Nesahej na cizí štěstí

Možná také patříte k lidem, kteří pečují o štěstí někoho blízkého a na to svoje někdy zapomínají. Nebo k těm, kteří čas od času cítí tíhu celého světa a zasáhne je každá špatná zpráva, kterou zaslechnou. Poznáváte se? Pak právě vám bych chtěla věnovat tento článek a moc bych si přála, aby z vašich beder sejmul trochu tíhy.

Mnohdy se do situace s názvem „přebírám za tvé štěstí zodpovědnost“ dostaneme, ani nevíme jak. Můžeme narazit na člověka, který naši pomoc potřebuje. Nemusí se o ni vysloveně prosit, stačí naznačit. Citlivá a starostlivá duše snadno zachytí signál: Potřebuji pomoc. A už to sviští jak po drátkách.

Je možné, že v té chvíli se my sami cítíme dobře. Máme své zdroje a možnosti. A tak nabídneme svoji energii, čas, peníze, nabídneme péči, psychickou podporu, nabídneme svůj prostor. Nicméně se může lehko stát, že to druhému nestačí. Možná nechce jednorázovou výpomoc, nabídnutý prst ani ruku. Chce všechno, co můžeme dát, a možná ještě o kapku víc.

A tak se někdy dostaneme do pasti. Z podstaty své dobré duše jsme chtěli pomoci. Zároveň se však ocitáme na pokraji svých sil: Víc už nezvládnu. Nemám čas ani prostor pro sebe. Nemám dostatek sil. Ale nedokážu říct ne. Nedokážu odmítnout pomoc, když ji potřebuje. Cítil/a bych se provinile. Znamenalo by to, že jsem špatný/á… Musím tam pro něj/ni být…

Na mysl se tedy vkrádá plno otázek a mnohdy těžké dilema: Pomáhat dál, zabezpečit štěstí a spokojenost druhého, mít klid a neriskovat konflikt – nebo myslet na sebe a odmítnout pomoc i s rizikem, že to opečovávaný člověk nepochopí?

Možná si říkáte: Určitě jde obojí. Určitě to půjde nějak skloubit. Však se dají nastavit hranice a mantinely. Vždyť se nemusíme úplně rozkrájet a vydat. Vždyť můžeme pomáhat jen tak trochu. Aby nám nějaká energie zůstala. A to si říkáte velmi správně.

Kéž by se to dalo skloubit. Ale jsou tací lidé, kteří žádné mantinely nerespektují. Očekávají, že o ně bude postaráno. Očekávají naši pomoc a péči. Očekávají, že jim budeme po ruce. A dokud my sami nedáme takovým požadavků stopku, budou je na nás směle chrlit dál.

Když se to děje doma

Velmi těžké a zároveň velmi časté je, že takovou situaci řešíme doma. Maminka, tatínek, partner. Dospělý člověk, se kterým jsme ve vztahu. Obvykle s touto osobou sdílíme domácnost, povinnosti, navzájem si poskytujeme péči, staráme se o sebe a investujeme do společných aktivit nejen čas. Ačkoliv to ne vždy musí být spravedlivé, mělo by to být alespoň částečně vyrovnané. Jenže v některých vztazích je péče pouze jednostranná.

Lucka by pro Marka udělala všechno na světě. Miluje ho. Neví, co by si bez něj počala. Tak dlouho byla sama. Když je po jeho boku, připadá si úžasně. K Markovi svým způsobem vzhlíží. Většina žen jí ho určitě závidí. Ona sama obdivuje jeho chlapskou stránku, ale upřímně, někdy se jí i bojí. Z jeho nečekaných intenzivních emocionálních výlevů je přinejmenším zmatená.

Už ví, že na něj nemá mluvit, když přijde z práce. Stejně tak ho nesmí zahltit žádnými požadavky. Všechno v domácnosti musí být dle jeho představ. Lucce to zatím nevadí, ale někdy se cítí pod velkým tlakem.

