Nesoulad bolí

Každý máme svá přesvědčení o světě a životě, o tom, jak by to mělo fungovat, jak bychom měli žít. Náš pohled na svět se formuje prostřednictvím výchovy, kterou na nás působili rodiče se všemi svými neurózami a kognitivními disonancemi, dále prostřednictvím širšího okolí, v němž jsme rostli a dospívali.

Postupem času jsme si sami vytvářeli obraz o tom, jak chceme žít, co je pro nás důležité a zásadní, a rovněž jsme si vytvořili své morální hodnoty. Abychom se cítili dobře, snažíme se žít v tzv. kognitivní konsonanci, tedy ve stavu, kdy vše, co děláme, je v souladu s našimi přesvědčeními, názory a postoji.

Dokud se nám to daří, je nám vnitřně dobře, jsme v pohodě a nepociťujeme tenzi či rozladěnost – okolní svět a to, co se v něm kolem nás odehrává, je v souladu s našimi postoji, přáními, názory a přesvědčeními. Svět tak bohužel (bohudík?) nefunguje, a tak se stává, že dochází k rozporu mezi naším přesvědčením, prožíváním a tím, jak se navenek chováme.

Někdy se jedná o banální záležitosti: například v zaměstnání se v rámci zachování dobrých vztahů přetvařujeme vůči kolegyni z jiného oddělení, a přitom je nám bytostně nesympatická. Toto chování je v rozporu s naším myšlením a názorem na dotyčnou osobu, avšak nesahá tak hluboko do našeho nitra, aby nás výrazným způsobem ovlivňovalo nebo nám odebíralo energii.

Nastávají však situace, které nelze tak jednoduše přejít, dotýkají se nás mnohem více a intenzivněji. Pokud jdeme „přes sebe“, vydáváme značné množství energie, abychom je zvládli, což nás vyčerpává. Velmi intenzivně může být kognitivní disonance prožívána v rámci partnerských a rodinných vztahů, a to z nejrůznějších důvodů. V tomto nepříjemném stavu se tak můžeme zmítat dlouhou dobu, což je samozřejmě vyčerpávající, ovlivňuje to naši psychickou pohodu a naladění.

Vnitřní nesoulad

Jak se tedy cítíme, když zažíváme kognitivní disonanci? Obecně by se tento stav dal charakterizovat jako celkové napětí, úzkost, rozlada. Jsme neklidní, podráždění, cítíme se nekomfortně, je narušena naše psychická rovnováha. Intenzita těchto prožitků je dána mírou nesouladu, který na nás působí. Tato dysbalance je způsobena právě tím, že navenek prožíváme něco, s čím vnitřně nejsme ztotožněni.

Kognitivní disonance v nás vzniká například tehdy, když jsme na dietě a přepadne nás chuť na sladké. Což o to, chuť nás přepadnout může, spíše jde o to, jak s ní naložíme. Pokud jí podlehneme (a není nám to jedno), můžeme se dostat do stavu kognitivní disonance, kdy je naše rozhodnutí redukovat váhu v protikladu s naším činem. A protože je naší přirozeností cítit se dobře, snažíme se toto selhání nějakým způsobem obhájit, racionalizovat nebo odčinit.

A tak může přijít na řadu klasická věta začnu až od zítřka nebo zdůvodnění různého typu, například odměním se za těžký den v práci nebo naopak za úspěšný den v práci apod. Tím, že si svůj čin odůvodníme a zracionalizujeme, kognitivní disonance většinou ustoupí a vnitřní nepohoda je rozpuštěna.

Pokud pociťujeme rozpor mezi tím, co vnitřně prožíváme a navenek děláme, vzniká v nás tenze. A protože přirozeně směřujeme k tomu, aby nám bylo dobře a cítili jsme se spokojeně, snažíme se tento nepříjemný pocit eliminovat, aby byla znovu nastolena rovnováha. K tomu ve většině případů dochází tím, že si své chování nějakým způsobem omluvíme nebo vysvětlíme.

Odstranění kognitivní disonance má blízko k obranným mechanismům. Na rozdíl od nich však probíhá na vědomé bázi a není tak masivní jako působení obran, na jejichž odbourání je třeba náročné práce. Pokud v nás tento vnitřní nesoulad vznikne, budeme se ho snažit odstranit různým omlouváním, zdůvodňováním nebo zlehčením.

Přesun pozornosti do nitra

Pojem kognitivní disonance zavedl v 50. letech minulého století americký sociální psycholog Leon Festinger a vystavěl na něm svou teorii, která významně ovlivnila oblast sociální psychologie. V té době totiž na poli zkoumání lidské duše docházelo k postupnému opouštění náhledu na psychologii optikou behaviorismu, kdy středem zájmu a zkoumání bylo pozorovatelné chování, směrem k tomu, co se odehrává uvnitř nás a ovlivňuje naše reagování na vnější podněty.

Do doposud přijímaného paradigmatu behavioristického modelu stimul – reakce byl pod vlivem neobehaviorismu zařazen mezikrok v podobě osobnostních faktorů a proměnných, které mají vliv na to, jakým způsobem na daný podnět zareagujeme a jak se zachováme. Pod těmito činiteli si můžeme představit naše zkušenosti, postoje, temperament, momentální psychické nastavení, míru únavy apod.

Nejde tedy jen o to, že akce vyvolá reakci, ale každá akce je naším vnitřním aparátem zpracována a vyhodnocena a na základě toho následuje vnější pozorovatelná reakce. Tak se ohnisko psychologického bádání postupně přesouvalo na kognitivní procesy.

Jak nastolit harmonii

Festinger rovněž popsal tři způsoby, prostřednictvím nichž disonanci odstraňujeme. Vezměme si jednoduchý příklad s držením diety. Pokud dospějeme do fáze, kdy nejsme spokojeni se svou váhou a chceme ji zredukovat, může v nás dortík k odpolední kávě vyvolat kognitivní disonanci, jelikož jsme se rozhodli upravit své stravovací návyky, a přitom si dopřáváme sladké.

1. Tento vnitřní nesoulad můžeme odstranit tím, že změníme své chování, zaměříme se na dietní potraviny a těm rizikovým se budeme vyhýbat.
2. Pokud se opět dostaneme do situace, kdy dojde k dietní chybě, můžeme si ji racionalizovat, tedy různými způsoby zdůvodnit či omluvit. V kontextu se sladkým to může být uklidnění se tím, že půjdeme večer cvičit nebo že vynecháme večeři. Tím bude prohřešek zmírněn a naše vnitřní nespokojenost se rozplyne. Otázkou zůstává, zda na zmiňované cvičení večer opravdu půjdeme.
3. Poslední možností, jak se kognitivní disonanci vyhnout, je změna celého našeho pohledu na danou situaci. V tomto případě může jít o naprosté opuštění myšlenky na redukci váhy opět s doprovodnou omluvou, že hubnutí není třeba.

Teorie kognitivní disonance ukazuje, jak silný vliv má změna postoje na to, jak se cítíme. Abychom dosáhli vnitřní pohody, jsme schopni si omluvit a nějakým způsobem vysvětlit ledacos.