Nemusíte zvládat

Chtěla bych začít jednou „samozřejmostí“, kterou častokrát racionálně víme, ale prožitkově a emočně na ni mnohdy zapomínáme: Je zcela v pořádku, když náš život drhne. Je normální chvíli nefungovat na sto procent. Je v pořádku cítit se pod psa, nechtít a nedělat nic. Rozčílit se na nespravedlivost života, prožívat frustraci, hněv, nebo někoho chvíli nenávidět.

Možná mi teď v duchu říkáte: To je přece jasné. Vždyť to nejde mít pořád úspěch, dobré výsledky a výkon. Občas je to zkrátka horší. A moje otázka: A opravdu upřímně si to dovolíte?

Faktem je, že mnoho lidí na sebe má požadavky jako být neustále efektivní, veselý, energický, vždy plný sil a elánu. Pokud udělají chybu, trestají se za ni. Umí si excelentně vyčítat drobné přeřeknutí, všední konflikt či neporozumění. Připsat si zodpovědnost za štěstí druhých. Zajít na pokraj svých sil, aby splnili očekávání. Umí na sebe vznášet požadavky typu: To přece musím zvládnout! Musím se přes to rychle přenést a fungovat. Musím být silná, silný. Musím v tom vidět výzvu. Vždyť všechno zlé je pro něco dobré. Krize je šance. Asi se mám něco naučit. A tak dále.

Tito lidé bývají stateční. Snaží se jakékoliv příkoří hrdinně nést na svých bedrech a neotravovat ostatní. Nezatěžovat je svými starostmi. Třeba protože si myslí, že ostatní jsou na tom mnohem hůř a oni nemají právo ani na pozornost, ani na péči. A na selhání už vůbec ne. Někde na své cestě zapomenou na sebe. Podobně jako Míša…

Ztracená lehkost bytí

Ta přišla na konzultace po dlouhém váhání. V hlavě jí stále zněla myšlenka, že přece nic vážného neřeší. Není blázen. Že je s ní všechno v pořádku, a tak nemá nárok na stížnosti. Netrápí ji vážná nemoc, postižení, konflikt ani žádná životní tragédie. V jejím okolí bylo tolik silnějších a drsnějších příběhů. Ona si přece nemá na co stěžovat.

Váhala, zda vyhledat odborníka: Na terapii se řeší daleko vážnější případy. Deprese, silné úzkosti, závislosti, poruchy příjmu potravy a tak. Nic z toho nemám. Jen mně prostě chybí taková ta lehkost. Pro někoho radost nebo štěstí. Já nevím, jak to líp popsat… Kromě tohoto nespecifického pocitu fungovala – pracovala, chodila ven s kamarády. Do kina, na kávu, na procházky. Tak, jak je to obvyklé. Jak se to od ní očekávalo.

Míša pracuje v marketingu. Musí být kreativní. Vymýšlí design, slogany, potřebuje inspiraci. Posledních pár měsíců jí to jde jak psovi pastva. Sama to cítí. Všechno tahá z paty, chybí tomu spontánnost a autenticita. Vidí to ona, vidí to vedoucí.

Míša si onu těsnou souvislost s tím, co se děje uvnitř ní, neuvědomuje. Stejně tak mluví o poruchách spánku a úzkostech, které začínají doléhat s čím dál větší razantností. Zkrátka to tak je. Vždyť přece všichni špatně spí. A řeší to práškem nebo vůbec. Já nakonec usnu, ale budím se snad ještě unavenější.

Poslední dobou čím dál častěji doma pláče. O samotě, natajno. Často pro to ani nenachází důvod. Začnou jí téct slzy a cítí se hrozně. V ten moment k sobě promlouvá stylem: Co blbneš, prosím tě! Vzchop se! Dělej se sebou něco. Máš v životě úplně všechno, a ty se budeš takhle litovat?!

V průběhu konzultací vyplouvají na povrch těžké situace, které řešila za poslední rok. Jezdila za svým dědečkem, který umíral. Milovala ho a bylo to pro ni těžké. Nikdo se jí ale neptal, jak to prožívá. Daleko důležitější byla babička, o kterou se společně s dalšími členy rodiny starala.

Péče byla emočně i fyzicky náročná. Nikoliv náhle a intenzivně – vysávala energii postupně a plíživě. Každý víkend byla u babi nebo u dědy. Odstřihla se od svých zájmů. Přestala chodit ke koním; nebyl na to čas. Namísto toho uklízela, prala, žehlila, jezdila po doktorech. Buď byla v nemocnici, nebo plnila babiččina přání.

Vztah s partnerem byl dobrý, poslední dobou ale probíhaly hádky z vyčerpání. Partner dostal práci v zahraničí a vztah na dálku Míši nevyhovoval. Nechtěla ale dělat žádné zásadní rozhodnutí. Svého partnera milovala a rozchod ani jeden nechtěl. Jen nebyli připraveni, že se budou vídat párkrát do měsíce.