„Marek je holt zvyklý na tradiční role. Ženská se prostě má starat o rodinu, domácnost, a hlavně o partnera. On doma nebude dělat nic. Navíc se musím hodně snažit, aby byl se vším spokojený,“ říká vyčerpaně Lucka.

„Někdy si připadám jako jeho služka. Jeho nálady mě hrozně vyčerpávají. Stačí jedna maličkost, někdy dokonce jen to, že mám chuť jet někam na výlet. Ztropí výstup, že po něm neustále něco požaduji, že nemá vůbec žádný klid a že nebude skákat, jak si pískám. Všechno se podřizuje jeho přáním a jeho rozpoložení. Jenže to se dokáže měnit i v rámci pár hodin. A mně je z toho častokrát do pláče. Já zkrátka nevím, jak mám zařídit, aby byl šťastný…“

V Lucčině příběhu jsme zabrousili do situace partnerské. Další velmi častou situací, se kterou se potkávám nejen ve své praxi, jsou dospělé ženy (určitě jsou to i případy synů), které pečují o své rodiče. O druhé dospělé, nemocné, kteří objektivně skutečně potřebují péči.

Jenže tyto ženy mnohdy narážejí na hluboké dno svých psychických i fyzických sil. Obvykle pracují, řeší životy svých dětí či malých vnoučat a do toho jim jejich rodiče dávají najevo, že mají právo na jejich čas, energii, peníze, stoprocentní pozornost, laskavost a toleranci. Jinak by byli špatnými, nevděčnými dcerami či syny.

Tito rodiče přistupují ke svým dospělým dětem jako k dlužníkům. Vyčítají jim, pokud si na ně neudělají dostatek času. Zahlcují je svými požadavky, které mnohdy neberou konce. Vždyť za to, kde jsi, vděčíš nám! Víš, kolik jsme ti obětovali? Víš, co všechno jsme si kvůli tobě odřekli? A ty se teď ani nezastavíš? Neuděláš si čas na návštěvu? To mě tady necháš takhle samotného? Vždyť ty celý den ani nezavoláš. Co já tady sama?! To mě necháš takhle umřít? Víš, jak jsem se o tebe starala, když jsi byl malý?

Přesně v takové situaci se ocitla dobrá duše Eliška. Eliška, která měla s maminkou vždy báječný vztah. Byly spíše kamarádky než matka a dcera. Jenomže její matka před pár lety přestala chodit. Nemoc ji odkázala na kolečkové křeslo. Ji, která vždy měla aktivní životní styl a nabírala optimismus z pohybu, čerstvého vzduchu, výletů a dobrodružství.

Povaha Eliščiny maminky se změnila k nepoznání. Z usměvavé, šťastné a optimistické ženy se stala jízlivá, nepřející a trudnomyslná babka. Ano, je to tak. Eliška o ni pečuje s buddhistickou trpělivostí. Neodvažuje se odmítnout jí pomoct, nepřijít. Ale ani to nestačí a už je toho moc. Nemá vlastní život, jen péči o ni. Nemá prostor, kde nabrat sílu. A tak se též přestává smát. Všechnu radost ze života jí vysála matčina nemoc.

Kamaráde, pomoz mi

Poslední příběh, který bych chtěla čtenáři nabídnout, je příběh kamarádský. Ilustruje situace, kdy blízká osoba zatěžká naši duši svým neštěstím a donutí nás nést zodpovědnost za její nešťastný život. Bývá obvyklé, že své problémy neřeší. Bravurně umí házet vinu na okolí. Stejně tak umí vyvolat pocit, že jí musíme pomoci. A pokud tak neučíme, můžeme za její špatnou náladu či životní neštěstí jen a jen my.

S takovým kamarádem se setkal Radim. Týdny, možná i měsíce přemýšlel, jak Petra zachránit. Poslední dny mu Petr každou noc volá a chce si povídat o svých životních příkořích. O rodičích, kteří mu v dětství ublížili. O vedoucím, který po něm chce samé náročné úkoly a je neskutečně nespravedlivý. O škole, kde učitelé nebyli schopni rozpoznat jeho potenciál.

