Nepovedené fotky

Fenomén fotografií z dovolené by se dal připodobnit k samotné podstatě našeho myšlení. Snaha vyčistit si hlavu od všeho, co nám v mysli překáží, může být nekonečným bojem. Vtip je v tom, že ten utichá, až když bojovat přestaneme. Myšlenky, obrazy, pocity, vše, co se zjeví, zkusit zavnímat a neměnit, neodhánět, jen pozorovat.

Neříkám, že byste se měli stát zenovým mnichem. Taková role v naší realitě není dost dobře možná – a taky mi popravdě přijde dost nudná. Životu a lidem dáme víc, když připustíme všechny ostatní vlivy a akceptujeme vlastní představy, chtění a zklamání.

Zároveň nemyslím, že je nutné přestat snít. Samozřejmě chceme trávit čas hezky, dobře, užitečně, ve vztazích, ve kterých chceme být. Jen si říkám, že nám to půjde líp a s větší lehkostí, když se otevřeme nedokonalosti a vrtochům okolností. Můžeme pak zkusit aktivizovat svou schopnost láskyplné akceptace nebo hledat zlatý střed mezi autenticitou a snahou vyjít vstříc ostatním.

Dojít není kam, ale vždy mám na vybranou

Obejdu čističku a přejdu přes silnici. Objevím řeku. Ani tady to nevoní úplně hezky, ale voda zurčí a plynule se převaluje přes kameny. Rozhodla jsem se nezůstat ve „WC lese“ a naříkat nad zkaženou dovolenou, ale něco změnit. Povedlo se.

A teď se opět můžu rozhodnout: vidím, že i tady místy plavou odpadky, zachytily se o některé kameny. Mohu se ale zadívat také na blikotající odraz hladiny a pozorovat zjevování a mizení stínů, které házejí stromy a voda na protější skály.

Když nejde nikam jít, je vůbec dobré zaměřit se na detaily. Tolik se toho děje na malinkatém kousku země! Přece vím, že není ve skutečnosti kam dojít. To poznání jsem měla možnost si opakovaně osvojit na různě nevydařených cestách světem, při nemoci a hlavně na rodičovské dovolené, protože s malým dítkem většinou opravdu nikam nedojdete.

Dobře vím, že čím dřív si tato moudra zvnitřním, tím dřív se mi uleví. A že to trénuju celý život a zřejmě i dál budu. Pomalu se uklidňuji a zapomínám na svou představu o jesenické horské nádheře. Natočím časosběrné video řeky. Píšu o celé situaci kamarádce, společně si zaglosujeme, až se nahlas směju.

Potom se odhodlám přebrodit říčku a prozkoumám ještě i druhý břeh. Nakonec je z toho celkem milé dobrodružství. Pomalu se vrátím. Mám na rtech zbytek úsměvu, který značí, že možná jsem na chvíli v té tekoucí vodě zahlédla kousek moudrosti. Ale už je zase pryč. Dítě se probouzí a realita je zpět. Zpět do boje – nebo ne?

Budu o tomto výletě psát někam na blog? Nejspíš ne. Ale je z něho dobrý materiál k učení, k sepsání, ke zklidnění, k připomínce, že všude jde objevit všechno a nic a že opravdu není kam dojít. Když to vypadá beznadějně a věci se dějí proti našim představám:

• Mohu si vybrat směr své pozornosti, všímat si detailů…
• Mohu o tom někomu říct, nebo se jen dívat.
• Obrátit to v humor.
• Mohu se v mysli vzdálit.
• Mohu si vylepšit plánovací schopnosti a příště předejít problémům o něco lépe.
• Představit si, jaké těžké problémy řeší jiní lidé.
• Mohu si vybrat reakci stejně jako vlastní akci.