Nesnadná láska

Znají to i naše čtenářky. Můj táta nebyl žádný typický tyran, napsala nám do redakce Martina. Už proto pro mě bylo nesnadné uchopit, v jaké situaci vlastně jsem – abstinent, nebil mámu, neměl milenky. Jen se občas stalo, že z hodného a veselého tatínka se najednou pod vlivem frustrace stal cizí člověk, který byl schopen mě chytit pod krkem, srazit mě na zem… Nechoval se ke mně jako k malé holce, ale jako k drsnému sígrovi z pasťáku. Svou zkušenost má i Miluška: Jsem z rodiny, kde byl na denním pořádku otcův alkohol. Jako malá jsem byla tátova holčička, ale pak začal pít a z mého veselého dětství se stalo peklo…

Na úvod chci říct, že se mě téma osobně dotýká nejen proto, že podobné příběhy se v terapeutické praxi objevují velmi často, ale z osobnějšího místa i proto, že jsem se sám před nedávnem stal otcem dcery. Hlavně druhý důvod mě přinutil k článku přistoupit trochu netradičně jak obsahově, tak formálně, ať něco po cestě nepřehlédnu.

Na téma domácího násilí, alkoholismu v rodinách a komplikovanosti vztahů mezi rodiči a dětmi vzniklo mnoho textů od lidí mnohem povolanějších, než jsem já, a tak cítím potřebu se na věc podívat odjinud. S nadějí, že nabídnu pohled z nového, snad nezřejmého místa. Bez jakékoliv ambice podat úplné vysvětlení – spíše pokus o pochopení fenoménu, který se lidem (a v lidech) děje, a je tedy lidský. Tímto fenoménem je násilí otců na jejich dětech, respektive zranění, která otci svým dětem způsobují. Čím začít?

Východisko č. 1: Nevím

Jediné upřímné východisko, ze kterého momentálně v pochopení tohoto fenoménu můžu vyjít, je to, že nevím. Proč tátové dělají svým dětem takové věci? Proč je to zranění tak hluboké? Proč jde tak těžko odpustit?

Východisko č. 2: Celé to má co dělat s láskou

Jedná se o intuitivní skok, ale snad bude dávat trochu smysl; i přes její rozporuplnost a nejasnost nás intuice může vést k porozumění.

V knize Jiné hlasy, jiné pokoje amerického spisovatele Trumana Capoteho mě zaujala myšlenka z vyprávění jedné z postav: Začnu tím, že jsem byl zamilovaný. To je jistě běžné prohlášení, ale nikoli běžný fakt, protože jen pár z nás zjistí, že láska je něha a že něha není soucit, jak se mnozí domnívají. A ještě méně z nás ví, že být šťastný v lásce není být cele pohlcen emocemi v druhém: člověk musí milovat pěknou řádku věcí, které má jeho milovaný jenom odrážet.

Kde vlastně leží odpovědnost za moji lásku k druhému? Může za to on tím, jak je skvělý? Protože je krásný, hodný, silný, dává mi pocit lásky, ocenění? A když tuto „skvělost“ ztratí a v něčem přestane naplňovat tuto svou roli, když přestane naplňovat moje potřeby, co to znamená pro mě?

Vidím problém v situaci, kdy je pro mě moje milovaná osoba činitel, který za mou lásku k němu nese veškerou odpovědnost. Možná že v naší lásce k někomu je důležité právě „to naše“, co máme v sobě – jak jsme schopní mít rádi sebe, druhé a svět.

Zároveň určitá závislost je ve vztahu nezbytná – nevěřím, že vztah dvou na sobě emočně nezávislých lidí, kteří od sebe vlastně nic nepotřebují, je příliš reálný. Děje se ale neštěstí, když od svých blízkých očekávám něco, co si musím dát sám. Obraz děsivého muže páchajícího domácí násilí na své ženě je tak obrazem křehkého, vnitřně velmi vystrašeného člověka, který každou chvíli může ztratit něco, co je pro něj vším. Obraz muže zraňujícího svoji dceru může být dost podobný.

Východisko č. 3: Násilí, člověk a jeho tělo

Pocity jsou ze své podstaty vždy také tělesné – i násilí bývá nějak ztělesňováno, v těle prožíváno a tělem prováděno (často vůči jinému tělu). Finský výzkumník v psychologii Lauri Nummenmaa představil velmi zajímavou studii (shrnutou například zde) zobrazující jakousi termální mapu různých modalit lidského prožívání podle toho, která část těla je během nich prokrvená.

Vztek, agrese a násilí jsou jedna věc, ale jejich namíření vůči konkrétnímu člověku je věc druhá. Dokážeme pochopit násilí vůči někomu, kdo nás ohrožuje, možná i vůči někomu, kdo nás ponižuje, ale… vůči vlastní dceři?

Mám pocit, že nejčastějším jádrem agrese a násilí je pocit bezmoci a z něj vyplývající nutnost aspoň nějakého pocitu moci nabýt – a tehdy přichází k použití tělo, kterým naši moc manifestujeme. Ze zkušenosti s lidmi, kteří násilí ve svém životě využívali, nemám pocit nějakého nepochopitelného zla, ale způsobu zacházení s tím, když se cítí být zatlačení do kouta – přestože často to není ten vnější svět, který je tam zatlačuje, ale oni samotní.

