Nepustím tě

Lukáš je pětatřicetiletý stavební inženýr, žije v manželství, ve kterém vychovávají dvouletého syna. V průběhu studií absolvoval výměnný pobyt v zahraničí, kde po ukončení školy zůstal a několik let pracoval. Velmi rychle se stal finančně nezávislým v zaměstnání, které ho naplňovalo, našel si fungující partnerský vztah, oženil se a založil rodinu. Vstoupil do dospělého života, ve kterém se bezproblémově adaptoval.

V jeho vztahu s rodiči však probíhá něco, co nemusí být snadno zahlédnutelné, přesto to má velký význam a ovlivňuje to jeho život, vztah, prožívání a celkovou spokojenost. Není to závislost Lukáše na rodičích, ale závislost rodičů na něm, zejména ze strany matky. Ruku v ruce s Lukášovou přirozenou separací narůstal tlak z její strany. Postupně začala vnímat, že již nepotřebuje její péči a pozornost, rozhoduje se sám na základě vlastního uvážení a její moc nad jeho životem se vytrácí.

To vše se znásobilo v době, kdy Lukáš navázal vážný partnerský vztah, a dokonalo s příchodem dítěte. Matka mu neustále zasahovala do života, snažila se prosazovat své názory a svá rozhodnutí. Lukáš pociťoval stále větší diskomfort, který většinou přicházel po setkání či telefonátu s matkou. Přitom se nic zásadního nedělo.

Podprahové zpochybňování a odmítaní Lukášových rozhodnutí a životních kroků ze strany matky však stále více atakovalo jeho sebevědomí a sebedůvěru, což následně začalo mít dopady na jeho manželství a rodičovství. Matka Lukášovi v podstatě nedovolovala žít plnohodnotný život dospělého muže, přestože její mnohdy nevyžádané rady měly ty nejčistší úmysly.

Lukáš se stále více cítil jako mezi mlýnskými kameny. Neustále musel balancovat mezi znejišťováním a znehodnocováním ze strany matky, které měl stále potřebu vyhovět, a mezi svou rodinou. Ta na něho kladla požadavky jako na dospělého muže a otce, který funguje samostatně a nezávisle na své nukleární rodině. Vnímal, že tento stav je dále neudržitelný, je třeba se vymezit a nastavit hranice i s vědomím toho, že to u matky vyvolá značnou nevoli. 

Dítě nade vše

Závislé nastavení vůči dítěti se navenek může jevit jako velké zaměření na rodinu, výchovu a péči. Matky, které věnují sto procent svého času dítěti, jsou většinou oceňované, avšak tento přístup je nezdravý jak pro ně, tak pro jejich potomky. Zahrnování neustálou pozorností, přísun velkého množství podnětů, který dítě nenechá vydechnout a neumožní mu být chvíli samo se sebou, nadměrně ochranitelské chování, to vše mu ve skutečnosti může velmi ubližovat.

Právě v tomto přístupu vůči dítěti se zakládá podhoubí pro jeho nesamostatnost a závislost. Postupem času bude stát před vývojovým úkolem separace a osamostatňování se, který má v každé fázi života svou specifickou podobu.

• V raném věku dochází k oddělování dítěte od matky v tom smyslu, že dítě začne rozumět tomu, že s matkou netvoří neoddělitelnou jednotku, nejsou jedno.
• Dále dochází k osamostatňování se prostřednictvím explorace okolí, kdy dítě využívá takzvaného elastického pouta s matkou: vzdaluje se stále více, ale ví, že matka tam někde je, může se na to spolehnout a v případě potřeby se k ní vrátit.
• Následně probíhá vymezování se a odpoutávání prostřednictvím období vzdoru, významné milníky jsou nástup do školky a školy. Je to stále separace, která probíhá v rámci rodiny, do které se dítě vždy vrací.
• Fyzické odpoutání může přijít s nástupem na střední školu v jiném městě a také s vysokoškolským studiem. Mnohdy však ani finanční nezávislost dětí a fyzická vzdálenost od rodičů nezaručí nezávislost psychickou. A to oboustranně.

V dospělosti může mít tato závislost velký vliv na život dětí, kterým je stále bráněno v samostatnosti. Rodiče mohou své ovlivňování vyjadřovat otevřenou nebo skrytou cestou. Chování či postoje, které jsou projevovány skrytě a nepřímo, jsou často velmi zatěžující. Bývá obtížné je rozpoznat a identifikovat, pochopit, co se to vlastně ve skutečnosti děje. Mnohdy je doprovází pocity zmatenosti, nejistoty a nedůvěry v sebe sama, jelikož rozporuplné pocity v sobě nedokážeme rozeznat a pojmenovat.

Například projev pasivní agrese může mít mnoho podob. Pokud rozpoznáme, co se právě odehrává, a otevřeně to pojmenujeme, s velkou pravděpodobností se setkáme s odmítnutím, bagatelizováním a hraním na city. S otevřeným projevem agrese je mnohem snadnější pracovat a vymezit se vůči němu (obdobné je to s otevřenou autoritou, která je transparentní). Víme, co bude následovat v případě nedodržení slibu či porušení pravidel. Je to explicitně dané.

Skrytá autorita může nabývat podoby manipulace, kdy je opět velmi těžké zorientovat se v tom, co se to ve skutečnosti odehrává. Můžeme mít pocity viny, stísněnosti a tíhy. Ty mohou nastupovat po znehodnocení našeho rozhodnutí (například našeho dalšího životního kroku), avšak nikoliv otevřenou formou, ale stylem zpochybňování a vyjadřováním nejistoty o jeho správnosti.

Cílem není pomoci, ale prosadit svou vůli a ovládat. To vše přikryté vyjádřeními já to s tebou myslím dobře, chci pro tebe jen to nejlepší a podobně, pod kterými se však mohou skrývat strach z opuštění, ze ztráty vlivu a moci a také nedůvěra v to, že dospělé dítě již život zvládne samo a také za sebe zvládne převzít odpovědnost.

Rodiče mohou mít tyto tendence z různých důvodů. Například si mohou vlastní nenaplněný partnerský vztah nahrazovat přehnanou péčí o dítě. Potřebují svou energii někam nasměrovat, v rámci vztahu se to z určitých důvodů neděje, a tak tuto energii a pozornost věnují dítěti.

Vymanění se ze závislého vztahu s rodiči bývá náročné. Jakékoliv pokusy o nastavení si hranic se totiž většinou setkají s odporem a budou je provázet silné emoce. Tento proces jako takový však může být velmi nápomocný v tom nevoli rodičů ustát a rovněž se od nich odpoutat.