Nerozhodní

A tak dále a tak dále. Velká i malá rozhodnutí, i když – kdo to vlastně posoudí? Moje sedmiletá dcera se každé ráno nemůže rozhodnout, zda stačí jen svetr, nebo si má vzít i bundu. Pětiminutové kolečko co když mi bude zima střídané co když mi bude vedro zakončí pokaždé stejně. Vezme si bundu, pro jistotu, a vypadá u toho dost vyčerpaně. Je to pro ni důležité.

Tím chci hned v úvodu odložit otázku velkých a malých, důležitých a méně důležitých rozhodnutí, fatálních a banálních situací. Všemu dáváme hodnotu my sami v kontextu našich životů a našich individuálních hodnot. Pro účely tohoto textu tedy nevěnuji dále pozornost předmětu rozhodování: tomu, o čem se rozhodujeme. Věnuji pozornost tomu, jak se rozhodujeme.

Udělat rozhodnutí může být těžké z několika důvodů. Jeden z nich je neschopnost tolerovat nevybranou alternativu. Rozhodování s sebou přináší i oběti a ztráty, což může být pro mnohé lidi nesnesitelné. Neschopnost pustit ze zřetele nevybranou alternativu pak ovlivňuje náš život.

Tak například Kristýna sice odjede do zahraničí, ale bude se trýznit nejistotou a myšlenkami na partnera (co dělá, s kým je), stále mu bude volat, o víkendech jezdit z Německa za velké peníze domů, aby se ujistila, že ji stále miluje. Není ani tady, ani tam. Kontakty, které si chtěla v Německu udělat, nenavázala a vztah s ní partner ukončil sám.

Dalším důvodem může být přílišná závislost na názorech jiných, obava, co tomu ostatní řeknou. Michal vyhledává komunitu lídrů a manažerů na volné noze, čte jejich příběhy, hledá u nich podporu a názory. A tak to, co by mělo být jeho vlastním individuálním rozhodnutím, rozhodují jiní.

Asi nejčastějším důvodem rozhodovací paralýzy je potřeba „mít pravdu“ čili „neudělat chybu“ v jakékoli situaci. Pokud si do života naordinujete pohled dobře vs. špatně, komplikujete si celý proces hledání nejlepší cesty pro sebe.

Dobrá a špatná rozhodnutí

Významný tibetský učitel z devatenáctého století Patrul Rinpočhe řekl: Co dělá čin dobrým nebo špatným? Nikoli to, jak vypadá navenek, ne to, zda je velký nebo malý, ale dobrá či zlá motivace.

Dopřejte si teď chvíli zamyšlení nad svou největší nadějí. Po čem doopravdy toužíte? Pak se zamyslete nad svými nejhoršími obavami. Nejsou to náhodou opačné strany téže mince? Naděje v lásku a strach ze samoty. Naděje na úspěch a strach z chudoby. Naděje na uznání a strach z kritiky.

Tsultrium Allione je jedna z prvních amerických žen, které získaly svěcení v tibetském buddhismu. Několik let žila jako mniška v Himalájích. Po návratu na Západ opustila klášterní život, vdala se a stala se matkou. Ve své knize Pečuj o své démony popisuje naše naděje jako naše bohy, kteří jsou posilou pro naše já.

• Bohové usilují o dosažení něčeho, spouští inspiraci a pozitivní energii.
• Démoni jsou vnitřní blokády, které nám znemožňují plné probuzení, usilují o to se něčeho zbavit nebo se tomu vzdálit – strachy, hrozby.

Bohové a démoni jsou dvěma stranami téže mince: naše naděje a strachy jsou spolu neoddělitelně svázané. Při dělení všech zkušeností na dobré a zlé se tlaky všech chtění a strachů sdružují v jediném nekonečném cyklu utrpení.

Polarizace na dobro a zlo existuje ve vnějším i vnitřním světě – bojujeme proti nemocem, chudobě, s démony závislosti, stresu, sebenenávisti nebo nerozhodnosti. Snažíme se získat nadvládu nad vším včetně přírody. Známky neúčinnosti této polarizace a bojování proti zlu najdeme na každém kroku.