Tím se po dlouhém tápání tmou snad dostávám trochu ke světlu.

Teze, antiteze, syntéza

Věřím, že Hegelova dialektika je v porozumění světu dobrým nástrojem, protože umožňuje přijetí rozporuplnosti a paradoxnosti jevů ve světě, který je hluboce rozporuplný a paradoxní, možná dokonce nepochopitelný a nesmyslný.

Pokud jsme se tedy věnovali lásce a násilí jako dvěma protikladným fenoménům a najdeme vůli tuto protikladnost překlenout a nemít příliš jasno, je možné, že skončíme právě u bezmoci.

Jak to popsal Truman Capote a mnozí jiní, v lásce je totiž velmi jednoduché se ztratit, být v ní nepravdiví, neumět v ní být. Když v lásce k druhému mám jenom jeho dobré stránky, něco důležitého míjím. Francouzský filozof Jacques Derrida mluvil o lásce jako o něčem, co se týká bytí druhého, ne jeho vlastností. Capote to „něco“ nazval něhou a dává mi smysl prohlásit, že láska je (mimo jiné) něhou vůči druhému proto, že je, nikoli proto, jaký je. Můj výcvikový vedoucí jednou řekl, že láska je něco, co sahá „za“ vlastnosti člověka. Přijde mi to jako důležitý vhled, který může změnit mnoho.

Nutně si totiž nemyslím, že by otcové zmíněných čtenářek své dcery nemilovali. Jsem ale přesvědčený, že neuměli se svojí láskou zacházet – a to nejen vůči svým dcerám, ale ve svém světě obecně. Jejich chování vůči svým dcerám bylo spíše projevem jejich širší neschopnosti milovat. V naší kultuře si často pleteme lásku a hodnocení, respekt a poslušnost a nejvíce to, kde leží zodpovědnost za naše pocity a chování – tak vzniká přesvědčení, že můžu uhodit dítě, protože se cítím ponížený nebo mám vztek.

Odolat bezmoci

Jsem taky přesvědčený, že jejich činy plynuly z bezmoci – z hluboké nespokojenosti s vlastním životem, který nebyli schopni změnit, z neschopnosti čelit svým stínům nebo si je přiznat a momentální důvody pak byly spíš záminkami. To z nich samozřejmě nesnímá zodpovědnost za jejich chování – to oni byli dospělí, ne jejich dcery, a zodpovědnost byla plně na jejich straně.

Je ale podle mého potřeba odsuzovat skutek, nikoli člověka. To neznamená rezignovaně akceptovat zlo a to, co je podle mě špatné, ale odolat bezmoci. Když totiž odolám bezmoci, umožní mi to přijmout sám sebe i svět, do kterého patřím, z čehož zase vyplývá možnost stav světa měnit. Bez přijetí zodpovědnosti za něj totiž nezmůžu nic.

Věřím tedy, že zraněné dcery nejsou zodpovědné za svá zranění – postupem času však přichází nutnost, aby převzaly odpovědnost za jejich zahojení. Nikdo jiný to totiž udělat nemůže.

V dopisech čtenářek je cítit bezmoc, kterou zažívají ve vyrovnávání se se svými zraněními, a je to v něčem možná podobná bezmoc, s jakou se potýkali jejich tátové. Takový přenos bezmoci mezi generacemi skončí jenom tím, že jej zastaví ti, kteří za ni v první řadě nemohli.

Separace od rodičů v nás

Přenos bezmoci se děje paradoxně tím, že její dřívější nositelné mají obrovskou moc nad svými dětmi, přestože každý už žije jinde. Své rodiče si ale zvnitřňujeme, provází nás i po své smrti, a to v podobě takzvaných introjektů. V psychologii se často hovoří o potřebě separace dětí od svých rodičů, která probíhá i na této vnitřní rovině.

Má terapeutická zkušenost s klienty, kteří procházejí tímto vnitřním odpoutáním se od vlivu rodičů (od jejich moci a vlastně i bezmoci), je taková, že jde o velmi náročný a bolestivý proces. Obnáší přijetí velkého kusu odpovědnosti a smíření se s mnoha věcmi, které se mi nemusí líbit – například s tím, že svého rodiče nezměním. Že od něj nikdy nedostanu, co jsem potřeboval. Nebo i s tím, že přes veškeré zlo jej nemusím milovat, ale můžu.

Tím se vlastně dostáváme zpět k tomu, kdo za co může a kdo co může – nikoli ve smyslu viny, ale odpovědnosti za změnu nynějšího stavu. Ta neleží na nikom jiném než na nás samých a ukazuje se jako holá nutnost, pokud nechceme bezmoc předávat dál.

Separace možná není vlastně separací od rodičů jako takových, ale od jejich odpovědnosti za nás. Tím, že ji přijmeme na sebe, se stáváme obtěžkanými, ale svobodnými. Můžeme pak hlavně svobodněji milovat – třeba i své rodiče. Celé je to přece jenom nakonec o lásce.

Je potřeba, aby se uvnitř něco pohnulo. K tomu může pomoci dobrá terapie, práce s tělem, tanec, zpěv… Cokoliv, co nám pomůže dosáhnout „za“ naše vlastnosti, a to je to, co je možná potřeba. Velmi bych citovaným čtenářkám přál, aby se jim to podařilo.