Nesmím být sobec

I vztahové problémy mnohdy přivádějí do terapie lidi, kteří se naučili druhým vycházet vstříc více než sami sobě. Pocit, že opakovaně v životě selhávají, zase souvisí s obrovskými nároky, které na sebe mají tendenci klást právě proto, že jim mnohdy nic jiného nezbývalo, než aby se spolehli sami na sebe. A to i v situacích, které v raném věku prostě nemohli zvládnout, protože jim k tomu chyběly síly, zkušenosti nebo jiné důležité podmínky.

Latentní násilí a pasivní agrese bývají vytrvalé a tak silné, že je vzpomínkový optimismus z naší hlavy jednoduše vymaže, abychom se pod jejich tíhou nezhroutili. Mnohdy vyplouvají na povrch až v procesu terapie, kde se díky podpoře zvenčí z podivného „nevím“ stává bolestné „tak takhle to bylo“, kterému se snad ani nechce věřit.

V souvislosti s tím se objevují dříve neznámé, ale velmi silné emoce: děs, vztek, vzdor, zklamání, žal. A pocity viny za ně. Protože hodný kluk nebo holka (se) přece nezlobí! Bezohledné bručouny nikdo nemá rád. Maminka už vůbec ne.

Kdo je a kdo není sobec

Jsme s identitou „sobce“ nezřídka tak srostlí, že nás ani nenapadne zkoumat její obsah. Zní to banálně: Sobec je ten, kdo upřednostňuje vlastní zájmy nad zájmy druhých. Jde to ale jinak? Všichni dobře víme, že když člověk nenaplňuje své základní potřeby (mezi které patří i odpočinek, emoční potřeby nebo potřeba seberealizace), dostavuje se frustrace, pocit vnitřní nespokojenosti a ztráty životního smyslu.

A je to často právě člověk frustrovaný, který požaduje od druhých, aby mu vycházeli vstříc, protože sám sobě vyhovět neumí, aniž by přitom cítil nepříjemný pocit viny. Hází na ně odpovědnost za vlastní štěstí, protože ji sám neumí nést. Takový člověk nikdy nedojde vnitřního klidu, dokud se neosvobodí od závislosti na dobré vůli okolí a nebude schopen se spolehnout sám na sebe. Mnohdy zároveň kdesi v hloubi vnímá, jak se ho blízcí straní – ale neví proč, když by se pro ně rozdal!

Možná máte ve svém okolí někoho, kdo mluví tak pesimisticky, až je to nakažlivé. Kdo sám sebe prezentuje jako životního bojovníka, který všechno dává, okolí (včetně vás samých) navzdory. Kdo vás využívá jako vrbu. Cítíte tíhu, když od něho odcházíte. A když se s ním máte opět setkat, motivuje vás k tomu pocit závazku víc než co jiného.

Ne, trpět není ctnost. Řešit své problémy primárně vlastními silami, případně otevřeně požádat o pomoc, je zdravé. Vyčítat druhým, že tu pro vás nebyli, když jste potřebovali, aniž byste ale předem svou žádost, prosbu nebo přání vyslovili, je sobecké. Jaká je vaše strategie? Kdo nakonec využívá koho?

Sobecký je člověk, co své vlastní potřeby naplňuje na úkor druhých, kterým brání, aby žili svůj vlastní život. Každý z nás je jiný a nikdo nikomu nemůže říkat, jak má žít. Pokud se to děje, jde o projev arogance a sobectví. „Kdo jsem já, abych soudil?“ Památná věta papeže Františka. Mnozí lidé se soudit ostatní nezdráhají.

Říká vám někdo, že máte divné zájmy? Co byste měli a co ne? A to aniž byste ho žádali o radu nebo ho tím, co vás baví, jakkoliv omezovali? Pokud jsou vám argumenty, kterými se snaží svůj pohled hájit, nějaké divné, a pokud se na jejich základě cítíte jako špatný člověk, aniž by k tomu byl racionální důvod, možná jste podlehli manipulacím sobeckého protějšku.

Objevit svou vnitřní sílu

Opravdu upřednostňujete výhradně vlastní zájmy a ignorujete potřeby druhých? Může být vůbec sobecký někdo, kdo má zároveň pocit nízkého sebevědomí? Z mé zkušenosti vyplývá, že realita bývá přesně opačná: kdo neustále zvažuje, jestli je v pořádku žít svůj život podle vlastních představ, většinou naplní jen málo svých snů kvůli obavám, aby neublížil někomu z blízkých nebo ho nezklamal.

A tím se dostáváme k jádru pudla: kde se vzala vaše obava, abyste se nechovali sobecky? Nejspíš zvenku. Není tedy sobec spíš ten, kdo druhého usměrňuje svým hodnocením? Kdo se nezdráhá určit, že když uděláte to či ono, budete odsouzeníhodní, protože existuje jediná možná představa o tom, kudy vede pravá cesta? Kdo má pocit, že by se celý svět měl řídit jeho vnitřním kompasem, tím jediným správným?

Měřítkem pro to, kdo je a kdo není sobec, je pouze naše vlastní svědomí. Zeptejte se sami sebe, jestli je vaším záměrem někomu ublížit, nebo postarat se o vlastní životní pohodu, aniž byste očekávali, že vám ji zajistí druzí. Tady spočívá kritérium k rozlišení člověka, který naplňuje vlastní potřeby, a který je sobec. Pokud jste právě ucítili vnitřní klid, je to jasné znamení.

Sobectví je projevem maskované vnitřní slabosti, která vyvěrá na povrch v podobě potřeby ovládat druhé. Sobec je člověk, který není schopen přijmout vlastní odpovědnost. Komunikuje způsobem, kvůli kterému se jeho blízcí cítí zodpovědnými za jeho štěstí a spokojenost.

Realita je ale jinde. Za svůj život je každý z nás zodpovědný sám. Žít tak, abychom byli šťastní, je věcí rozhodnutí. Chcete poznávat svět? Žít s partnerem stejného pohlaví? Živit se něčím, co vám dává smysl, přestože jde o profesi z pohledu jiných málo prestižní nebo špatně ohodnocenou? Cítíte, že chcete mít čas na rodinu, a proto potřebujete zkrátit pracovní úvazek? Je to vaše svaté právo. Koho tím ohrožujete? Odpovězte si sami.

O sobectví lze mluvit tam, kde neexistuje diskuse. Nic v životě není černobílé, z té představy vzniká nejvíc zlého. Většina z nás potřebuje především cítit se být vyslyšen. Za obviňováním druhých je často skrytá neuvědomovaná závist a žárlivost.

Proto se nebojte a vydejte se na cesty po světě nebo na studia, přestože vám kdokoliv říká, že na to nemáte (schopnosti, peníze, nárok nebo cokoliv jiného) nebo že jste se dočista zbláznili a vaše hodnoty jsou nějaké pokřivené. V dlouhodobém horizontu na vás bude osoba, která vám tohle tvrdí, poté, co se vnitřně vytrucuje, hrdá, že se nestačíte divit.

Mít vedle sebe někoho silného totiž znamená možnost se od něj učit. A učíme se především prožitkem. Silou vlastní vůle můžete druhé inspirovat. Rozhodně budete taky lepšími společníky, pokud budete v životě spokojení. A budete schopni se obklopit lidmi podle vašeho gusta tím spíš, čím víc se vám bude dařit být sami sebou.

Každý z nás má sílu jít druhým příkladem, správně nakalibrovat svůj vnitřní kompas, vzít život do vlastních rukou a převážit misky vah směrem k vzájemné vstřícnosti a naslouchání sobectví navzdory.