Nepříjemná pravda

Samozřejmě bych to musel napsat miniaturními písmenky. A taky by mi nějakou chvilku trvalo, než bych to sepsal. Čekající zákazníci by se proto v ranní špičce tísnili až u vstupních dveří do kavárny. Uznávám, nešlo by právě o ukázkový zákaznický servis. To je pravděpodobně jeden z mnoha důvodů, proč mě nikdo nikdy nezaměstná. 

Ale teď vážně: jak byste kdy komu mohli s klidným vědomím popřát „pěkný den“, kdybyste věděli, že všechny jeho myšlenky a motivace pramení z nekonečné potřeby vyhnout se skutečnosti, že lidská existence je ve své podstatě bezvýznamná?

Nekonečně se rozpínající vesmír se totiž nestará o to, jestli vaší mámě dobře dopadne výměna kyčelního kloubu, jestli vaše děti půjdou na vysokou nebo jestli váš šéf dovede ocenit, že jste vytvořili sakra dobrou tabulku v Excelu. Nezajímá ho, jestli v prezidentských volbách vyhraje republikán nebo demokrat. Je mu ukradené, jestli nějakou celebritu (zase) načapají, jak šňupe kokain a zběsile u toho masturbuje na veřejných záchodcích. Stejně tak mu nesejde na tom, jestli shoří celý prales, roztaje ledovec nebo jestli lidstvo smete z povrchu zemského nadřazená mimozemská rasa. 

To zajímá jenom vás. Snažíte se zoufale přesvědčit sami sebe, že když vám na vašem životě záleží, musí mít vše nějaký skrytý kosmický význam. Zajímáte se, protože hluboko uvnitř musíte cítit, že věci mají smysl, abyste se vyhnuli Nepříjemné pravdě, neuchopitelnosti vlastní existence. Abyste nebyli rozdrceni tíhou vlastní bezvýznamnosti. Proto pak – stejně jako já a každý jiný – promítáte onen domnělý význam na okolní svět. Jedině to vám dává určitou naději. 

Přijde vám, že je na takovou konverzaci příliš brzy? Na, tady máte další kafe. Dokonce jsem vám na něj našlehaným mlékem nakreslil mrkajícího smajlíka. No, není to roztomilé? Počkám, než si to vyfotíte a vložíte na Instagram. 

Důvod vylézt z postele

Tak, kde jsme to skončili? Ano, správně, u nepochopitelnosti vaší existence. Teď si možná myslíte: Podívej, Marku, já věřím, že jsme tu všichni z nějakého důvodu a nic se neděje jen tak. Každý člověk je něčím důležitý, protože všechny naše činy mají vliv na okolní svět, a i kdybychom pomohli jednomu jedinému člověku, nebyli bychom tu nadarmo, nemám pravdu? 

No, nejste vy ale roztomilí? Vidíte, to z vás mluví naděje. Takové příběhy mysl spřádá, abyste ráno měli důvod vylézt z postele. Něco musí mít význam, protože kdyby tomu tak nebylo, nemělo by smysl nadále žít. Určitá forma altruismu nebo zmírnění utrpení ostatních je prostředek, ke kterému se naše mysl uchyluje pokaždé, když potřebujeme najít v něčem smysl.

Pro naši psychiku je naděje k přežití stejně tak důležitá jako voda pro ryby. Naděje je palivo pro náš pomyslný mentální motor. Bez naděje se celý duševní aparát zadrhne a nakonec rozsype jako domeček z karet. Nedoufáme‑li, že budoucnost bude lepší než přítomnost, že se náš život nějakým způsobem zlepší, po duchovní stránce pomalu, ale jistě umíráme. Nakonec jestliže nemáme žádnou naději, že by se věci změnily k lepšímu, jaký smysl má žít – jaký smysl má cokoli dělat? 

Spousta lidí se mylně domnívá, že opakem spokojenosti je vztek nebo smutek. Pokud jste však naštvaní nebo smutní, znamená to, že vám na něčem stále záleží. Což znamená, že v něčem stále spatřujete smysl. A to znamená, že stále máte nějakou naději (na rozdíl od akademiků, kteří ji definují jako očekávání či víru v pozitivní výsledek, naději vnímám jako usilování směrem k něčemu, co považuji za hodnotné – tedy něco, co odborná literatura někdy označuje jako „smysl“).

