Nerozchod

Ve své praxi i v okolí se setkávám s lidmi, kteří se rozcházejí na několik etap, stěhování od sebe se protahuje celé měsíce, někdy se k sobě ještě vrací a opět se rozcházejí. Nevybavuje se mi jediný případ, kdy by toto protahované ukončování vztahu bylo někomu ku prospěchu. Uvědomuji si ale, že některé moje myšlenky, které mě při čtení příběhu napadaly, nemusí pro vaši situaci sedět. Nabízím vám své nápady s tím, že sama nejlépe posoudíte a vyberete si, které z nich k vám nějak promlouvají a které naopak ne.

Rozchod s sebou obyčejně nese truchlení – po konci vztahu, po všem, co bylo a už nebude. Stýská se nám po tom, jak krásné to bylo na začátku, kým jsme, když jsme v tomto vztahu, a tak dále. Jenže je to podobné, jako když nám někdo umírá, tedy končí náš vztah s ním na tomto světě: závěrečné truchlení začíná až po ztrátě námi milovaného člověka, kdy víme, že není cesty zpět, zatáhne se opona.

Udržováním vztahu, který je vlastně již mrtvý, protahujeme neúnosně proces truchlení, který tak nikdy nekončí, a tudíž po něm ani nemůže přijít smíření, přijetí situace. Neukončený proces truchlení je také živnou půdou pro trauma a mnohé psychické potíže.

Zaměřte se na své pocity a potřeby

Představuju si, jak pro vás musí být těžké slyšet, že už s vámi partner nechce být. Většina z nás potřebuje v takovém období podporu, je velmi důležité si o ni umět říct a mít ji. Ale podle mě se neosvědčuje snažit se oporu získat od člověka, který je přímo spojen s tou bolestí. Máte někoho, kdo vás může podpořit? Kamarádky a kamarádi, příbuzní, kolegyně a kolegové, domácí mazlíčci? Pomoci by vám také mohla odborná podpora v terapeutickém vztahu.

Když je pro nás těžké se s něčím bolestným smířit, občas hledáme, čeho se chytit, co by naznačovalo, že je situace opačná, než druhý říká. A může to být hledání něčeho, co není. Přítel se sice čtyři měsíce neodstěhoval, ale z toho, co píšete, mi vyplývá velmi jasně, že říká, že potřebuje být sám a mít prostor. A dále že cítí, že mezi vámi není, co by tam podle něj mělo být. To, že zůstává, může mít spoustu důvodů, které vůbec nemusí znamenat, že s vámi chce být – nastínila jste, že sám mluví o svém strachu ze samoty, rozchodu a přátelství.

Jeho sdělení, že si možná v budoucnu uvědomí, že mu chybíte, a vrátí se, už mi přijde poněkud za hranou. Zní mi to jako neférová taktika zadních vrátek: pojistit si, aby se mohl vrátit, kdyby náhodou zjistil, že mu nová situace nevyhovuje. Mezi řádky vnímám jeho předpoklad, že vy s ním vztah i v budoucnu chtít budete a budete čekat, jestli se to u něj změní. Jaké je takové uvažování vůči vám? Jaké to je, když čtete tyto řádky?

Na vašem popisu situace mě totiž hned zarazila jedna věc. Kromě zmínky, že si přejete ve vztahu zůstat, nepíšete skoro nic o svých potřebách a svém současném prožívání. Jako by byl v tomto vztahu vychýlen ohled na potřeby partnera na váš úkor. K tomu někdy dochází ve vztazích, kde má jeden z partnerů nějakou nemoc. Partner má depresi, tak se radši budu snažit dělat všechno pro to, aby mu bylo líp, sebe teď upozadím. Partner má depresi, nebudu mu přidávat zátěž…

Tím se ale stane, že postupně zapomenete na sebe a vše se točí kolem potřeb a emocí partnera. Někdy už je tato dynamika ve vztahu přítomná a nemoc ji jen dále prohloubí. Opakovaně zmiňujete, jak to má přítel těžké, co prožívá. A co vy? Jaká je situace, kdy se s vámi chce přítel rozejít, pro vás?

