Nemusíš se rozvíjet

Požadavek mít svůj úděl pevně pod kontrolou je každopádně nereálný. Nereálné je i snažit se mít pod kontrolou a úhledně roztříděná svá zranění a slabosti. Maximálně se můžeme snažit hledat způsob, jak se nám s nimi bude trochu lehčeji žít.

První, co v této věci můžeme udělat, je dovolit sami sobě být tou nedokonalou, vachrlatou a zranitelnou bytostí, s nejrůznějšími bolístkami a ranami z minulosti, s naší kompletní historií. Bytostí, která roste někdy nakřivo, občas se nechová nejlíp, dokonalá nikdy nebude, ale přesto má v sobě krásu. A tak autoritou svěřenou mi vzděláním psychoterapeutky prohlašuji: Ali si o sobě může myslet cokoliv, co si o sobě myslí. Proboha, nechme se žít. Naše názory na sebe samé z nás nedělají méně hodnotné lidi.

Ale vždyť jí takhle není dobře, namítnete možná. Ano, to je škoda. Bylo by fajn, kdyby Ali dokázala vidět, že má hodnotu i nedokonalá. Bylo by fajn, kdyby se netýrala tím vším, co jí nejde. Přála bych jí šťastnější dny.

Ale zaprvé: Taková změna se obvykle neděje tlakem na změnu. Tlak na změnu způsobuje mnohem spíš to, o čem Ali píše: Z „uzdravování“ se stane další z věcí, které mám dělat, které mi nejdou a ohledně kterých se můžu trýznit výčitkami. (Pak se samozřejmě mohu trýznit výčitkami z toho, že se trýzním výčitkami, protože to moderní člověk taky nesmí.)

A zadruhé: Osobní růst se ve skutečnosti vůbec nemusí dít cíleným osobním růstem.

Je v pořádku být zaseknutá

Pro některé lidi a v některých fázích života je fajn pustit se třeba do individuální terapie. Ta pravděpodobně funguje tak, že díky přítomnosti druhého, na mne vyladěného a podporujícího člověka se o maličko zvýší moje kapacita na těžkosti mého života (tedy mnou právě zavedeným odborným termínem: na zvládání mého bordelu). A ano, mnohdy sbíráme během života kapky připravenosti ke změně, která postupně zraje, a terapeutické sezení, ženský kruh, přečtený článek, knížka nebo víkendový seminář je poslední kapkou, která pomůže k nějaké změně.

Ale velmi často může být osobní růst jenom dalším způsobem, jak utíkat sami od sebe. Nejde nám akceptovat své emoce, a tak je běžíme měnit. Nejde nám akceptovat svoji vlastní vachrlatost, tak jdeme programově „růst“. Pak totéž vyžadujeme po druhých. Anebo může být ještě hůř: Začneme se cítit nadřazeně, protože my už máme na sobě tolik odpracováno a ostatní ne, my děláme věci „vědomě“ a ostatní ještě musí procitnout.

Jenže pět ani deset let cílené práce na sobě z vás neudělá hodnotnějšího člověka – řeka ve skutečnosti teče sama a tlačit ji nedává smysl. Když budeme tahat kytku ze země, taky rychleji nevyroste. Ledasjaká vnitřní přesvědčení se dají upravit, všímavost k vlastnímu tělu se dá natrénovat a mnohdy nám takové změny mohou přinést do života víc svobody, klidu nebo pocitu autonomie.

Ale pravdou taky je, že nemusíte ani zavadit o terapii nebo seberozvojovou literaturu, abyste takových věcí dosáhli. Rosteme prostě v láskyplných vztazích a v otevřenosti k tomu, co přináší život. A hlavně: respekt k lidské duši znamená taky respekt k tomu, že naše vnitřní procesy potřebují čas.

Když se učíme přemýšlet o sobě novým způsobem, dělat věci novým způsobem, reálně přebudováváme nervová spojení ve svém mozku. Obvykle ty procesy neurychlíme tlakem. Tlak vytváří stres a ve stresu náš nervový systém nic moc rozumného neudělá.

Velmi často uděláme lépe, když si dovolíme být pro teď uvíznutí. Když budeme stát na místě. Pokud momentálně nedokážeme nic lepšího, než se nenávidět, můžeme se aspoň nenávidět s laskavostí („no jo, chtěla bych být k sobě vlídnější, ale dneska mi to fakt nejde“).

Jestli nemáme vnitřní pnutí k psychoterapii nebo rodičovským kurzům, možná je pro nás lepší udělat něco úplně jiného, k čemu to pnutí máme. Třeba jít ven, vytřít koupelnu, koupit si šaty, jít kreslit na keramiku, jít spát, pít kafe a koukat z okna. Tělo má své důvody, o kterých rozum netuší. Rozum je svůdný, protože živí naši iluzi kontroly. Ale pokud všechno ve mně mimo veškerý rozum křičí dejte mi s tím osobním rozvojem pokoj, pak je ta informace relevantní a stojí za to jí popřát sluchu.

Kroťme svůj napravovací reflex

Má‑li mít tento článek nějaký apel, bude to pravděpodobně „nechme se žít“. Nechme žít sami sebe, ale i jeden druhého. I když máme ty nejlepší úmysly. I když nám skutečně velmi záleží na druhém člověku. I když nechceme, aby se trápil. Znamená to apel krotit svůj napravovací reflex.

Napravovací reflex je to, když upozorňujeme druhého na rozvázanou tkaničku. Nebo na málo vychované dítě. Nebo na dysfunkční vzorec chování. Něco podobného jste možná zažívali při čtení dotazu od Ali. Jak už padlo, máme rádi věci hezké a úhledné. Takže je nepohodlné dívat se na něco nedokonalého a naše přirozená tendence je přispěchat na pomoc a na záchranu.

Pojďme se trochu víc nechat být nedokonalí. Milovat nedokonalost znamená milovat život.