Opakem spokojenosti tedy není vztek ani smutek, ale beznaděj, nekonečně se rozprostírající horizont šedi, rezignace a lhostejnosti. Je to víra, že všechno je v hajzlu, tak proč se vůbec snažit? 

Beznaděj vnímáme jako chladný a pochmurný nihilismus, kdy si jedinec připadá, že nemá žádný smysl o cokoli usilovat. Tak proč se na všechno nevybodnout a nezačít se chovat jako utržený z řetězu, vyspat se s šéfovou ženou nebo vystřílet nějakou školu? To je Nepříjemná pravda, tiché uvědomění si skutečnosti, že tváří v tvář nekonečnosti se hodnota všeho, na čem by nám mohlo záležet, rychle blíží nule. 

Beznaděj je kořenem úzkosti, duševních onemocnění a deprese. Je zdrojem veškerého utrpení a příčinou všech závislostí. To není žádné přehánění. Za chronickou úzkostí se skrývá ztráta naděje. Jde o obavu z neutěšené budoucnosti. Totéž platí o depresi, při níž věříme, že budoucnost postrádá veškerý smysl. Sebeklam, závislosti, obsese – to vše jsou zoufalé a nutkavé pokusy mysli vykřesat nějakou naději. 

Vyhýbání se beznaději (nebo chcete‑li snaha o vzbuzení určité naděje) se tak stává primárním úkolem naší mysli. Vše, co má určitý význam, vše, co víme o sobě a o světě, je zkonstruováno za účelem uchování naděje. Proto je také naděje jedinou věcí, za kterou je každý z nás ochoten zemřít. Věříme, že naděje je to jediné, co nás přesahuje, a že bez ní nejsme ničím. 

Existenciální hrůza

Když jsem byl na vysoké, umřel mi děda. Následujících několik let po jeho smrti jsem pociťoval silné nutkání žít tak, aby na mě byl pyšný. Na hlubší úrovni mi to dávalo naprostý smysl. Ve skutečnosti to však žádný smysl nedávalo. Nikdy jsem s dědou neměl bližší vztah. Nikdy jsme spolu nemluvili po telefonu ani si nenapsali. Popravdě jsem se s ním posledních pět let, co byl naživu, ani jednou neviděl. Nehledě na to, že byl mrtvý. Jak by pak mohla snaha žít tak, aby na mě byl pyšný, mít na cokoliv vliv? 

Jeho smrt mně dala lehce pocítit starou známou Nepříjemnou pravdu. Můj mozek se proto začal rychle činit, aby z nastalé situace vykřesal nějakou naději a udržel tak svou identitu a nihilismus na uzdě. Má mysl došla k závěru, že pakliže můj děda nadobro pozbyl možnosti mít své vlastní aspirace a vlastní naději, musím je po něm převzít já a tím uctít jeho památku. Vytvořil jsem si takto v hlavě jakousi miniaturní verzi náboženství, které mě pohánělo smyslem.

A ono to skutečně chvíli fungovalo! Jeho smrt vnesla do jinak všedních a prázdných zážitků důležitost a smysl, které mi dodávaly naději. Patrně jste si prošli něčím podobným, když vám zemřel někdo blízký. Je to běžný pocit. Říkáte si, že odteď budete žít tak, aby na vás byli pyšní. Říkáte si, že svůj život využijete k tomu, abyste oslavili ten jejich. Říkáte si, že děláte důležitou a správnou věc. 

To vše nám pomáhá přečkat momenty existenciální hrůzy. Po dědově smrti jsem si představoval, jak mě – jako opravdu vlezlý duch – doprovází na každém kroku a neustále sleduje mé počínání. Muž, kterého jsem za jeho života sotva znal, by měl mít najednou nesmírnou starost o to, jak se mi povede ve zkoušce z matematiky. Bylo to naprosto iracionální. 

Naše duše si podobné příběhy vykonstruuje, kdykoli čelíme nějaké nepřízni osudu. Posléze je musí za všech okolností udržovat při životě, i když přestanou dávat smysl nebo se stanou destruktivními, neboť představují jedinou stabilizační sílu, která nás ochraňuje před Nepříjemnou pravdou. 