Petr už několikrát mluvil o sebevraždě. Radim se bojí, že když jeden telefonát nezvedne, bude to možná „ten osudný“. Ten, kdy jeho kamarád bude potřebovat být zachráněn. Ten, který rozhodne o jeho životě. A tak pro něj jezdí do hospody, kde je téměř opilý do bezvědomí. Pomáhá mu uklízet byt a vaří mu.

Snaží se ho přimět k léčbě a bojí se, že nedělá dost. Bojí se, že je zodpovědný za jeho život. Ty jsi jediný, komu se můžu svěřit. Kdo mě chápe. Ty jediný mi můžeš pomoci. A tak Radim pomáhá. Sám má ale pocit, že o jeho životní těžkosti, o jeho trápení nikdo nepečuje. Petra ani nenapadne, kolik starostí s ním Radim má.

Sám je zmatený z toho, zda vůbec může nastavit hranici. Co když si pak něco udělá? Co když to bude moje vina? On mě přece potřebuje. Nemá nikoho jiného. Já jediný mu můžu pomoci. Vždyť to tak neustále říká.

Tři vzkazy pro pomocníky

Lucka, Eliška a Radim. Tři odlišné situace, přesto je spojuje jejich rozhodnutí starat se na prvním místě o druhého člověka. O někoho blízkého, kdo jejich energii, čas a mnohdy i peníze rád přijme. Kdo využije laskavosti, dokud oni sami budou mít kde brát.

Nastavit hranici je pro ně téměř nereálné. Oni sami začínají strádat. Potřebují péči. A zcela správně se začínají ptát, zda mají právo na trochu vlastního prostoru, na vlastní přání a též na péči od druhého člověka.

Tudíž za prvé: máte právo na péči. Vztah s druhým dospělým by neměl být jednostranný. Přičemž zdůrazňuji slovíčko „neměl by“. Každému vyhovuje něco jiného. Někdo zkrátka nepotřebuje, aby se o něj druhý staral. Ale pokud se cítíme vyšťavení podobně jako Lucka, Eliška či Radim, pokud cítíme, že to poslední, na co druhá strana myslí, jsme my samotní, máme právo říct: „Dost. Stačilo. Už takhle dál nemůžu. Není to pro mě fér. Nejsem jen tvoje služka či pečovatel. Já též něco potřebuji. A moje potřeby jsou důležité stejně jako tvoje. Pro začátek stačí, abys mi alespoň začal/a naslouchat.“

Tím se hezky dostáváme k druhému bodu: máte právo být vyslechnuti. Plno pomoci možná dáváte nezištně. Automaticky. Protože se to do vás očekává. Ať už jako manžel, manželka, matka, dcera, otec, syn či skutečně nejlepší kamarád v životě. Možná, že vás čeká první rozhovor o tom, co se ve vašem vztahu děje. O tom, jak se v něm cítíte.

Věřím, že do takové konfrontace se vám příliš nechce. Věřte, že obvykle nikomu. Riskujeme ztrátu vztahu, konflikt, srážku, nastavení hranic. Riskujeme, že se druhá strana naštve a nepřijme naše podmínky, nebude chtít plnit naše přání. Nicméně pokud se za sebe nepostavíme, pokud nezabojujeme za své vlastní potřeby, je možné, že přijdeme o poslední zbytky svých psychických i fyzických sil.

U Lucky, Elišky i Radima se začaly objevovat různorodé signály, kterými jejich tělo či duše začaly komunikovat, že se v jejich životě děje něco špatně. Lucka trpí žaludečními neurózami. Doma cítí velkou nevolnost a neklid. Čas od času, když má velký stres z Markových emocionálních výstupů, jí během následujících dnů vyskočí nepříjemná svědivá vyrážka.

Eliška má nesnesitelné migrény a bolesti zad. Většinou to připisuje počasí nebo zvedání těžkých věcí. Ale na její bolesti není čas. Maminka je přece v daleko horší situaci. Nemůže srovnávat obyčejnou bolest hlavy s tím, že její maminka nemůže chodit. Vždyť by to bylo směšné a sobecké. Na doktory, péči a pochopení nemá nárok. Eliška musí fungovat. Jako dcera, matka, zaměstnankyně, služka, uklízečka, taxikářka.

Radim nespí. Nespí už týdny. Nebo alespoň ne tak, aby se cítil odpočatý. Jakmile zavře oči, vidí před sebou černé scénáře Petrova chování. Na mysl mu vyskakují události posledních týdnů. A stejně tak všechny jeho povinnosti, které kvůli péči o Petra zanedbává. Cítí se tak divně svázaný, daleko víc než v partnerském vztahu. Jako by ho Petr obmotal jako břečťan a dusil.

A jak se cítíte vy? Jak je vám jako dobrým duším, které pečují o druhého člověka? Jestliže mi teď odpovídáte Báječně! Já se vůbec necítím tak, jak se tady píše. Naopak, péče mě naplňuje! Mám z toho dobrý pocit a jsem plný/plná energie…, pak je vše v nejlepším pořádku.

Jestliže jste se ale někde mezi těmito řádky našli, je možná nejvyšší čas za sebe začít bojovat. Nenechat se přesvědčit, že na našem štěstí, spokojenosti či zdraví vlastně až tak moc nezáleží.

Poslední, třetí bod, který bych chtěla zmínit: máte právo dočerpat síly. Většina profesionálů, kteří pracují v pomáhajících profesích, ví, jak moc je důležitá vlastní terapie či supervize. Místo, kam my sami docházíme a máme možnost vše vyventilovat. Mluvit, opečovat se, srovnat si myšlenky. Většina profesionálů si dopřává vydatný odpočinek, relaxaci, chvíle, kdy dočerpávají síly, optimismus, víru.

Nicméně jsme‑li v našem osobním životě zavaleni starostlivou péčí o druhého, může se stát, že na sebe úplně zapomeneme. Ale abychom mohli pomáhat, potřebujeme mít dostatek sil. Potřebujeme mít z čeho brát. Jinak pojedeme na dluh, který si svoji daň zcela jistě vybere – ať už na těle, či na duchu.

Může se velmi lehko stát, že nás druhá strana vědomky či nevědomky přesvědčí, že její problémy jsou daleko důležitější. Ale mějme na mysli, že není žádné objektivní měřítko. Starosti jsou starosti a bolesti jsou bolesti. Pro každého nějaké jiné, jinak těžké, jinak důležité.

Nikdo nám nemůže říkat, co je důležité, a co nikoliv. A jestliže máme my sami z něčeho trápení, máme též právo na pomocnou ruku. Mnoho lidí si však toto právo odpírá se slovy: Já se s tím nějak poperu. Moje starosti teď nejsou důležité. Musím teď hlavně řešit… Doplňte dle vaší situace.

Jestliže jste se v tomto článku našli, patrně patříte mezi dobré duše. Duše, které by pro druhého obětovaly vlastní štěstí. Duše, které mají na mysli dobro druhého a jsou ochotny si ukrojit obří kus z vlastního pohodlí a spokojenosti. Ale pozor na to. Pozor, abyste nakonec netrpěli daleko víc než ten, komu pomáháte.

Vím, že nastavit hranici může být v mnoha případech složité. Ale pokud cítíte, že opravdu už dál nemůžete, stojí to za to vyzkoušet. Stojí za to říct: Takhle to dál nejde. Musíme to společně vymyslet jinak. Musíme si začít pomáhat navzájem. Jinak mě to zničí.

Všem dobrým duším přeji mnoho energie do těchto náročných vztahů. Do vztahů, kdy druhé nechceme opustit. Máme je rádi, máme společnou historii, a hlavně máme své důvody, proč o ně pečujeme. Nezapomeňte však na to, že abychom mohli dobře o druhého pečovat, potřebujeme my sami mít kde brát.