Nespravedlnost bolí

Když tyhle její řádky čtu, samotné se mě zmocňuje vztek a marnost. Vybavuji si křivdy, bolest a zranění, které mi působili druzí. Ať už doopravdy, nebo jen v mé hlavě. A když tyto myšlenky nechám rozjet dál, můj hněv roste a s ním i potřeba spravedlnosti. Nebo… počkejte. Budu‑li k sobě opravdu upřímná, je to potřeba pomsty. To ale není tak společensky přijatelné a příjemné slovo. Msta není totiž morální. Spravedlnost ano. Ale dokážeme najít rozdíl?

Už jsem zmínila, že dobro a zlo nerozlišujeme ani tak podle objektivních parametrů jako podle emocí. A míry bolesti, kterou v nás dané činy vyvolaly.

Hluboká zrada, nezahojená zranění, šrámy, které jsme si častokrát způsobili i my sami, přesvědčení a pravdy, které jsou odtržené od reality, to všechno se může slít v jednu velkou životní bolest. S tou pak jako přes zmíněné brýle nahlížíme na svět kolem a naše pocity jsou opravdové. Jsou silné, často devastační. Ženou nás k touze po spravedlnosti v naději, že to je cesta k úlevě. Obávám se, že je to přesně naopak.

Moc nad vlastní bolestí

Spravedlnost neexistuje. Anebo existuje – někdy, někde, za určitých podmínek. Co se však stane, pokud se jí v naší vlastní bolesti dokážeme vzdát? Co nám zbude? Bolest, žal, zármutek a vztek rozhodně nějakou dobu zůstanou. Ale někde pod nimi, možná hodně hluboko, můžeme objevit zapomenutou radost, chuť do života a jasnější pohled na realitu a její aktuální možnosti.

Mia dál píše: „Vím, že zdání může klamat a třeba jsou ti tyrani také nešťastní, ale to není omluva, že páchají zlo na ostatních, a ani jejich možné vnitřní trápení mi nepřináší pocit zadostiučinění.“ Z mého pohledu to nebývá zadostiučinění, co přináší úlevu od bolesti, ale moc udělat něco pro zlepšení. Možnost konat, jednat, měnit, hnout se. A to vyžaduje nejen čas, ale i dovednost odlišovat myšlenky, které nás vracejí do zajetých kolejí a které jsme pravděpodobně nasáli během života (zlo musí být potrestáno, svět musí být spravedlivý), od těch, které nám pomohou jít dopředu.

Když připustíme myšlenku, že ono rozhořčení, zmar a nespravedlnost jsou projevy naší bolesti, se kterou si nevíme rady a která vede k bezmoci, můžeme zkusit uvažovat nad tím, kde a jak naopak svou moc zase zažít. Čím jednodušší cestu na začátku zvolíme, tím lépe. O čem že to mluvím?

• Například o řízeném stresu v podobě studené sprchy, který nás učí uvolnit se i v zátěži.
• O generálním úklidu, díky kterému může aspoň něco v našem životě být měřitelně na správném místě.
• O splnění některých donekonečna odkládaných úkolů.
• O sportu, o jehož benefitech se není třeba dlouze rozepisovat.
• O plánování, jak strávíme den, týden nebo víkend.

K čemu tyhle zdánlivě nesouvisející činnosti? K životu. Jsou to jen příklady, které mohou být pro Miu či kohokoli z vás už dávno běžné. V tom případě zkuste přemýšlet, kde jinde byste mohli zažít pocit, že máte něco pod kontrolou, že máte moc. Při soustředění na činnost a akci se navíc můžete přistihnout, že se ve své bolesti neutápíte, neživíte sebe‑likvidační myšlenky na pomstu, ale soustředíte se na možnosti. A v tom se prostě dýchá mnohem líp.

Odpovědnost jako lék

Opustit roli oběti a soustředit se na to, co můžeme ovlivnit, nám často komplikují právě všechny ty silné pocity. Víme, že o nich máme mluvit. Víme, že potřebují čas. Víme, že je nemáme potlačovat, ale pořád se nám nedaří se s nimi někam pohnout.

Háček může být v tom, že je ventilujeme v neutuchající touze po oné spravedlnosti. Sdílíme je a vyprávíme ostatním v naději, že s námi budou souhlasit a potvrdí nám, že náš pohled na situaci je ten správný. Pokud se potvrzení nedočkáme, uzamkneme se ve své sebelítosti ještě víc. Když jej dostaneme, utvrdíme se v přesvědčení, že situace byla nespravedlivá, svět je v nerovnováze, děje se něco, co se dít nemá. Což ovšem oklikou vede k tomu samému pocitu bezmoci.

Už jsme si řekli, že užitečnější pro život může být dobro, zlo a pravdu nehledat. Čím je ale nahradit? Třeba odpovědností. Za co? Za sebe, své myšlenky, emoce, chování a prožívání. Jak to může vypadat? Uvedu příklad:

• Jsem naštvaná, protože mě okolí pořád vydírá. Vysávají mě a manipulují mnou, protože vědí, že jim neumím říct ne. To může být skvělý začátek. Ale zkuste jít dál, zaměřit se jen na své prožívání a převzít za ně plnou odpovědnost.
• Jsem naštvaná. Já jsem naštvaná. Protože se cítím bezmocná. Mám chuť kopat a mlátit. Mám chuť křičet a všechny hrozně ponížit. Ponížit proto, že pak bych se necítila tak ohrožená. Co můžu dělat, abych se necítila tak ohrožená? Vnímáte rozdíl v tom, co je v jednotlivých větách řečeno?

Zkuste si je přečíst nahlas. V které z nich je náboj a energie, se kterou by se dalo dál pracovat? A ve které je naopak tíha, bezmoc a evokuje ve vás ruce složené v klíně? Téma zpracování energie z emocí a její využití by vydalo na nejednu knihu. Stejně tak způsob, jak k nepříjemným emocím přistupovat. Naštěstí ty knihy existují, a nejen ony. Tento web je plný skvělých článků, myšlenek a návodů. Jen je objevit, vyzkoušet a nějakou dobu používat.

Jediná možná rada

Mia ve svém textu položila několik výborných otázek: „ Jak v sobě neživit staré křivdy? Jak se vymanit z pozice oběti a věřit, že mohu být navzdory vnitřním jizvám šťastná a život držím ve svých rukou?“ Záměrně jsem se rozhodla na ně neodpovědět přímo, ale použít je (a celý dotaz) jako inspiraci, jejíž výsledek jste si nyní mohli přečíst. Jednu radu bych ale měla.

Buďme k sobě laskaví. Někdy potřebujeme ještě něco zažít, slyšet, vidět, než nám řada věcí takzvaně „zacvakne“. Pokládejme si víc otázek, které se ptají, co můžu udělat já, než těch, co mají dělat ostatní. Jak řekl Mahátma Gándhí, buďme tou změnou, kterou ve světě chceme vidět. A zkusme touhu po všudypřítomné spravedlnosti vyměnit za odpovědnost za sebe.