Představuju si, že velmi těžká, bolestná. V takové situaci obvykle prožíváme mnoho emocí. Jakých všech emocí si u sebe všímáte? Dovolíte si je projevovat? Z vyprávění vnímám smutek (že něco nejspíš končí) a strach (co bude dál). Zaznamenáváte ještě nějaké další emoce? Konkrétně narážím na vztek – to je emoce, která se při rozchodu objevuje běžně, což je naprosto přirozené.

Je pro vás ale vůbec možné se na partnera zlobit? Zastavuje vás v tom nějak, jak se snažíte soucítit s jeho prožíváním? Pokud ano, určitě by to stálo za bližší prozkoumání v terapii – nakolik si dovolujete vůbec registrovat, uvědomovat a vyjadřovat svoje emoce a potřeby, v jakých situacích a s jakými lidmi to může být výrazně obtížné.

Pokud jste pro sebe terapii nevyhledala, čím to je? Říkáte, že partner naštěstí na terapii chodí. Čím to, že ji nedopřejete sobě? Partneři – a častěji partnerky – lidí s nějakou nemocí nebo psychickou potíží mívají pocit, že péči a podporu potřebují hlavně ti druzí. Ale život s člověkem s depresí nemusí být o nic méně náročný, než když máme depresi my sami. Nemoc má obrovský dopad nejen na nemocného, ale i na jeho blízké.

Ve vztahu jsou dva

Z vašeho vyprávění vnímám (a mohu se mýlit), jako byste připisovala sobě samé téměř absolutní odpovědnost za to, jestli vztah bude pokračovat. Setkávám se někdy u žen – nejen, ale častěji než u mužů – s přesvědčením, že pokud vztah nefunguje, je to především o nich. Lámou si hlavu, co udělaly špatně a co by měly do budoucna změnit, skoro až „jak se zlepšit”, aby je partner zase chtěl.

Toto chování přitom často vůbec neodpovídá situaci: partner je třeba podvedl a ony přemýšlejí, kde samy udělaly chybu! Z mých zkušeností, pokud je takováto snaha pouze na jedné straně, nemůže to fungovat a někteří partneři toho ještě zneužívají. Ptáte se, co můžete pro budoucnost vašeho vztahu udělat. Jako byste se pasovala do role zachránce vztahu, na kterém záleží, zda vztah je a jaký je. Role zachránce je ale velmi ošemetná.

Podle psychiatra Stephena B. Karpmana lze na určitý druh vztahu dvou lidí pohlížet jako na takzvaný trojúhelník vzájemné závislosti, kde je na každém vrcholu trojúhelníku jedna z těchto rolí: oběť, zachránce, pronásledovatel. (Následující pohled je nutně zjednodušený s ohledem na rozsah článku a náš příklad.) Všichni se někdy pohybujeme ve všech těchto rolích, ale problém nastává, když se do jedné z rolí položíme jednostranně.

Když jsme v roli zachránce, děláme pro druhého, kterého vnímáme jako oběť (například oběť deprese), co mu na očích vidíme až do roztrhání těla. Nedbáme na své potřeby, děláme i mnoho navíc, o co nás druhý vůbec nežádá a o čem třeba ani neví. Dříve nebo později si člověk v roli oběti začne připadat neschopný, že nic nezvládá, a může se paradoxně do role ještě víc ponořit (já nic nezvládnu, pomoz mi!) nebo i přejít do role pronásledovatele. Zachránci pak začne připadat, že nikdy nedělá dost, přestože je na pokraji sil.

Jak z toho ven? Jeden z možných přístupů je, když se člověk v roli oběti zplnomocní, uvědomí si svoje schopnosti, přestane druhého prosit o záchranu a převezme zodpovědnost za své chování a zdraví. Osoba v roli zachránce si může pomoci tím, že si uvědomí, kde končí hranice její odpovědnosti a co už by se ani neměla snažit ovlivňovat a měla nechat na druhém.

