Nemusíte se měnit

Mariana vychovávala syna, jak nejlépe uměla, ale teď jí dělá mnoho starostí. Odmítá studovat, pořádně pracovat a ona má pocit, že ve výchově selhala. Stejně tak se viní, že nedokáže navázat fungující partnerský vztah. Po rozvodu měla tři známosti, všechny do pár let skončily. To krásné opadlo a zůstaly jen hádky. Po posledním vztahu se cítí zvlášť pokořeně, vyčerpaně a zoufale.

Teď se příliš nedaří ani v jejím podniku. Vždycky chtěla tvořit, umí udělat plno krásných věcí. Ale obchod samotný moc nejde. Kdysi byly lepší časy, teď je to opravdu těžké. Zaměstnává několik lidí. Ví, že se nemají tak dobře jako kdysi. Někdy je atmosféra až nepříjemná. Poslední dobou se i v práci přestává cítit fajn, vnímá hodně tlaku a zodpovědnosti.

Ze strany svých kamarádů poslední dobou cítí odmítnutí. Je přesvědčená, že je obtěžuje svými problémy. Chybí jí veselost, lehkost, optimismus. Přestává věřit, že by se vůbec něco v jejím životě mohlo změnit. Už neví, kde má brát sílu, jak zvrátit svůj životní sešup.

Boj se sebou

Možná jste taky zažili, jak těžké může být vyškrábnout ze sebe trochu životní energie. Kamkoli se ve svém životě podíváte, jsou tam problémy, které vás vysávají. A představte si, že v tuto chvíli byste slyšeli větu: Vždyť ty sám můžeš cokoliv. Seber se. Máš to ve svých rukou. Je to jenom na tobě. Anebo ještě líp: Tohle si ale děláš ty sám, sama, víš to! Je to jenom v tvojí hlavě, tak to změň…

Když si tuto situaci představím, je mi z toho úzko. Za Marianu a plno dalších lidí, kteří to mají podobně. Je mi úzko, že by si měli v tuto chvíli říct: To jsem teda hrozná, že to nedokážu. Jsem odepsaný. Je to moje vina a jsem neschopná, neschopný.

V tento moment bych vám chtěla říct: Nejste! Nejste, protože mnoho věcí ve svých rukou nemáme a ovlivnit je nemůžeme. Mnoho věcí se zkrátka děje a někdy potřebujeme jen oporu, dýchat a být. Potřebujeme, abychom se nemuseli měnit. Abychom nezažívali tlak, že na sobě musíme zapracovat.

A někdy potřebujeme slyšet, že jsme správně právě takoví, jací jsme, bez ohledu na to, jací být (čistě hypoteticky) můžeme. To by bylo krásné to takhle cítit, říkáte si asi. Ale jak na to? V tom je přece ten háček…

Ano, máte pravdu, v tom je ten háček. Nakonec v tom bude i rozdíl koučovacího přístupu k člověku oproti terapeutickému. V některých případech je úžasným výsledkem terapie, když jsme schopni přijmout některé věci, které se nám v životě dějí. Nebojujeme s nimi. Necháme si je. Naučíme se s nimi žít. Poznáme je. A možná časem je na sobě začneme mít rádi. Uvidíme, že v něčem jsou pro nás i dobré. V něčem se nám naše vlastnosti, projevy, některé „neduhy“, vlastně mohou hodit.

Nejste špatně

Pojďme zpátky k příběhu Mariany. Představme si, že si opakuje: „Teď se sebou musím něco udělat, abych všechno spravila. To já jsem plně zodpovědná za život svého syna. Držím pevně v rukou, jak budou vypadat moje vztahy. Jenom já můžu za to, jak se lidem v mém podniku daří. Musím zajistit, abychom prosperovali.“

A možná to znáte ze svých vlastních životů. Ten pocit, že když se něco nedaří, „musíme to spravit“. Musíme změnit sebe, svůj příběh, život, osud. To my musíme udělat ten zásadní krok ke změně. A jestli takto přemýšlíme, troufnu si říct, že naše zhroucení nebo vyhoření není daleko.

Někdy vidím ztrhané a nešťastné tváře, utrápené nesmírnou zodpovědností za každý životní krok. Za každou domnělou chybičku, zakopnutí. Za každý neúspěch, který přece nikdy nemůže být připsán životním okolnostem, ale jen a jen člověku samotnému.

