Neodolatelný průšvih

Třetím zdrojem vracení se do nefunkčního vztahu bylo opakování vzorců z dětství. Moničin táta občas pil, a když pil, tak všechny kolem podezíral z všelijakých úkladů proti němu. Moničinu mámu z toho, že někoho má, a jestli nemá, tak určitě mít chce. Její rodiče z toho, že ho nesnášejí a snaží se mu zničit manželství. A Moniku s bratrem taky, že ho nemají rádi a nadržují mámě.

V slzách mu malá Monika vysvětlovala, že to není pravda, ale neměla šanci. Byla také mnohokrát svědkem, jak se její matka brání napadání a obviňování z nevěry. A následně se svého muže zastávala: „To jenom, když se napije, jinak je přece hodný a má nás rád.“ Monika si od své mámy a také od prarodičů z tátovy strany odnesla tendenci omlouvat podobné chování a také poučení, že v životě člověk musí hodně vydržet.

Zbyněk do tohoto schématu přesně zapadl – pro Moniku to byly důvěrně známé situace, které ji sice navenek trápily, ale s nimiž měla velké zkušenosti a uměla je zvládat. Vzájemná chemie to celé umocnila.

Strach ze samoty

Na druhém příběhu si ukážeme ještě jiné důvody návratů do vztahů. Roman dostal od Terezy první facku po roce společného života. Slovní ponižování tam bylo už předtím a Terezin slovník postupně víc a víc hrubl. Roman vždycky sklopil pohled, byl ticho a čekal, až to přejde. Po deseti letech soužití si Tereza ve snaze rozbít životní stereotyp našla jiného partnera a Roman se odstěhoval.

Nový vztah ale vyšuměl v prvních týdnech, Tereza dala Romanovi najevo, že by jí ani nevadilo, kdyby se vrátil, a on to udělal. Chvíli to bylo růžové a pak zas drsné jako dřív. Roman nebyl podle Terezy „dost chlap“, sloužil jí jako hromosvod a on tuhle roli akceptoval. Ještě dvakrát ho vyhodila a on se dvakrát na její popud vrátil. Jeho kamarádi se tomu divili a povzbuzovali ho, aby se na ni vykašlal. „Já ale nedokážu být sám,“ říkal Roman, „a hrozně se bojím, že už si nikoho nenajdu. Nejsem žádnej krasavec, nemám miliony…“

Romanův vztahový život vystihuje slovo strach. Vždycky se bál, že o stávající vztah přijde. Aby se to nestalo, podřizoval se a vydržel cokoliv. Ve vztahu s Terezou ho nedrželo nic pozitivního, a když o tom mluvil, vždy používal záporná slova: „Nedokážu být sám, nechci být bez ní, nikoho si už nenajdu …“ Roman už splňoval znaky závislé osobnosti a jen představa, že by ho mohla Tereza opustit, v něm vzbuzovala hrůzu. Když byli několikrát kvůli Tereziným jiným vztahům odloučeni, Roman přežíval v jakémsi studeném úzkostném snu a v koutku duše doufal, že ho Tereza vezme zpátky.

Mnoho lidí, i když nemají závislou osobnost, snese špatné zacházení, protože úzkost z neznámého je pro ně horší. Nadávky, facky, pití, sázení, nevěry, to všechno je sice nepříjemné, ale současně známé a předvídatelné. A co je známé a předvídatelné, je zdrojem bezpečí. Je skutečně paradoxem s velkým P, když vztah plný ohrožování je zdrojem bezpečí, ale přesně tak to někdo má. Potřeba jistoty a bezpečí je ve známé Maslowově pyramidě hned druhá nejsilnější (za biologickými potřebami) a myslím, že si málokdo z nás uvědomuje, jakou má moc a co pro její naplnění občas všichni děláme.

Přerušit vzorec návratů

V probraných dvou příbězích jsme viděli pět asi nejčastějších důvodů, které nás táhnou zpět do špatných vztahů – chemii, zvyk těšit ostatní na úkor sebe, opakování vztahových vzorců z dětství, závislost a touhu jednoduše jet v známých kolejích. A nakonec Abraham Maslow ještě jednou: Hned nad potřebou jistoty a bezpečí je potřeba milovat a být milován. Ani ta nám v odchodech ze špatných vztahů nijak nepomáhá.

Jak to tedy vydržet, když už člověk usoudil, že se vracet opravdu nechce? Na to není žádný jednoduchý návod, jehož aplikace by vedla ke stoprocentnímu úspěchu. Jsou ale věci, které pravděpodobnost nenávratna zvýší.

Pomoci může sepsat si důvody, které k ukončení vztahu vedly, a ve slabé chvilce na ně kouknout. Udělat si z nich třeba tapetu na mobil, aby byly na očích, až by se člověk podobně jako Monika z úvodu chtěl nechat chytit na nějaký háček, který vyskočí z displeje. Nesledovat dotyčného na sítích ani jinde a pokud možno zrušit veškerou komunikaci s ním. A mít kvalitní vyplnění času, který odchodem ze vztahu vznikne.

To byly praktické kroky. A pak ještě zbývá stará dobrá práce na sobě: Odhalit programy, které se s člověkem táhnou z dětství a doteď ho vodí životem jako loutku. K nápisu Hodná holka nebo Hodný kluk si na svůj životní dres doplnit i na sebe. A pěstovat odvahu a sebedůvěru chozením do těžkých situací. Tím se dá snadno začít – udělat denně něco, k čemu je zapotřebí odvaha. Třeba zrovna teď.