Míša tuto situaci odbyla myšlenkou: Vždyť to zvládlo tolik lidí, proč bych to nezvládla já. Existuje přeci Skype, telefon, Messenger. Musíme si s tím nějak poradit. Můžu být ráda, že se rozhodl mě neopustit. V té době se objevily drobné gynekologické problémy. Léčitelné, obvyklé. Vyžadovaly ambulantní chirurgický zákrok. Nejčernější scénář by znamenal drobné ohrožení početí miminka. Tím dostal červíček pochybností možnost vrtat.

Někdo by možná tyto obavy prožíval velmi intenzivně. Řešil by je se svým okolím. Míša ale jakoukoliv strachuplnou myšlenku utnula se slovy: Vždyť to není nic hrozného! Buď ráda, že to není rakovina! Tohle má každá druhá, tak o tom nemluv a nedělej z toho haló. Ještě by doma měli strach. Dost na tom, že mají starosti s babi a dědou. Nepotřebují slyšet o tvých směšných bolístkách.

Pracovní prostředí bývalo skvělé, Míša však musela přiznat, že po přijetí nové kolegyně už to není tak pohodové, kamarádské a uvolněné. Kolegyně je kariéristka a snaží se ji předběhnout na všech frontách. Vedoucí vidí jen její proaktivitu, vypočítavost už nikoliv. A tak Míša zůstává na druhém místě. Ubylo pochval. Namísto nich přibylo pocitů odstrčení a pochybností, zda si práci udrží.

A Míšina slova k sobě samotné v této životní situaci? Buď ráda, že ti práci úplně nevyfoukla. Taky by tě mohli vyhodit. Je tolik lidí, co mají opravdu špatné šéfy nebo šikanující kolegy. Musíš zamakat. Musíš být lepší než ona!

Dovolte si laskavost

Slyšíte to? Slyšíte, jaká k sobě Míša je? Věřím, že ano. Věřím, že vnímáte onu tvrdost. Požadavky na to vše zvládnout. Ale Míša vnímá každou z těchto jednotlivostí jako samozřejmost. Maličkost. Očekávanou komplikaci. Obvyklý životní úkol, nic zásadního. Nevidí celek. Je na sebe drsná víc než kdokoliv v jejím okolí. Nepřipouští úlevu, odpočinek ani pochopení.

Všem těmto lidem, všem těmto dobrým duším, které jsou na sebe takto přísné, bych ráda sdělila: Máte pěkně naloženo! Máte na svém hřbetu mnoho strastí a divím se, že nejste naštvanější nebo že se na všechno a všechny nevykašlete. Na vztah, na práci, na kamarády. Já se dokonce divím, že jen neležíte v posteli a nelitujete se!

Vaše síla je ohromná. Obdivuji, že takovou životní nálož zvládáte, a ještě k tomu studujete / chodíte do práce / pečujete o rodinu! Jste neuvěřitelní!

Na druhé straně se nedivím, že se vaše životní nálož začíná někde odrážet. Vždyť by to jinak znamenalo, že jste necitelní. Tělo i duše si začínají říkat o péči. O péči, kterou si zasloužíte. Stejně jako klid, laskavost a odměnu. Zasloužíte si vyslechnout. Můžete si nechat pomoci. Máte nárok, aby se někdo staral o vás.

Vím, že většina článků se zaměřuje právě na to, jak si efektivně poradit se vším, co život přináší. Já bych vám tentokrát chtěla říct jinou myšlenku: Nemusíte to zvládat. Ne teď. Ne sami. Nemusíte být pevní jako skála. Nemusíte být stateční a silní. A ačkoliv nepochybuji, že to svým způsobem nakonec zvládnete, možná by vás to stálo zbytečně sil, energie nebo slz.

Pokud vy nebo vaši blízcí prožíváte život podobně jako Míša a snažíte se hrdinně nést na svých bedrech všechna příkoří, může pro vás být velkou výzvou nechat si pomoci. Stejně tak nedívat se na sebe jako na slabého, neschopného člověka, který nezvládá život. Ale vidět skutečnost, jaká opravdu je: že je toho zkrátka moc!

Pokud jste se v článku vy nebo vaši blízcí našli, jako první krok bych doporučila vyhledat opravdu dobrou duši ve vašem okolí. Takovou duši, které můžete říct všechny své nejhlubší myšlenky a vše, co se vám děje, co vám dělá starosti. Duši, které můžete sdělit své pochybnosti, obavy, strachy. Může to být člověk z vašeho okolí nebo profesionál. Někdo, ke komu pocítíte důvěru. Někdo, u koho bude v pořádku sundat masku superhrdiny.

