Neříkej mi, co mám dělat

Možná to znáte. Postěžujete si, okomentuje něco, popíšete nějakou negativní situaci nebo třeba i problém – ve vztazích, v práci, zdravotní potíže. A ten, kdo s vámi mluví, vám začne říkat: To musíš udělat tohle! Zařiď si tohle! To si musíš přečíst tuhle knihu, ta ti pomůže. To mu musíš říct, že takhle se to nedělá. To jí musíš domluvit. Kup si ty zázračné houby. Nebo ještě lépe: To si nesmíš brát osobně. Pusť to jedním uchem tam a druhým ven…

Jak si v takové situaci připadáte? Naše vnitřní reakce na takovou radu se může odehrávat na několika rovinách.

Pocit vlastní nekompetence či selhání. Máme dojem, že nás ten druhý považuje za neschopné vyřešit si svou situaci či své potíže. A běží nám hlavou, co si o nás druhý asi myslí, za koho nás považuje. Ti citlivější se ještě obviní, že s tím vůbec přišli, anebo že si vlastně za to mohou sami. Že nejsou dost dobří, aby je tohle napadlo, zejména když ostatní dávno vědí, co je správně a co se má v náročných situacích dělat. Někteří možná i tak radu vyzkouší a jsou zklamaní, že to stejně nefunguje. Že to zase nevyšlo. A nezřídka to ještě posílí jejich pocit nekompetentnosti.

Zpochybňování „radícího“. Hlavou nám běží něco jako Proč mi radíš zrovna ty, když už jsi potřetí rozvedený? nebo Tobě se to mluví o výchově, když nemáš děti (nemáš doma puberťáka, nemusíš pracovat a máš čas se jim věnovat)… Hledáme na druhém důvody, proč není kompetentní nám poradit. Většinou není těžké je najít.

Vzdor či odpor vůči radě samotné. Rovnou se začneme zabývat tím, proč rada nemůže fungovat nebo proč se nehodí zrovna pro nás či naši konkrétní situaci. To je úplný nesmysl. To už jsem zkoušela třikrát a nikdy to k ničemu nevedlo. Jak se s ní můžu hodinu denně učit, když se mnou nemluví.

(Nejen) v psychoterapeutickém výcviku získáváme pokoru k tomu, že některá rozhodnutí či změny prostě potřebují čas, že řadu věcí je třeba si prožít a postupně uvědomit. Rady typu neberte to osobně, udělejte za minulostí tlustou čáru, zbavte se toxických lidí či buďte sami sebou a podobně většině lidí úlevu skutečně nepřinesou už proto, že cesta k jejich realizaci je obvykle dlouhá a vede přes sebepoznání a přijetí sebe sama s našimi dobrými i horšími částmi.

A jistě bychom našli řadu dalších reakcí zpochybňujících nás samotné, druhého nebo radu jako takovou. Většinou v ten moment neoceníme skvělou radu. Ani to, že dotyčný to s námi myslí dobře, že nám nechce ublížit, ale často spíše pomoci. Nezřídka si kdesi uvnitř připadáme nevyslyšení nebo nepochopení, možná se cítíme i hůř než před konverzací. V takových situacích totiž často nepotřebujeme radu, ale spíše podporu, účast toho druhého.

Proč tak rádi radíme

Paradoxní je, že jen málokdy dáváme rady se špatnými úmysly, většina z nás nechce radami ubližovat. Pojďme se na to podívat z druhé strany: co nás vede k tomu dávat v náročných situacích rady? Nemyslím teď, když se nás někdo zeptá, vyžádá si konkrétní radu či pomoc, ale když prostě projeví nespokojenost, zklamání, obavy, sdílí s námi něco nepříjemného…

Většinou dotyčnému chceme pomoci, vycházíme z toho, co nám samotným v takových situacích funguje, co děláme. Anebo co si myslíme, že bychom dělali. Jenže životní rady nejsou přenosné – každý jsme jiný, máme jiná životní východiska a žijeme v různých kontextech. Kdyby byly, většina z nás by byla v životě spokojenější. Najít svou cestu a postoj k řešení náročných situací může trvat dlouho. A pomoci může i odborník: psycholog, kouč, terapeut.

Když radíme, můžeme si připadat kompetentnější, schopnější, nad věcí. Možná posilujeme vlastní ego. My už máme tyhle věci vyřešené, víme, jak na to. Někdy se i vnitřně uklidňujeme my sami, přesvědčujeme sami sebe, že nám se tohle stát nemůže, my to řešení máme. A ten druhý ho neměl, proto se mu tohle stalo či děje.

Někdy stojí za radou naše vlastní bezradnost. Nevíme, uvědomujeme si náročnost situace a v bezradnosti začneme chrlit nejrůznější nápady a řešení. Chceme se zbavit tísně neřešení.

Někdy je za radou výčitka: Vidíš, já ti to říkal už mockrát, že se s ní nemáš bavit. Že si to nemáš brát osobně… Možná jsme na druhého i naštvaní, že si naše rady nevzal k srdci, že si nenechal poradit už dřív. A tak je přidáváme znova a znova a doufáme, že tentokrát to již pochopí.