Tyto příběhy prodchnuté nadějí nám dávají pocit, že naše existence má určité opodstatnění. Nejenže naznačují, že v budoucnu před námi leží něco lepšího, než máme teď, ale současně že při vynaložení jistého úsilí toho můžeme dosáhnout. Když lidé lamentují o tom, že potřebují najít své „životní poslání“, ve skutečnosti tím říkají, že ztratili pojem o tom, co je pro ně důležité, čemu by měli věnovat svůj omezený čas zde na zemi. Stručně řečeno – v co mohou doufat. Mají problém vidět, jak by mělo vypadat „před a po“ jejich životů.

Obhajoba naděje

To je ta těžká část: najít pro sebe své vlastní „před a po“. Je to obtížné, protože neexistuje způsob, jak zjistit, jestli se nemýlíme. Právě z tohoto důvodu se zástupy lidí hrnou k různým náboženstvím. Náboženství totiž tento permanentní stav nevědomosti reflektují a vyžadují víru v ně všem pochybnostem navzdory. To patrně přispívá k menšímu výskytu depresí a sebevražd mezi věřícími. Praktikování víry je chrání před Nepříjemnou pravdou.

Příběhy, které nám dodávají naději, však nutně nemusí mít náboženský podtext. Mohou být jakékoliv povahy. I tenhle článek je pro mě malým zdrojem naděje, jelikož mi dává smysl. Vytvořil jsem si kolem něj následující příběh: věřím, že může o něco zlepšit nejen můj život, ale i svět kolem mě. 

Můžu si tím být stoprocentně jistý? Ne, ale je to můj malý „před a po“ příběh, který mi dává smysl. Ráno se mi díky němu vstává lépe z postele a mám větší radost ze života. A to není vůbec špatné, ba naopak jde o to vůbec nejdůležitější. Pro některé lidi představuje úspěšný „před a po“ příběh dobře vychovat své děti. Pro jiné je to záchrana životního prostředí. A pro další zase vydělat spoustu peněz, koupit si pořádnou loď nebo zlepšit svůj odpal v golfu. 

Ať už si to uvědomujeme, či nikoliv, každý z nás má v hlavě tyto příběhy, kterým jsme se z určitého důvodu rozhodli věřit. Nezáleží na tom, jestli naději získáte prostřednictvím náboženské víry, vědecké teorie, intuice nebo dobře odůvodněného argumentu. Pokaždé to vede ke stejnému výsledku: k víře, že v budoucnu existuje potenciál růstu, zlepšení nebo spásy a že také existuje způsob, jak tuto budoucnost naplnit. To je vše. Den za dnem, rok za rokem naše životy sestávají z nekonečného prolínání příběhů, které nám dodávají naději. Celý život se za nimi honíme jako osel za mrkví přivázanou na konci klacku.

Pokud vám to vše zní příliš nihilisticky, nenechte se mýlit. Tento článek není obhajobou nihilismu. Naopak proti němu vystupuje – jak proti nihilismu v nás samotných, tak proti, jak se zdá, stále narůstajícímu nihilismu v dnešním světě. Abyste však mohli úspěšně argumentovat v neprospěch nihilismu, musíte u nihilismu začít. Musíte začít u Nepříjemné pravdy a odtud pak malými krůčky pracovat na přesvědčivé obhajobě naděje. A ne jen tak ledajaké naděje, nýbrž trvale udržitelné a laskavé podobě naděje. Naděje, která nás může spojit, místo aby nás rozdělovala. Naděje, která je mocná, a přesto je ukotvená v realitě a opírá se o zdravý rozum. Naděje, která nás může dovést až na konec našich dní s pocitem vděčnosti a uspokojení. 

To samozřejmě není snadný úkol. Mohli bychom argumentovat, že v 21. století se jedná o úkol obtížnější než kdy předtím. Nihilismus, který jde ruku v ruce s oddáváním se našim tužbám, svírá moderní společnost. Podněcuje k touze po moci jenom kvůli samotné moci, touze po úspěchu jenom kvůli samotnému úspěchu, potěšení jenom kvůli samotnému potěšení. Nihilismus se nesnaží odpovědět na otázku „Proč?“ ani nezastává nějakou vyšší pravdu nebo cíl. Jen z něj „máme dobrý pocit“ a právě kvůli tomu se všechno zdá být tak špatné.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka