Nemusíš nic

Vím, že žiju hektický život, vypráví Majda. Nedokážu odpočívat. Nesnáším nudu. Přítel je ze mě někdy na nervy, že nemůžu chvíli jen tak sedět a nedělat nic. Jen výjimečně si dokážu užít nicnedělání. Obvykle až když mám uklizeno, uvařeno, stihnu nějaký ten pohyb venku, pracovní povinnosti mám splněné, prostě až když mám pocit, že jsem udělala všechno.

Jenže poslední dobou nikdy není všechno hotovo. Vždycky něco vidím. Ještě bych mohla umýt okna, mohla bych upéct koláč. Mohla bych udělat další pracovní úkol. Mohla bych navštívit kamarádku. Mohla bych se něco nového učit. Někdy se cítím jak křeček v kolečku. Běžím, běžím a furt dokola. Bez cíle. Jen už nějak nemůžu. Nechápu, co to moje mysl dělá.

Hodně lidí mi závidí. Ne v tom negativním smyslu. Oni mě fakt obdivují. Že toho tolik dělám, tolik stíhám. Ale já to někdy vlastně ani nechci. Jsou dny, kdy jsem extrémně vyčerpaná. Myslíte, že si dokážu lehnout? Myslíte, že si jen tak hodím nohy nahoru? Kéž by! Můj přítel to umí. On opravdu dokáže proležet den, když se necítí dobře nebo je vyčerpaný. Já neusnu, dokud to nemám vše hotové. Všechno, co si naplánuji. Jenže ten seznam úkolů je čím dál tím delší.

Já vím, že si to dělám sama. Že mě do toho nikdo nenutí. Já vím, že nemusím tolik pracovat, vím, že nemusím vařit, uklízet ani péct. Racionálně vím, že to po mně nikdo nevyžaduje. Ale jako kdyby byl uvnitř mě nějaký hlásek, který mi řekne: „Přece takhle nepromarníš den!“ A tak se hecnu. Kousnu se, potlačím únavu, potlačím sebe a jdu něco dělat.

Když se mi podaří úkoly splnit, cítím se skvěle. Možná je to trochu jako droga. Ale stejně jako u drog žiju na dluh. Někdy mám pocit, že bych usnula i ve výtahu v práci, jak jsem unavená. Někdy bych se nejradši rozbrečela, když se mi nedaří. Cítím, že jsem se silami na dně. Já už to takhle nechci.

Dva typy osobnosti

V padesátých letech dvacátého století američtí kardiologové Rey H. Rosenman a Meyer Friedman podrobili své pacienty a pacienty kolegů psychologickému zkoumání. Zaměřili se na jedince, které postihla ischemická choroba srdeční. Medicínská anamnéza byla jasná, nicméně teď lékaře zajímalo, zda se nenajdou nějaké psychologické rysy, které by byly pro tyto pacienty typické.

Výsledky byly překvapující a jednoznačné. Ti, co byli infarktem postiženi, se projevovali nadměrnou snahou po výkonu a velmi výrazným úsilím splnit stanovené úkoly za každou cenu.

Tito lékaři popsali takzvané chování typu A a chování typu B. Existují různé metody, jak u lidí zjistit, ke kterému typu mají větší sklony, nám pro představu postačí stručný popis.

Typ A

Pokud jde člověk tohoto typu plavat, bedlivě sčítá bazény. Na sportovních hodinkách si hlídá své tempo. Zcela jistě nemůže uplavat méně než při předchozím tréninku. Dobrý pocit přichází až po uplavání stanovené vzdálenosti. Cílem je plavat delší úsek než posledně nebo alespoň rychlejší čas. Když se nedaří a výkonnost klesá (byť i z důvodů nemoci), je tento člověk nerudný, naštvaný a sám ze sebe zklamaný.

Nepotřebuje žádnou vnější motivaci, dokáže se až sebebičovat. Ať se pustí do čehokoliv, vždy si najde překážku, zkoušku, výzvu, kterou chce zdolat. Tyto cíle si většinou stanovuje sám. Stačí, když někdo plave rychleji, častěji, lépe. Jen povídání o plavání spouští myšlenku, že by měl jít do bazénu a svého známého či kamaráda trumfnout.

Typ A je z vnějšího pohledu úspěšný. Častokrát dosáhne vytyčených cílů. Má tah na branku. Co si vezme do hlavy, to vykonává s velkým úsilím. Nedbá na únavu, nedbá na volný čas. Ostatní ho mohou vnímat jako netrpělivého.

