Nemysli, vnímej

A možná i my po sobě chceme velké věci. Upínáme se k vlastním silám a jedeme proti proudu řeky, šlapeme na kole v krutém protivětru. Hrozná dřina. Nejradši bychom to kolo vzali a hodili do příkopu. Nejradši bychom si sedli do škarpy a čekali na autobus. V takovou těžkou chvíli, která se nám děje, ať už je to cokoliv, opravdu může být dobrou odpovědí přestat šlapat a svézt se po větru.

Přestat přemýšlet a začít vnímat. Zahlédnout možnosti, které máme. V metafoře by to vskutku mohl být přístav. Autobusová zastávka. Řidič, který nás „někam hodí“. Bistro, kde se zastavíme a dočerpáme síly. Možná prostě jen nemáme v naší životní vichřici šlapat směrem, který jsme si umanuli. Možná to nemáme „rvát na sílu“.

Už nemůžu

Lehko se to říká, vím. Pravda je, že všechno má svůj čas – někdy potřebujeme k takovému zjištění „došlapat“. Lada ví, že už takhle dál nemůže. Taková slova slýchám z úst mých klientů často. Mnohdy to bývá první signál. Odrazový můstek, který zavnímáme.

Potřebujeme udělat tři věci: zastavit se, nadechnout (vydechnout) a rozhlédnout se. Poznat místo, na kterém právě teď jsme. A takovou techniku si hned teď můžeme vyzkoušet všichni. Kdybychom zavřeli na moment oči a představili si náš vlastní život jako jakýkoliv obraz, na který se můžeme podívat:

• Co by na obraze bylo?
• Byl by tam někdo?
• Jaké barvy by převládaly?
• Jaký pocit se ve vašem těle rozlévá?
• Jaký dojem z toho obrazu máte?
• Jak se vám na tento obraz kouká?

A možná i to je krok k tomu na chvilku ubrat na svých myšlenkách a přidat na vnímání toho, co se děje. Náš rozum je velký pomocník, ale může nás dovést do míst, kde dochází síly. Kde už zkrátka nechceme žít tak, jak bychom „asi nejspíš měli“. A potřebujeme objevovat, co si vlastně sami přejeme. Potřebujeme začít odpovídat na potřeby hlubší, intuitivnější. Na to, co si žádá tělo a naše duše.

Zde se mi na mysl vkrádá nádherná, inspirativní kniha Letnice, která zdánlivě nemá s psychologií nebo terapií co do činění, přesto v ní čtenář nalezne mnoho. O zpomalení, zastavení, o důvěře v sebe. O naslouchání a vnímání. O něčem, co nás přesahuje a možná už si toho ani nevšímáme. V této knize se děje plno zázraků, pro mnohé lidi nemyslitelných a divných. Dějí se jen v jedné vesnici, všude jinde jsou lidé „normální“. Spisovatel Miroslav Hlaučo v jedné pasáži podotýká: Možná se ale i jinde zázraky dějí. Jen jsme je přestali vnímat…

Širší pohled

Někdy máme pocit, že ono neštěstí, onen protivítr, musíme vydržet. Že to musíme vybojovat: zabrat, snažit se, přidat. A někdy si dřepneme, dopřejeme si pár minut, hodin, dnů nebo měsíců a uděláme otočku. Vydáme se jinudy, nebo taky nikam. Změníme pohled na věc.

Jako když si v hlučném městě sednete do kavárny a už nejste mezi lidmi, kteří někam proudí, směřují. Díváte se, vnímáte, nasloucháte. Nebo když sportujete a zastavíte se na vyhlídce, nadechnete se, odpočinete si. Trasa zůstává stejná, ale najednou máte jiný pohled. Odstup. Po takové chvíli se pokračuje zcela jinak, než když tu samou vzdálenost zvládnete na sílu na jeden zátah.

Vím, že není pokaždé snadné vidět, vnímat, natožpak věřit. Není snadné rozumět tomu, co se uvnitř mě děje, číst vnitřní a vnější signály, náznaky. Může to být velký zmatek. S tímto respektem článek píšu. Uvnitř nás může být chaos, nesrozumitelný a nečitelný. To jediné, co srozumitelné je, mohou být třeba právě myšlenky, ke kterým se potřebujeme upnout. A vše má svůj čas.

Cest, kterými se s klienty ubíráme k porozumění a pochopení situace spíš než k jejímu řešení, může být mnoho. A někdy i nás psychology může překvapit, že místo abychom se podíleli na „vymýšlení způsobu, co a jak dělat“, stojíme na pomyslné vyhlídce a díváme se, co se to děje. Snažíme se tomu porozumět a opečovat, co je zraněné.

Mě takto překvapil můj fyzioterapeut. Očekávala jsem konkrétní cvičení, prohmatání, protahování. Myslela jsem si, že se na mě podívá a bude vědět. Nicméně on několik prvních hodin věnoval mému nervovému systému, dechu, napětí svalů. Nikam nespěchá. Nejprve potřebuje poznat, co je přetížené, co zablokované. Cvičení přijde potom – samo o sobě by nemělo žádný efekt. Říkám si, že jako psycholožka postupuju leckdy podobně.

Mnohdy jsme za ta léta a všechny náročné situace, které jsme odžili, v křeči. Jsme zaťatí. Přesvědčení, že musíme život „zvládat“. Bojovat! A buď uspějeme, nebo selžeme. Ale často je pohled, který se před námi otevírá, daleko bohatší, když neděláme ani jedno. Poznáváme, že máme mnohem víc možností a jsme daleko svobodnější. Kroky, které pak učiníme (opravdu učiníme, nejen o nich přemýšlíme), mohou být zdánlivě drobné, ale mnohem smysluplnější.

Ve fyzioterapii, kde usiluji, aby mě přestala bolet záda, bedra, pravé rameno a levé koleno, nejprve dýchám. Trénuji pohyby očí a uvolňuji sval, který si dlouho nemohl odpočinout. Zdánlivě vůbec necvičím – ne tak, jak bychom si představili. Přesto je taková jemná pozornost pro mé tělo (i duši) účinnější než posilování. A možná přesně to svým způsobem potřebujeme udělat i uvnitř sebe. Zpomalit, vnímat, dýchat a třeba se i rozhlédnout. Kdo ví, čeho si všimneme.

Lada si všimla, že někde v průběhu posledních náročných let přestala věřit v sebe. Nejsem dobrá máma, partnerka, možná ani dcera ne. Takové mylné přesvědčení se zatvrdilo, aniž by bylo pozváno do vědomé mysli. Postupně se může rozpouštět. Lada se nyní snaží zahlédnout sebe a svoji dcerku i v těch chvílích, kdy je dobře. Snaží se mít čas pro sebe a poznat, co a jak vlastně má. Co se u ní změnilo.

V čem je dobrá. Dohlédnout dál než za sebekritiku, která se nabízí sama. Dívá se, kde může čerpat. Kde je jí dobře. Snaží se postupně zjistit, jak to vlastně ve vztahu s manželem má, co a jak cítí. Kam je rodičovství posunulo, co funguje, co je naopak pálí. Dívá se, co s ní různé situace emočně, tělesně dělají. Dívá se na své zdroje, které jsou vždy víc než deficit. A to vše jsou obrovské kroky.