Nenávidím tě, miláčku

Takových nevykolejitelných nesamonaštvávačů bude asi mezi námi běžnými smrtelníky poskrovnu. Je více pravděpodobné a přirozené, že sami sebe občas štveme, že sami sobě někdy jdeme na nervy. Svou „blbostí“, svou nešikovností, neschopností konat tak, jak bychom konat chtěli, dosáhnout toho, čeho bychom chtěli dosáhnout; svou nespokojeností s naší neschopností; nespokojeností s vlastní nespokojeností… Možná si vadíme tím víc a tím častěji, čím víc a častěji věříme – nebo z různých důvodů předstíráme, že věříme – že jsme výkonní, schopní, spokojení a vůbec úžasní.

No a pokud jdeme na nervy sami sobě, ač sami se sebou jinak povětšině docela kamarádíme; pokud občas sami sebe rozzuříme, pokud sami na sebe máme občas vztek – pak není možné, aby se nám to samé nestávalo s někým, kdo není my. S někým, kdo má vedle všech svých negativních vlastností a zlozvyků ještě tu smůlu, že je někdo druhý než my. I kdyby to byl milovaný druhý. Zákonitě ho musíme alespoň občas nemít rádi, kdokoli to je. Natož když je to někdo, kdo kromě prezentace svých vlastních nešvarů funguje jako zrcadlo pro ty naše. Právě tak tomu bývá u lidí nejbližších.

Mimochodem: Všimli jste si někdy, kdy se zlobíte na své blízké? Kvůli čemu? Zaregistrovali jste, jak takové naštvání souvisí s vaším vlastním vnitřním nastavením? Jak vás nejvíc rozzlobí to, co jindy děláte vy sami? Jak vás irituje to, co tušíte nebo čeho se obáváte sami u sebe? Uvědomili jste si, že vám ten druhý připadá nespokojený, když jste sami nespokojení; starý, když se sami cítíte staří; nesnesitelně neodpovědný, když jste zrovna někoho zklamali; zapomnětlivý, když jste zrovna opomněli nějaký důležitý závazek? Všimli jste si, že když se sami se sebou, sami v sobě necítíte dobře, zdá se být celý svět kolem jakýsi nepovedený a neuspokojivý?

Otázka tedy nezní, zda je normální, když nás člověk, kterého máme rádi, štve. Zda nás milovaná osoba může znervózňovat, zda nám může vadit, zda ji můžeme nenávidět. Nejenomže můžeme, z principu vztahovosti a s vědomím pravidla projekce takřka musíme!

Místo pro nenávist

V dlouhodobém, léta trvajícím vztahu, obnášejícím celou škálu společných zážitků a sdílených emocí, má i nenávist své nezastupitelné místo. Psala jsem to nedávno například i zde: I konflikt je ve vztahu nevyhnutelný. A vztah, v němž nedochází k žádným názorovým a emočním střetům, k žádným projevům nevůle a třeba i nenávisti, není pravděpodobně vztahem, jenž by poskytoval dostatečně bezpečný vztahový rámec, takový rámec, který by dovoloval a unesl pravdivé a svobodné vztahování se v kterékoli části spektra vzájemných emocí od nejkladnějších až po nejzápornější. 

Háček je v něčem jiném. Ne v tom, že nám náš partner, manžel, manželka, láska, spolurodič našich dětí občas vadí. Že nám v jistých chvílích připadá neschopný, neúspěšný, zlý, neodpovědný, nespokojený, nemastný‑neslaný a kdoví jaký ještě, podle momentální konstelace našeho vlastního vnitřního světa. Háček je v tom, co s tou nenávistí provedeme, co z ní vyvodíme.

Pokud jsme chronickým narušitelem našeho vnitřního klidu a naší představy o harmonickém životě my sami, máme – nepočítáme‑li fatální možnost zřeknutí se práva a povinnosti žít, čili možnost sebevraždy – v zásadě tři možnosti: Můžeme se na sebe vytrvale sebedestruktivně zlobit; můžeme na sobě zapracovat; nebo se s vlastními záporními stránkami můžeme smířit. Pokud ale nenávidíme partnera, ač partnera jindy milovaného, přibývají další možnosti. Jednou z nich je rozchod.

Můžeme si třeba říct:

• „Mám já tohle zapotřebí, tyhle věčné hádky? Nebylo by mi lépe samotnému?“
• „Říká mi tak ošklivé věci! To nesmí! To znamená, že už mě nemiluje! Co na tom, že se pak omluví a vše je zase jako kdysi! Ať jde! Já to s dětmi zvládnu i bez něj!“

Sami před sebou utéct nemůžeme, ale před naším zrcadlem, před svědkem našich silných i slabých stránek a katalyzátorem našich nálad, naším partnerem, ano. Zkušený partner či partnerka si ve vytrvalé partnerské bouři nebo chvilkové emoční přeháňce nejspíš řekne, podobně jako ten nezkušený: Je nesnesitelný! – Nedá se s ní žít! – Je to trápení pro obě strany! – Nenávidím ho! – Nesnáším ji!, ale přitom ví, že až doprší, vysvitne zase hřejivé slunce a vše nenáviděníhodné a zavrženíhodné bude opět zapomenuto.

Stačí mít za sebou zkušenost několika „zázračných“ konců vztahové bouřky a několik zjištění, že střídání jasné a zatažené oblohy je zákonité. A vědět, že někdy dokonce může ve stejnou chvíli svítit slunce a pršet. A že právě z této kombinace vzniká nejen na obloze, ale třeba i v manželství krásně pestrobarevná duha.

Háček není v dešti, v nenávisti, natož v duze a živých pestrobarevných emocích, naplňujících a dobarvujících partnerské vztahy. Háček není v tíze vztahových bouřkových mračen. Háček je v rychlosti, s jakou ze vztahových bouří utíkáme (pod okap), protože nechceme a neumíme moknout. Háček je v lehkosti, s jakou z chvilkových přeháněk děláme krupobití, abychom si měli svůj útěk čím zdůvodnit a omluvit. Háček je v tom, že se každé druhé manželství rozvádí, například proto, že nevíme, že nenávist je ve vztahu emocí stejně přípustnou jako láska, pokud ji nepřeváží sílou či trváním.

Ale to už je téma na více než jeden další článek. Anebo, ještě lépe, na soukromé zamyšlení každého z nás, jehož by se metafora o slunci, dešti a duze partnerských vztahů mohla jakýmkoli způsobem týkat. A že nás takových je!