Rozchod není prohra

K vaší otázce, zda můžete pro budoucnost vašeho vztahu něco udělat, mě napadá: co byste potřebovala vy, aby vám bylo dobře? Možná, že nejdřív odpovíte, aby vztah neskončil, abyste se k sobě vrátili. Pokud ano, pojďme o krok dál: Co pro vás tento vztah znamená? V čem je pro vás tak důležitý?

Někdy lidé spojují s partnerským vztahem velkou část své sebehodnoty. Podle mě v tom hraje významnou roli výchova v naší společnosti, která klade odmalička dětem (a nepoměrně více dívkám) na srdce, že je strašně důležité a hodně o nich jako o lidech vypovídá, zda mají partnera. Už dívky ve školce dostávají otázku: Tak co, už máš nějakého kluka? U dívek je také pěstována představa, že nejšťastnějším dnem v životě je svatba.

Od dospělých často zaznívají věty, které podporují přesvědčení, že úkolem dívek a žen je líbit se klukům a mužům a chovat se tak, aby byli spokojení: Když budeš taková, nebude tě žádný kluk chtít! Dívkám také nepoměrně víc vnucujeme představu, že záleží především na nich a jejich chování, zda se ostatní budou cítit dobře a budou šťastní. Na dívky je přehazována zodpovědnost za emoce a psychické rozpoložení druhých. Věty typu: Musíš rodiče poslouchat, jinak budou moc smutní a budou se trápit.

Dětská mysl si to může zobecnit a dívky pak mohou mít pocit, že kdykoliv je někdo blízký smutný, jsou za to minimálně nějak spoluzodopovědné a je na nich, aby to napravily. A dále také, že pokud se druhému nelíbí, druhý je nemiluje, automaticky to znamená, že je s nimi něco špatně a musí na to přijít a opravit to. (S touto poslední rovinou se setkávám i u mužů, ale častěji se podle mých zkušeností týká žen.)

Konec partnerského vztahu také bohužel stále do velké míry bývá vnímán jako nějaké selhání. Leží na něm velké stigma. Někdo něco pokazil, někdo je viníkem, něco důležitého nevyšlo. Přitom často je naopak velice zdravým řešením situace. Pokud si najdeme partnera nebo partnerku, lidé nám obvykle gratulují. Ale když oznámíme rozchod, většinou nás nikdo neocení – neslyšíme například: Aha, tak to je skvělé, že jste dokázali odejít ze vztahu, kde vám nebylo dobře.

Řada lidí také přemýšlí, jestli s nimi není něco špatně, když jim „nevyšel“ další vztah, a bojí se odsudků okolí. Tato společenská zátěž celý proces ještě zhoršuje. Mnozí lidé raději zůstávají ve vztazích, kde nejsou šťastní a respektovaní. Bývá velmi těžké smiřovat se s koncem vztahu, do kterého jsme „investovali” roky života a představovali si, že bude navždy. Ale nabízím takové imaginativní cvičení.

Představte si, že teď další čtyři roky čekáte, přemýšlíte, co byste na sobě zlepšila, a doufáte, že se k vám partner vrátí. Stravuje to vaši mysl i ducha, upínáte se celou dobu k této myšlence. Čtyři roky uplynou a vy se na ně díváte zpětně – vidíte, co všechno vám tyto roky unikalo, co dobrého, zajímavého, smysluplného a vzrušujícího jste neprožila jen proto, že jste si říkala: co kdyby se přece jen vrátil.

Nezačala jste nový partnerský vztah, protože co kdyby. Neprozkoumala jste, jaké to je, když jste sama – a nezjistila jste, kolik svobody a radosti byste v tom ke svému překvapení mohla najít, protože co kdyby. Nepoznala jste víc sama sebe a úžasná zákoutí své duše, které se nemohly v současném vztahu projevit, protože co kdyby se jemu nelíbily.

A teď jste zpátky na začátku a ty čtyři roky máte ještě před sebou! A je jen na vás, jak je strávíte. Já vám přeju, aby to byly fascinující, úžasné a zajímavé roky (a jako že ten potenciál jistě mohou mít)! A přeju vám také hodně podpory od okolí – a ideálně také v terapii – v období, které zprvu asi bude náročné, ale později se za ním možná ohlédnete jako za transformativním, nový začátkem.