Neobjevené Já

Započít aktivně žít ze svého nitra je závažný zlom v životě člověka. Taková změna životní praxe nevzniká ze dne na den. Většinou musí člověk projít pořádnou krizí, aby se naučil to, co se musí naučit každý na cestě k PSYCHICKÉ dospělosti – projít branou prázdnoty a bolesti. Hranice mezi dětstvím a dospělostí je hranice vědomé bolesti a utrpení.

Duševní růst, i přes respekt k nevědomé psyché, probíhá do určité doby velkou měrou pouze na úrovni ego‑osobnosti. Tato fáze duševního vývoje je zaměřena především na schopnost sebeprosazení, na postavení člověka ve společnosti, na růst vlivu na okolní svět, na ovládání sama sebe, na sociální potřebnost a sociální přizpůsobení, tedy celkově na schopnost naučit se žít ve světě, do kterého jsem se zrodil.

Kolektivní člověk vznikl výchovou a konvencemi. Nedostatek citové vyzrálosti a rozlišování maskuje intelektem a nabytými vědomostmi.

Vpravit se bez bolesti do podmínek vnějšího světa není možné bez ztráty a bolesti pro nikoho. Přizpůsobit se dokonale vnějšímu systému lze pouze za předpokladu potlačení individuálního. I když je vědomí ega skálopevně přesvědčeno o tom, jak je jedinečné, není to pravda. Je to pustá iluze, která vychází z faktu neschopnosti reflexe, protože vědomí je svázáno hranicemi, které mu dává strach z opuštění kolektivních představ.

Jak tomu má tedy člověk rozumět? Jako osobnost se cítí být sám sebou, ale ve skutečnosti je přesto od sebe oddělen a dokonce je na úrovni ego‑osobnosti stejně poslušný masovým ideálům, přestože si myslí, že ne. To je oříšek, který nelze rozlousknout pouhou filosofií. A protože se dotýká většiny toho, čím člověk skutečně TRPÍ, je rozhodujícím faktorem pro poznání toho, KDO JSEM JÁ, nejen rozlišování, ale i potřeba naučit se s utrpením, které mu praxe sebepoznání přináší, zacházet.

Kolektivní člověk

Jak jsme si již řekli, člověk se do určité blíže neurčené doby ztotožňuje svým vědomím víceméně plně s vlastní ego‑osobností, tedy s tou částí psyché, která je obrácena do vnějšího světa, používá masky a je formovaná výchovou a potřebami společnosti. To, co je u něj nepodmíněné výchovou a společností, je převážně vytěsněné, potlačené a podceněné. Individuální pocity, až už tělesné či duševní, jsou racionalizovány a posílány na roveň nehodných poslíčků, jsou nic než…

Kolektivní člověk vznikl výchovou a konvencemi. Je poslušný masové psychologii, je velmi silně citově a mentálně ovlivnitelný, i když se může mnohdy tvářit, že tomu tak není. Bývá někdy tupě brutální a ve svém nitru je přesvědčen, že má nezadatelné právo být nepřátelský k tomu, co se mu JEVÍ jako nepřátelské, tedy ke všemu, co neodpovídá JEHO PŘEDSTAVÁM. Nedostatek citové vyzrálosti a rozlišování maskuje intelektem a nabytými vědomostmi. Vztahování u něj zpravidla funguje pouze na úrovni primitivních emocí či infantilních pocitů. To zlé k němu pochopitelně přichází pouze z vnějšího světa.

Protože takový člověk má svoji osobní psychologii vytěsněnou do nevědomí a prožívá se pouze na úrovni ego‑osobnosti, je jeho stín kompletně v projekci. Jeho ego ovládá celý duševní svět. Jeho citový a emocionální život je ve stavu ohrožení a sevřenosti. Jeho duše je v útisku.

Má potřebu být léčen technicky správně, a to metodami ověřenými a schválenými kolektivní úmluvou. Víra v metodu je u něj rozhodujícím faktorem při léčení.

Takový člověk prožívá nespokojenost a nedostatek. Má neustálou potřebu mít něčeho víc, nebo chce mít věci jinak. Jeho cítění je prostoupeno pocity odloučení a samoty a v jeho nitru je neprozkoumaná temná, bolestivá prázdnota, kterou se snaží zaplnit čímsi zvenku. Pochopitelně, že o kontrolu a ovládání usiluje i ve vnějším světě. Kontrola, osamělost, strach a oddělenost jsou hlavní atributy duševního života řízeného ego‑osobností.

Takový člověk, když chce být léčen, může být léčen pouze kolektivními technikami. Sám žádá, aby byl léčen schválenými metodami a postupy. Má potřebu být léčen technicky správně, a to metodami ověřenými a schválenými kolektivní úmluvou. Víra v metodu je u něj rozhodujícím faktorem při léčení. Takové terapii věří, a tím pádem taková terapie pro něj udělá maximum. A je to tak naprosto v pořádku. Metody ho uzdravují, a to v míře, která je daná hranicí jeho osobnosti.

Kolektivní člověk je léčen pouze na úrovni osobnosti, a proto je toto léčení co do sebepoznání zaměřeno pouze na analýzu osobnosti. Protože to, co potřebuje být léčeno, je právě hroutící se ego, kterému je potřeba pomoci přizpůsobit se změněným životním podmínkám. V tomto typu terapií usilujeme o získání nových pohledů, dovedností a z nich pramenících zkušeností, které celkově posílí osobnost. Nicméně sebereflexe je v této fázi léčení také důležitá, ale neusiluji o ni soustředěným pohledem do nitra, leč je spíše překvapujícím spontánním produktem procesu.

Vstup do Brány smrti

Přednáška 24. října 2024