Není mi dobře a můžeš za to ty!

Lidé, kteří si takto stěžují, nemají pocit, že jsou mentálně sami tam, kde „vidí“, že je druhý člověk. Ten je na tom totiž v jejich očích vždy lépe než oni, přestože oni sami mají stejné či lepší možnosti získat lepší práci nebo cokoli jiného. Do druhého člověka si ale projektují svůj pocit, že oni sami jsou na tom špatně.

Druhého tedy vnímají, že „je na tom lépe“, „má důvod být spokojený“, bez ohledu na to, jak na tom skutečně je. Proto má podle nich povinnost jim pomáhat, „dělit se“, je to dokonce jeho odpovědností, bez ohledu na reálný stav.

Ty jsi ok, já ne

Systemika a konstruktivismus o tomto vnímání světa hovoří jako o předpokladech a pokouší se je ve spolupráci s (dobrovolným) klientem v jeho vnímání hledat a přivádět k uvědomění, a ke změně.

• Jak to, že kolega nebo kolegyně v práci jsou odpovědní za to, že se necítím dobře?
• Co můžu udělat já sám pro to, abych se cítil lépe?

S Kurtem Ludewigem si můžeme položit otázku: Kde je respekt ke svobodě druhého, v němž ponecháváme svobodu a prostor druhému a nebereme mu je? Kde je krása vztahu a spolubytí, která vzniká ze vzájemného  respektu?

Transakční analýza hovoří o čtyřech životních pozicích, přičemž nejzdravější z nich je: Já jsem ok, ty jsi ok. Uvedená pozice, která druhé lidi uvádí do odpovědnosti za cizí osudy, je zakladatelem transakční analýzy Erikem Bernem označovaná za pozici Já nejsem ok, ty jsi ok.

Tedy sebe vnímám, že nejsem ok, ale druhého pokládám za spokojeného – bez ohledu na to, jak on sám vnímá sebe. Je nutno podotknout, že lidem v obtížných situacích, např. po povodni, po náročném rozvodu či v jinak nesnadné situaci, pomáháme jaksi samozřejmě a je lidskou povinností pomocnou ruku podat, jako i při dalších běžných událostech – nabídkou spolupráce, pomocí s prací, komunikací.

Komunikace mezi dospělými lidmi bývá symetrická, tedy i reciproční. Dáváme a přijímáme zhruba stejně.

Jistě je také třeba reflektovat, co je to přesně za situaci, zda my sami jsme přirození, spontánní, otevření pomoci druhým. Pokud se za takové pokládáme, s lidskými hranicemi, a přesto druhý tlačí, abychom uspokojovali jeho potřeby, ačkoli sám má spoustu příležitostí vzít svůj život do rukou sám a převzít za něj odpovědnost, je něco v nepořádku. Takový člověk by měl začít tím, že třeba něco sám zkusí, začne, někam se přihlásí, něco navrhne.

Podobní „kolegové“ ale většinou nevnímají, že oni sami by měli být iniciativní v naplňování svých potřeb (jak o tom hovoří např. stadia vývoje podle Erika Eriksona nebo slavná Maslowova pyramida potřeb) a v realizaci svého životního projektu (Anthony Giddens).

Jedno z Eriksonových stadií hovoří o iniciativě versus vině. Ve věku, kdy je toto vývojové stadium aktuální (3 až 6 let), se také začíná vyvíjet svědomí, které je u těchto lidí jaksi nepřítomno. Je třeba vyvinout iniciativu, abychom nalezli lidi, kteří by naslouchali a měli pro to důvod (např. že je naše myšlenky a plány zajímají), dávali nám prostor, nabízeli, uspokojovali, ale také dostávali.

Nedělejme dluhy

V osobním i pracovním životě máme každý potřebu tzv. pohlazení, tedy jakýchkoli komunikačních přátelských doteků – ať ve formě pohledů a jiné neverbální komunikace nebo ocenění či přitakání a podobně. Tato komunikace mezi dospělými lidmi bývá symetrická, tedy i (bez přesného počítání) reciproční. Tam, kde chceme udržovat dobré vztahy, bychom se tedy měli snažit o to, abychom v komunikaci s druhými „nedělali dluhy“ a dávali i přijímali přibližně stejně.

Je třeba si také uvědomit, že jsme od mládí formování svými nejbližšími a okolím, které nám svými reakcemi – odměnami a tresty – dává najevo, které chování je v daném systému (rodině, třídě, pracovním kolektivu) žádoucí. Odměňovány jsou přitom nejen iniciativa a samostatnost, ale i „nezlobení“, „bytí zticha“, „dávání prostoru“. Někdy se však také odměňuje „neaktivita“, „neiniciativa“ a naopak se trestá jakákoli samostatnost.

Není tedy radno se divit, když potkáme v našem osobním nebo pracovním životě lidi, kteří mají jiné představy o životě, jiné hodnoty a svět vnímají jinak – nejsou iniciativní, spíše jen čekají, co jim svět nabídne, možná i proto, že v minulosti bylo proaktivní jednáni sankcionováno.

Zkusme nesoudit a vyrovnat se s nároky, které na nás kladou svým očekáváním, že odpovědnost za vzájemnou komunikaci leží na bedrech druhých. Pokusme se je povzbudit k iniciativě:

• Na co jsi v životě nejvíce pyšný?
• Co se ti dosud nejvíce povedlo?
• Těším se, až nám všem ukážeš, co dobrého, jaké talenty v tobě dřímají.
• Jaké máš ty plány pro život, pro dnešní večer?

Jako konstruktivistická terapeutka však nyní musím říci to, co občas říkám na poslední přednášce ve škole, kdy někdy na konci zahodím připravené podklady za hlavu se slovy: Toto byla teorie, pokud se hodí, používejte ji, pokud ne, nalezněte novou teorii – hlavně se dívejte s očima otevřenýma, hledejte a zkoumejte své nové nápady a žijte svůj (a výhradně svůj) dobrý život.

A kdyby vám teď zrovna nešlo moc přemýšlet a uvažovat, pusťte si jakoukoliv píseň, která vám udělá radost nebo si jděte zaběhat. Já osobně, když mám pocit, že jsem veškeré úsilí v úsilí o dobrou komunikaci vyčerpala, tak si pouštím písně, kterými jen kontempluji svět s tím, abych nalezla sílu, abych změnila věci, které změnit mohu, abych nalezla trpělivost snášet věci, které změnit nemohu. A moudrost, abych obojí od sebe odlišila (Fridrich Öttinger).

Ti, co nás kritizují, prozrazují leccos o sobě, o svých přáních i obavách. Můžete toho využít: Jak přijímat kritiku