Pokud se ještě necítíte na to o tom mluvit, zkuste to sepsat: co vše řešíte, čeho se obáváte. Věci, které vám často chodí na mysl. Můžete je sepsat do bodů, pod sebe. A teď, když to takto vidíte před sebou, zeptám se: Není toho na jednoho člověka moc? Co kdyby stejné obtíže řešila vaše nejlepší kamarádka? Co byste jí řekli? Co byste jí doporučili? Připadalo by vám to obvyklé / normální / malicherné? Měli byste pocit, že se s obdobnými obtížemi musí poprat sama?

Poznejte svůj strach a nechte ho jít

Mnoho požadavků si neseme ve své hlavě z minulosti. Stejně tak někdy iracionální strach, že když nebudeme dokonalí, stane se něco příšerného. Třeba to, že nás blízcí lidé zavrhnou. Že nás nikdo nebude mít rád. Že budeme vypadat neschopně, nekompetentně. Že v očích druhých zklameme.

Tyto strachy umí být velmi silné – pocitově, uvnitř nás. Umí nás donutit k někdy až neuvěřitelným výkonům, abychom se vyhnuli jakémukoliv negativnímu scénáři. Ve stejné chvíli nás mohou dohnat na pokraj našich sil.

Míša se bude učit poznávat, který z těchto strachů už opravdu může pustit. Bude vzdorovat své úzkosti a iracionálním myšlenkám: že se vlastně nic špatného nestane, když si dovolí chvíli nepracovat. Když si dovolí mluvit zostra na novou kolegyni, která jí drze přebírá její práci. Bude se učit, že se nic hrozného nestane, když jednou pomůže babičce někdo jiný a ona půjde na koně. Že se nic hrozného nestane, když projeví slabost, lítost nebo smutek.

Drobnými krůčky a novými zjištěními začne poznávat, že blízcí lidé okolo ní jsou naopak často rádi, že si dopřává prostor i u sebe. Vidí ji spokojenější, klidnější. Vidí, že má opravdu energii, ne že to o sobě jen říká.

Míša postupně, velmi zlehka a pomalu ověřuje, jaká je skutečnost. Experimentuje. Zkouší a poznává, co se stane. Třeba, když si dopřeje jeden den pro sebe (který mimochodem doporučuji každému čtenáři). Pouze pro sebe, dle svých přání. Na konci takového dne se pak může sebe samé ptát:

• Opravdu to, že celý den proležím v posteli, znamená v očích druhých, že jsem špatná či méněcenná?
• Opravdu to, že se mi zrovna teď nechce, znamená, že se k tomu už nikdy nevrátím?
• Opravdu odmítnutí jedné pomoci dnes znamená, že nepomůžu zítra?
• Opravdu to, že dnes opečuji jen sebe, znamená v očích druhých, že jsem sobec?

Skutečnost si v nás žije svým životem. Utváří se dle toho, co zažíváme, a náš vnitřní svět může být pak ještě drsnější než ten vnější. Může být plný požadavků, nereálných představ, zevšeobecnění či tvrdých podmínek. A možná už tam nic z toho být nemusí. Možná můžeme zakusit svět kapku jiný.

Dovolím si zde použít slova Matky Terezy, která podle mě byla mimo jiné i úžasným terapeutem. Ta kdysi řekla: „Laskavá slova mohou být krátká a může být snadné je vyslovit, ale jejich ozvěny jsou nekonečné.“

Ona laskavost k sobě samému může být hojivým balzámem na udřenou duši. Někdy čekáme, až k nám bude laskavé okolí. Ale je dost možné, že okolí k nám vlastně laskavé i je. Že by nám dovolilo selhat, nedělat, neumět, chybovat. Možná by nás i rádo opečovalo. Ale vlastně daleko důležitější otázkou je: Dovolíme si to my sami? Dovolí si to Míša? A dovolíte si to vy?

Možná, že s tím někdy bojujete. Jste k sobě tvrdší než kdokoliv z vašeho okolí. Pokud tomu tak je, zkuste teď být k sobě laskaví. Teď hned vymyslet jednu hezkou malou věc, kterou pro sebe uděláte. Zkuste se zamyslet, co byste v tuto chvíli potřebovali. Co by potřebovala vaše mysl nebo vaše tělo. Co by vám teď udělalo radost.

Nemusí to být velká věc. Může to být procházka, zavření očí, může to být několik hlubokých nádechů, dobrá káva, chvilka s knihou. Laskavá drobnost. Tu pro sebe teď udělejte. Vykročte k myšlence, že na vás také záleží. Přinejmenším stejně jako na druhých. Že si můžete dopřát odpočinek, péči, pochopení. Že chvíli nemusíte všechno zvládat. I to je v pořádku a je to tak správně!