Neprožitý smutek

Tento přenos je tím hlubší a hůře rozpoznatelný a uchopitelný, čím více se předci trauma snažili popřít nebo ho dostatečně nezpracovali. Takové události mohou mít mnoho podob – například vražda, týrání, incest, potrat, nevěra, nemanželské děti, zneužívání a znásilnění, duševní nemoci, závislosti, sebevražda člena rodiny, genocida, války, mučení, hluboké křivdy, ztráty nebo nespravedlnosti.

Bývá časté, že těmito způsoby zasažená rodina o daných událostech nemluví a zahalí je tajemstvím, respektive ti její členové, kterých se bezprostředně dotýkala. Nebo o nich mluví specifickým způsobem. Tajemství našich předků jsou pak to, co k nám doléhá a proniká do libida, což ovlivňuje, kam jeho energii směřujeme nebo čemu se naopak vyhýbáme.

Výmluvné ticho

V rodinách se o prožitých traumatech a zátěžích mluví různými způsoby – a také se o nich různými způsoby nemluví. Mluvení o nich je totiž extrémně těžké. Pro členy, kterých se dotklo bezprostředně, bývá zatěžující si tyto bolestivé vzpomínky vyvolávat, být s nimi v kontaktu, natož je předávat svým blízkým.

Chtějí si svou bolest nechat pro sebe a nezatěžovat ostatní tím, co prožili nebo byli nuceni prožít. Událost tak v sobě pohřbí. Avšak to, že se danému tématu vyhýbají, formuje jejich vnímání a prožívání. Příbuzní by mnohdy chtěli o zkušenostech traumatizovaného člena rodiny slyšet, ale ten mlčí nebo vypráví jen část příběhu, která je pro něho únosná.

Na druhou stranu je pochopitelně náročné sdělení o prožitých traumatech svých blízkých poslouchat. Stává se, že přímo traumatizovaní chtějí o svých zážitcích mluvit, ale příbuzní je neposlouchají nebo poslouchat nechtějí. Odvádí téma hovoru jinam a chtějí z něho uniknout. Důvodem nemusí být nezájem, ale to, že je pro ně jednoduše příliš zatěžující a bolestivé naslouchat a nevědí, jak reagovat.

Tak se stává, že trauma zůstává nevyřčené a nepojmenované viset ve vzduchu po několik generací. Dělá se, jako by se nikdy nestalo, nebo se některé části z historie záměrně vynechávají. Ticho a vyhýbání se daným tématům mívá ale tu vlastnost, že to umlčené se paradoxně zhmotňuje a zpřítomňuje mnohem více, než kdyby to bylo pojmenováno a bylo možné o tom hovořit.

Na tomto místě totiž vznikne určitá díra, která zvláštním způsobem přitahuje pozornost. Něco v příběhu chybí, nezapadá do něj a nenavazuje na něj. Nebo je to něco, o čem se sice ví, ale nemluví. Vzniká pak okolo toho prostor pro různé fantazie a domněnky, kterými si vše, co nesedí, vysvětlujeme. Také se na tyto mezery náhodně naráží při příležitostech, kdy by se to nejméně čekalo.

Prožité trauma, kterým si prošli naši předci, umocňuje, pokud následné truchlení nebylo nebo z různých důvodů nemohlo být prožito. Neproběhl dostatečný a zdravý proces truchlení, který umožňuje se se situací vyrovnat, akceptovat ji a začlenit ji do své reality. Po prožití traumatické události, po fázi šoku, kdy se můžeme cítit paralyzovaní, ochromení a vše nám může připadat neskutečné a nereálné, přichází fáze truchlení, která je enormně důležitá. V psychickém uzdravení člověka je významným procesem, který nelze přeskočit nebo urychlit.

Trauma se často týká ztráty – blízkého člověka, pocitu bezpečí, víry ve spravedlnost, cti, sebeúcty, sebehodnoty, ale i postavení, profese, majetku a podobně. Prožívání ztrát je ještě znásobené, pokud je doprovází nespravedlnost. Každý truchlíme jiným způsobem, každému pomáhá a prospívá něco jiného. Mnohdy nás napadá: kdy už tohle všechno skončí? Truchlení je ukončeno ve chvíli, kdy ztrátu plně začleníme do našeho života a prožívání, neulpíváme v minulosti a přijmeme nový stav věcí.

Krypta a fantom

Stejně jako mohou být z generace na generaci předávány například vlohy nebo vášeň pro určitou činnost, povahové rysy a podobně, může být takto předána emoční stopa, kterou v sobě mají nebo měli naši předci. Je to něco, k čemu vědomě nemáme přístup, ale propisuje se to do naší psychiky prostřednictvím transgeneračního přenosu. Na nevědomé rovině je tak trauma předáváno potomkům, a to zejména tehdy, pokud nebylo dostatečně zpracováno.

Můžeme si to představit na příkladu ztráty blízkého člověka. Stává se, že s námi zemřelý v našem prožívání více či méně vědomě zůstává a „přežívá“ i dlouho po smrti. Bráníme se přijmout skutečnost, že odešel, a uchováváme ho neustále v nás: vztahujeme se k němu, uvažujeme, jak by v určitých situacích reagoval on, co by nám poradil, co by se mu líbilo nebo nelíbilo… V našem mentálním prostoru ho neustále živíme, a tím mu nedovolujeme odejít. Respektive sami sobě nedovolujeme přijmout fakt, že již není.