Jenže do našeho života přicházejí okolnosti, lidi a situace, které změnit nemůžeme. A mnohdy třeba nemůžeme změnit ani kus nás. Naše dispozice, vzhled, klíčový rys utvářený mnoho let. Někdy je to součást naší krásy a celistvosti. Často přemýšlíme, co u sebe chceme změnit, rozvíjet, na čem chceme pracovat. Možná by daleko spíš byla na místě otázka:

• Co u sebe toužím přijmout?
• Na jaký rys chci pohlížet jako na svou součást?
• Za co se chci přestat stydět?
• O čem chci umět mluvit před ostatními s pocitem hrdosti, i když je to pro mě těžké?
• V jaké oblasti teď selhávám a beru to jako součást cesty?

Marika se domnívá, že u sebe musí změnit nějaký klíčový charakterový rys, aby její milostné vztahy měly dlouhodobější charakter. Je přesvědčená, že to musí být něco v ní, co se v jejím dětství pokřivilo a co ona musí narovnat.

Zrovna nedávno jsme podobnou myšlenku probíraly s jednou klientkou. Byla krátce po rozchodu. Jistojistě přesvědčená, že je špatně. Že musí přeorganizovat svůj životní styl. Jednalo se o velmi energickou, akční, optimistickou, veselou ženu, která byla neustále v pohybu. Zbožňovala to.

Její přítel byl však rád doma. Chtěl mít klid. A téměř každodenně ji přesvědčoval, že to, jak to má ona, je divné a nežádoucí. Že kvůli jejímu neustálému tlaku „něco podnikat“ jejich vztah krachuje. Že je to nevhodné pro budoucí rodinu. A každého jiného chlapa by tím určitě odradila.

A ona to vzala na sebe. Tak moc se snažila o změnu, že vyhledala pomoc, která ji měla dle jejích slov „utlumit“. Přimět ji užívat si klid, domov, válení na gauči. Chtěla, aby jejich vztah vydržel. Byla přesvědčená, že je to v jejích rukách. Cítila smutek, protože ačkoliv se tak moc snažila, stejně ji čekal bolestivý rozchod s přídavkem od expřítele: Vidíš, a můžeš za to jen a jen ty…

Být v tom, co je

Teď určitě jasně vidíte, čtete či slyšíte moji myšlenku, jak k sobě přistupovat: poznat se a přijmout. V tom tkví možná daleko více než v těžké práci na změně naší osobnosti. V představě, že musíme pohnout světem, lidmi, okolnostmi a měnit to, co vlastně měnit nedokážeme.

Pamatuji si na vlastní zlomové sezení s mým terapeutem. V jedné těžké životní situaci jsem intenzivně hledala odpověď na otázku: „A co s tím vším mám teď dělat? Jak to mám spravit? Jak to mám vyřešit?“ Terapeut mi položil krásnou otázku, která se mi vryla do paměti: „A co by se stalo, kdybyste nedělala nic? Kdybyste v tom teď prostě byla?“

Uf, to by bylo těžké. Zvláštní pocit… možná trochu úlevný. Nedělat nic? Neřešit? Být v tom? Nechat vše na sebe dolehnout? Učit se žít s tím, co právě je? Přijmout, že něco nemůžu a nevím, a vlastně to nevadí? Takové to bylo pro mě…

Mariana je v situaci, která se děje. Něco v ní dělat může. Může ji poznávat, nahlížet na ni, může prozkoumávat svoje postoje, pocity, myšlenky. Může se dívat z jiné perspektivy, hledat nové příležitosti. Může opustit to, co vlastně změnit nemůže…

Možná, že skutečně již nemůže ovlivnit rozhodnutí svého dospělého syna. Možná, že nemůže ovlivnit, že její zaměstnanci nemají motivaci. Možná nemůže ovlivnit, jací byli její předchozí partneři. Nemůže spravit to, co se rozbilo, rozpadlo, co nefunguje.

Mariana se ale může zastavit. Rozhlédnout se. Podívat se, kde právě stojí. Zkusit porozumět tomu, co se v jejím životě vlastně všechno děje:

• Jaké vlny přišly?
• Co přinesly?
• Co naopak trochu poničily či odnesly?
• Čím přispěly do jejího života?
• V jakém rozpoložení se teď nachází?
• Co za pocity se v ní odehrávají?
• Co by teď nejvíce potřebovala?
• Jaké má teď přání?

Potkávám mnoho lidí, kteří v sobě mají zasetou a někdy i intenzivně zakořeněnou myšlenku: „Já jsem špatně. Musím se změnit. Musím se (nebo to) spravit…“ Ať už se to týká našich vlastností, charakteru, temperamentu, výkonnosti, odolnosti, úzkostnosti nebo jen vzhledu.

Zažívají intenzivní pocit, že na sobě musí každodenně dřít. Musí cvičit svoje tělo i duši, aby odpovídali požadavkům svých blízkých, ale vlastně i vzdálených lidí. Aby se zavděčili sociální skupině, rodině, příbuzným. Aby splnili očekávání, dostali pochvalu. Vlastně těch důvodů mohou být tisíce.

