravý (a vnitřně namyšlený) vztah k sexualitě je nesmírně nebezpečný právě pro sílu, jakou sexuální energie v našem životě má. 

Chlubíme se svobodou, ale uniká nám, že ji definujeme pouze jako něco společenského či právního, a zapomínáme na to, že svoboda má především svůj vnitřní rozměr. Ano, někdy i křečovité držení se našich vnějších „svobod“ ukazuje, jak vnitřně nesvobodni vlastně jsme… Vnitřní svoboda totiž není přitakání každému impulzu ani obsesivní strach z něho. To je naopak otroctví. Skutečně svobodný je ten, kdo disponuje schopností přijímat (akceptovat) svůj vnitřní svět a zároveň možností rozhodovat se, a tedy svobodně a rozumně alespoň do jisté míry zvolit, zda se impulzu podvolí, nebo ne. A to dokážeme pouze v případě, že umíme své impulzy omezit, regulovat, kontrolovat. Protože neumíme‑li to, pak nemáme možnost výběru. Pak svobodní nejsme.

Svoboda a kontrola tedy nestojí v protikladu, ale jsou nerozlučně spojené. Kontrola je zásadní podmínkou svobody a rostoucí vnitřní svoboda je jediným prostředím, ve kterém může (sebe)kontrola skutečně fungovat. Tu sexuální nevyjímaje…