Podobně v nás mohou „přežívat“ i traumata jiná, než je ztráta blízkého člověka. Takovýmto uchováním zemřelých a nepřijatých událostí v nás a v našich potomcích se zabývali Maria Töröková a Nicolas Abraham, klasičtí freudiánští psychoanalytici, kteří sami prošli holocaustem. Na základě svých klinických výzkumů navrhli teorii takzvané krypty a fantoma.

Krypta představuje nezpracovaný smutek po smrti blízké osoby. Vzniká nedokončeným truchlením, nepřijetím toho, že zemřelý tu již skutečně není. Také může vznikat v případě, že pozůstalému nebylo z různých důvodů umožněno svou ztrátu prožít a odtruchlit. Nemohl si dovolit být se svým smutkem v kontaktu a prožít ho.

Je to neukončený zármutek, který v sobě zapouzdříme, a tím ho oddělíme od naší osobnosti. Z různých důvodů ho nelze ukončit a uzavřít. A tak je dalším možným způsobem, jak se s ním „vyrovnat“, právě vytvoření krypty, do níž je uložena ztráta, která nemůže být uznána a přijata. Dále krypta vzniká v případech, kdy bylo potřeba v sobě něco uzavřít a pohřbít, jelikož to bylo ostudné, nepřijatelné, ponižující nebo nespravedlivé.

Nedokončený zármutek stojí za tím, že je v kryptě uchován obraz zemřelého. Jelikož není možné zesnulého skutečně pustit a nechat ho odejít, dojde k jeho symbolickému pohřbení v osobnosti pozůstalého. Uchová si ho tak v sobě „živého“, uloží ho do pomyslné rakve ve svém nitru, avšak bez tolik důležitého pohřbu. Zesnulý tak zůstane v jakémsi meziprostoru, je mrtvý, ale nepohřbený. Nedošlo k rozloučení a k přijetí jeho odchodu. Přebývá pak v osobnosti pozůstalého.

Tento emoční prožitek pak následně brání osobnosti v dalším vývoji a ona ustrne. Krypta je individuální, týká se pouze člověka, který si z různých důvodů nedovolil zdravý proces truchlení ať už po ztrátě blízkého, nebo po jiné traumatické události.

Fantom je produkt nevědomí, který nikdy nebylo možné zvědomit. Předává se z nevědomí rodiče přímo do nevědomí potomka. Dle Abrahama a Törökové se transgenerační přenos odehrává mezi matkou a dítětem v prvních měsících jeho života, kdy je vazba mezi nimi nejvíce těsná a intimní. Nedokončený zármutek matky, nevyřčená tajemství, která v sobě ukrývá, dítě umístí (inkorporuje) do své psychiky. Stává se tak tehdy, kdy dítě není schopné introjikovat matčiny emoce, přijmout je. Jsou tak tíživé, že si s nimi neví rady, a tak je umístí do nevědomí.

Fantom je něco, k čemu nemáme přístup, nevíme o tom, tudíž je to také nesdělitelné ostatním, tedy v přímém slova smyslu. Komunikuje však jinými kanály a projevuje se u pokračujících generací. Fantom představuje výsledek působení tajemství, které není možné přiznat. Když fantom promlouvá skrze potomky, projevuje se tak nezpracované trauma předků. Symbolicky ve špatně uzavřené kryptě přežívá fantom představující rodinné trauma, které je nevědomě předáváno z generace na generaci.

Nezpracovaná emocionální rezidua těchto událostí se předávají na další generaci a v určitých chvílích „vylézají“ z nevědomí potomků. Dle slov Abrahama a Törökové fantom je práce v nevědomí, tajemství, které nelze nikomu prozradit. Jsou to mezery, které v nás zanechala tajemství druhých. Jeho projevy – v bizarních činech, slovech – jsou manifestace toho, co se ukrývá uvnitř nás jako živá‑mrtvá znalost tajemství příbuzného.

Transgenerační psychoterapie

Anne Ancelin Schützenberger popsala tento přenos takto: V první generaci jde o nevyřčená slova, ve druhé generaci o rodinné tajemství, ve třetí generaci se z toho stává rodové ne‑myšlení, tedy něco, na co nelze dokonce ani pomyslet.

Transgenerační psychoterapie se zaměřuje na rodinná tajemství a na jejich kontext v rodové historii. Pokud se tato tajemství odhalí, může dojít k pochopení a k nahlédnutí různých rodinných vazeb a významů. Tím, že se odkryjí, ztratí svůj nevědomý emoční náboj a přestanou na nás mít takový vliv.

Velmi úlevným momentem je pochopení a přijetí skutečnosti, že utrpení předků není naše a že je možné se od něho oprostit – tím, že nahlédneme jeho přítomnost v naší rodové historii a zvědomíme si to, že nepatří nám. Tím se může zmírnit intenzita vztahů s našimi předky, které na nás mají vliv a od kterých je zároveň velmi těžké se odpoutat.

Toho se můžeme dobrat tím způsobem, že budeme pátrat v naší rodinné historii, budeme chtít důkladněji znát vztahy a kontexty. Důležité je také zaměřit se na to, co jednotliví členové rodiny neříkají, čemu se vyhýbají. Tak si můžeme dát dohromady souvislosti a vše nám může zapadnout. 

Naše identita je našimi předky do velké míry utvářena, jejich prožíváním, zkušenostmi, životními osudy. Rovněž je těmito aspekty mnohdy omezována. Rodinnou historii pochopitelně nelze smazat – bude se nás dotýkat, tvoří nás samotné. V rodinách se pochopitelně nevyskytují pouze traumatické události, ale i ty šťastné, jejichž příběh se předává z generace na generaci. Na ty je velice důležité nezapomenout.