Dar od života

Změna ale může být pojatá zcela jinak. Může to být jen malý pohyb uvnitř nás, jiná perspektiva, vlastně to může být i zastavení se. Myšlenka, kterou si tu a tam sami pro sebe polohlasem zopakujeme: „To je ale krásné, že tohle jsem já. I když se mi nedaří. I když všechno není perfektní. I když vypadám, jak vypadám. Se vším, co ke mně patří. I v tomhle můžu být. Tohle nemusím měnit.“

Vždy je dobré vědět, co k nám patří. Co jsou i naše „negativa, selhání, nedostatky“, kdybychom to takto měli pojmenovat. Vědět, že i tyto věci nám něco dávají. Uvedu jednu osobní maličkost, se kterou mi trvalo dlouhou dobu se smířit, zvláště kvůli dětství. Jedno mé oční víčko je mírně níž než to druhé. Dá se říct, že je to chyba na kráse – a já to můžu změnit. Můžu jít na operaci. Můžou ze mě udělat někoho „souměrného“. Někoho, kdo má obličej „správně“.

Jenže já nechci. Je to rys, který mi věnoval svými geny můj dědeček. Dědeček, který byl tím nejlepším dědou a zároveň terapeutem (ačkoliv byl povoláním konstruktér) pro mnoho lidí. A nesu si to v životě jako svoji součást. Jako něco, za co se nechci stydět a o čem je dobré mluvit, protože jako lidé nemůžeme být perfektní a možná bych se o to ani neměli snažit.

Pro někoho může být skvělá představa, že všechno na sobě můžeme „odpracovat“ a změnit. Že všechno máme ve svých rukou. Já se ale domnívám, že mnoho věcí ve svých rukou nemáme. Mnoho věcí se nám děje a někdy je vlastně velmi těžké něco s tím fakticky udělat. Někdy je to největší umění v tom být.

Mnoho lidí o někoho pečuje a nemají možnost nebo nechtějí této péče nechat. Ačkoliv je to vysiluje, chtějí v tom pokračovat. Mnoho lidí je ve vtazích, rodinných, kamarádských, milostných, které jsou pro ně důležité a zároveň vyčerpávající, matoucí, bolestivé, ale zatím je nechtějí či nemohou ukončit. A potřebují někde najít sílu v nich vytrvat.

Mnoho lidí se doslova narodí s nějakou povahou. S rysy, které jim mohou být vytýkány. Jsou úzkostnější, netrpělivější, příliš mnoho nebo příliš málo usměvaví, bojácní, spontánní nebo nic neřešící. A i kdyby se přetrhli, nejde to úplně přetvořit v něco jiného.

Zkrátka to tak je. Zkrátka je to část naší podstaty. Zkrátka se to děje. A ne vždy musíme něco dělat. Ono je opravdu těžké v tom být.

Mariana postupně poznává, co se jí vlastně v životě děje. Ale zároveň poznává, jak moc ji vyčerpává onen tlak „mít to jinak“. Daleko častěji si opakuje: „Teď to takhle prostě je a možná i pár let ještě bude. Tak co teď? Co pro sebe mohu udělat i v této situaci právě teď?“

Věřím, že lidé, kteří tvrdí, že vše máme ve svých rukách, mají nakonec podobnou myšlenku. Že ta největší změna je vlastně v našem přístupu a myšlení, někdy i v reálných krocích, které uděláme za svým štěstím. Možná, že ta největší lidská síla se skrývá v tom, že jsme v situaci, která nám tak trochu byla nadělena. Která se nám stala nebo se děje.

Mnohdy se musíme vyrovnat s rodiči či dětmi, se kterými to může být víc než těžké. Vydržet v práci, kterou nemáme rádi, s lidmi, se kterými si nerozumíme. A změna, třeba čistě z finančních důvodů, prostě není možná. Přesto někde potřebujeme brát sílu. Sílu neměnit, ale vydržet. A to není jen tak. To se nedělá snadno a nejde to samo.

A já doufám, že tento článek kapku odlehčí těm, kteří na sebe vyvinuli tlak „dát všechno do pořádku“. Udělat svůj život správně, šťastně, spokojeně.

Oddechněte si. Všechno nemáte ve svých rukou. Všechno změnit nemůžete. Prostě nemůžete všechno spravit. A je to tak v pořádku. V takové situaci se můžeme jen ptát: „A co pro sebe teď potřebuju? Co pro sebe můžu udělat? Co mi pomůže přijmout to, co se děje, jaký nebo jaká jsem, a zvládnout to?“