Pokud opustíme představu černobílých protikladů, nekonečného boje dobra se zlem, tedy dobrých vs. špatných rozhodnutí, vykročíme do prostoru, kde přijímáme sebe i se svými strachy. Dostaneme se tak blíže ke svým opravdovým potřebám, nadějím a touhám.

Když poznám své strachy a obavy, které mě dostávají do rozhodovací paralýzy, a poznám i jejich motivaci, mohu z nich učinit své spojence a neutíkat před nimi pomocí alkoholu, jídla, sexu, práce a podobně.

Vydržet sám se sebou

A protože pohledem na koleje nepoznáte, na kterou stranu vlak jel, a na vrchol hory nespadnete, i tady vás k poznání dovede pokora a odvaha se sebou pracovat a udělat změnu. Vydržet totiž se sebou samým a se svými pocity a strachy není vůbec tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.

Mám před očima živě tvář mého klienta, který vypil denně dvě sedmičky vína. Chtěl s tím přestat. Otázky na to, co mu pití alkoholu umožňuje nebo znemožňuje, zda si chodí spíš „pro nějaký pocit“ nebo se spíš snaží „uniknout před jiným“, byly moc těžké.

Začali jsme jemnou technikou mindfulness: „Zastavte se jedenkrát denně a odpovězte si bez jakéhokoli hodnocení nebo očekávání na otázku: Jak se právě teď cítím? Jak je mi po těle?“ Minutové cvičení.

Příště přišel s tím, že vydržel tři dny. A pokaždé se „tak akorát nasral“. Zjistil, že se cítí nepříjemně, naštvaně, úzkostně a jen představa, že by se s tím zase potkal, ho štve. A tak to raději nedělá a pije dál.

Proto mějte soucit k sobě a ke svým aktuálním možnostem, buďte k sobě laskaví. Někdy jen pojmenovat, čeho se doopravdy bojím, natož se s tím pocitem setkat je náročné. A potkat se se svými emocemi nepřipraven může být zničující. Změna je postupný proces.

Klient se na půl roku odmlčel a potom se vrátil s tím, že ho vlastní pocity a strach tak vyděsily, že se rozpil ještě víc. Dostal se na své pomyslné dno, když začal mít výpadky paměti a přestalo se mu dařit ráno vstávat do práce. Když přišel podruhé, domluvili jsme se, že budeme praktikovat všímavost vůči sobě a svým pocitům nejprve bezpečně spolu u mě a až časem to bude zkoušet sám.

V souladu se sebou

Optika účelu, smyslu, záměru je dle mého názoru jedním z nejúčinnějších přístupů k procesu rozhodování. Pokud vědomě pracujete se svým záměrem a rozvíjíte praxi všímavosti (mindfulness), budete lépe připraveni dělat moudrá rozhodnutí.

Víme, že účelná existence vede k lepšímu cítění správného směru, k uvědomění si vlastní hodnoty a k smysluplnějšímu životu. Když znám svůj životní záměr, dokážu posoudit, zda rozhodnutí ano, nebo ne bude v souladu s mým záměrem.

Otázkou zůstává, jak odhalit náš smysl, náš záměr? A jak s ním být v kontaktu v průběhu života, když se proměňuje? Můžete si samozřejmě klást otázky jako:

• Co mi dělá doopravdy radost?
• Co je můj smysl života?
• Kdy se cítím nejvíc sám sebou?
• Co je pro mě nejdůležitější cíl z dlouhodobého hlediska?
• Která moje předchozí rozhodnutí mi zkvalitnila život?
• Ve kterém prostředí se mi nejvíce daří?

Ale k pravdivým odpovědím se dostanete skrze dlouhodobou práci a kontakt se svým nitrem, se sebou samým. Praxe mindfulness je v tomto procesu užitečným vodítkem.

Když sám sebe znám a sám sobě mohu důvěřovat, mohu učinit i nejednoznačná rozhodnutí. Ne proto, že věřím, že budou správná (nebo je později na „správné“ narůžovo nalakuji), ale proto, že si věřím, že sám sebe ustojím a že v daném čase jsou moje rozhodnutí v souladu s mým záměrem.