Co je těmto situacím často společné, je snaha o jejich rychlé opuštění. Je nám nepříjemné vnímat negativní emoce druhého, ke kterým se někdy, hlavně když jde o někoho blízkého, přidávají i emoce naše. Nechceme sledovat třeba i utrpení nebo bolest druhého, být s nimi, vzít je do hry.

Snaha utéct od emocí, které mohou být velmi nepříjemné, stojí často za našimi radami i za jinými v tu chvíli neefektivními způsoby komunikace. Zůstávat s emocemi může být náročné. Bolestivé. Vrací nás to k našim nepříjemným zážitkům, nezpracovaným událostem. Anebo jsme prostě jen nejistí, co v takové situaci dělat.

Tak začneme řešit a usilujeme o rychlé opuštění této nepříjemné situace, což je koneckonců jedna z přirozených reakcí na stres. Rychle jednáme, chrlíme rady či jiné neefektivní formy komunikace: začneme vysvětlovat, utěšovat, bagatelizovat problém… Ale je to to nejlepší, co můžeme udělat? Pro druhého i pro sebe?

Ano, je to těžké

Můžeme zkusit situaci jen na chvíli přijmout, akceptovat, že je náročná, ohrožující, nepříjemná. Život není série příjemných událostí a pro naši vnitřní spokojenost je důležité naučit se přijímat i ty negativní a nepříjemné. Tvůrce klinicky ověřeného programu redukce stresu založeného na mindfulness (tzv. MBSR) Jon Kabat Zinn v názvu svého bestselleru říká, že Život je samá pohroma – nemá smysl očekávat, že tomu bude jinak.

V situacích, kdy s námi někdo sdílí něco nepříjemného, může být užitečné orientovat se na druhého, přepnout se na chvíli od nás, našich myšlenek, tendencí řešit a pomáhat k druhému člověku. Pokud to zvládneme, můžeme projevit empatii. Empatie není ujištění, že to druhý zvládne. Jednoduše řečeno, je to bytí s druhým člověkem, respekt k jeho emocím.

Nemusíme je s druhým naplno prožívat, stačí, když s ním jsme. Chvíli mlčíme, můžeme se druhého dotknout. Nebo třeba pojmenovat, že to je těžké. Můžeme zkusit pojmenovat jeho pocity: Ty máš strach, že to nedopadne dobře. Asi si nejsi jistý, že si s tím poradíš. Možná jsi naštvaný na sebe, že se ti to pořád opakuje.

A dost možná se stačí druhého jen zeptat, co od nás teď nejvíc potřebuje. Co by mu teď právě nejvíc pomohlo? Pravděpodobně si řekne sám, co by nejvíce potřeboval, zda si chce jen zanadávat, potřebuje chvíli klid či nějakou konkrétní pomoc.

Většinou sami víme, co v daný moment potřebujeme. A víme to obvykle lépe než ten druhý, radící. Obvykle jsme dostatečně kompetentní. Jen třeba potřebujeme podporu, vyslechnout, nechceme být sami, potřebujeme si ulevit, uvolnit napětí, strach či jiné emoce.

Návody na život

Specifickou situací jsou pak univerzální rady v časopisech, knihách či na některých rozvojových seminářích. Jako psychoterapeuti se nezřídka setkáváme i s tím, že klienti přicházejí s tím, že to či ono nezvládají aplikovat. Že nejsou schopni si partnerovo chování nebrat osobně, že nedokážou být dostatečně sobečtí a uhájit si svůj prostor. Často ještě cítí vinu či si připadají skutečně neschopní, když to ostatní zvládnou, a oni ne.

My pak máme víc práce: zkoumáme pocity, dostupné možnosti, zažité vzorce chování, představy o ideálu, hledáme s klienty zdroje – podle terapeutického přístupu.

Nechci tím shazovat různé dobře míněné workshopy, kurzy, knihy či texty, koneckonců i toto je jeden z nich. Jako konzumenti k nim můžeme přistupovat kriticky, vybrat si, co je pro nás užitečné, co nám dává smysl. Můžeme se inspirovat, ne je chápat jako jedinou možnost a jediný správný způsob, jak v životě něco dělat. A když se inspirujeme, je třeba začít jednat, cvičit, zkoušet.

Změny nejsou zadarmo. A jako autoři bychom si měli dávat pozor, abychom nevydávali naše rady a tipy a za univerzálně platné, hodící se pro každého a za všech situací.

Velkou obezřetnost vyžaduje model: „Když jsem to zvládl/a já, zvládnete to i vy.“ Někoho může inspirovat a motivovat, ale někoho srazí k zemi. Každý jsme jiný. A pokud v běžné komunikaci chceme sdílet náš pohled, názor či doporučení, zkusme ho tak formulovat. Jako tip, vlastní zkušenost či doporučení, ve smyslu Mně se osvědčuje tohle. O tom hezky píše XY ve své knize… Neříkejme, že si ten druhý „musí“ něco přečíst či udělat.

Samozřejmě, i když zde sdílím skepsi k radám, stále platí řada velmi rozumných doporučení týkajících se spánku, životosprávy a péče o psychiku. Často je nechceme my ani klienti slyšet, protože jejich dodržování vyžaduje jistou osobní disciplínu. Univerzální rady z lesklých časopisů proti nim vypadají lákavě bezpracně. Opak bývá pravdou.