Pro kamarády a rodinu má jen přesně vymezený čas. Chybí spontánnost. Vše je naplánováno, vše má svůj systém. Narušení vnímá jako stres. Typ A je ve svých očích dostatečně dobrý, až když podá výkon, splní povinnost, složí zkoušku, dokáže ostatním, že je lepší. Jen pozor, zde je popsán čistý typ A.

Typ B

Naproti tomu když jde plavat člověk typu B (jestli vůbec jde), rozlévá se v něm blažený pocit už při prvních tempech. Čas je relativní a nezáleží na něm. Užívá si vodu, pohyb. Pokud tělo odmítá spolupracovat a podávat sportovní výkon, nevadí. Klidně vymění bazén za saunu či vířivku. Klidně se dá do řeči s ostatními plavci. Nikam nepospíchá. Bude více plavat příště. Anebo ne. Ví, že na tom nezáleží. Bazén je pro něj zpříjemnění času.

V práci má rád přátelský kolektiv. Vždy si mezi svými úkoly najde čas na kávu a popovídání s kolegy. Nikdy není nic tak horké. Ostatní ho mají rádi pro jeho nadhled, životní lehkost a vřelost. Za ničím se nehoní. Nikdo by o něm neřekl, že je kariérní typ. S motivací musí spíše bojovat. Těžko se mu daří hubnout nebo plnit jiné sportovní cíle.

Rád si vychutnává život po všech stránkách. Jen zřídkakdy si stanovuje úkoly předem. Spíše čeká, co den přinese. Když se nezadaří, nesplní požadavky vedoucího, poruší dietu, zapomene na svůj tréninkový plán nebo nestihne úklid, nic se neděje. Hlavně, že byl čas na milou procházku s přáteli. Opět se jedná o čistý typ B.

Peklo výkonnosti

A teď zpět k Majdě. Jistě mnoho z vás tuší, že Majda svojí osobností tíhne poměrně výrazně k typu A. Což není špatně. Ani jeden typ není horší či lepší (jak už to v psychologii bývá). Obtíž spočívá v tom, že Majda už to tak mít nechce.

Moc by si přála, aby se dokázala uvolnit stejně, jako to umí typ B. Aby dokázala mít nohy nahoře. Jít sportovat, ale kdyby to nešlo, jen se projít, bez výčitek, že nesplnila, co si předchozí večer stanovila. Chtěla by někdy prožít den lenošením, čtením knížky, spánkem. Nejde to. Vždy jí přijdou na mysl úkoly, které by měla splnit.

Majda si postupně začala uvědomovat, že její přístup jí pomáhá dosáhnout výsledků. Pomáhá jí splnit úkoly v práci. Pomáhá jí získat, co chce. Ale šťastná z toho není. Má své přemotivované výkonnosti plné zuby. Začala si postupně uvědomovat, že si na sebe klade čím dál větší požadavky, které nemají konce. Vždy jde posunout laťku o něco výš.

Prvním krokem, který Majda na své cestě k duševnímu klidu učinila, byl ten, že se podívala zpět, kde její chování vlastně začalo. Červenou linkou, která ji provází, co jí paměť sahá, je strach z neúspěchu.

V její rodině se selhání sice nikdy netrestalo, ale moc dobře si pamatuje, jak dospělí na rodinných srazech mluvili o „černých ovcích“. O těch, kteří neměli dobrou práci, selhávali u zkoušek, kterým zkrachovala firma, rozpadl se vztah. Smáli se jejich neúspěchům a v jejich nepřítomnosti je kritizovali. Vždy ji doprovázela úzkost a strach, že dopadne stejně. Že bude terčem rodinného posměchu a nikdo si jí nebude vážit. Ani vlastní rodiče.

Magda se od dětství snažila nezklamat. Snažila se potěšit. Viděla, jak je pro rodiče důležité, aby se jí mohli před svými kamarády a známými chlubit. Snažila se uspět ve všech školních zkouškách. Být první na sportovních závodech, snažila se nosit dobré známky a pochvaly. Snažila se plnit jejich představy.

Od dob svého dětství si tento životní styl zvnitřnila. Nikdy neuvažovala, že to tak mít nemusí. Nikdy nepřemýšlela, jak to mají ostatní děti. Dokonce si uvědomuje i dobu, kdy se na nesportovce, na ty méně šikovné či chytré spolužáky dívala též s opovržením.

Už je to nějaká chvíle, kdy svoji původní rodinu opustila. Ne úplně, ale po vysoké škole si našla práci v jiném městě. Odstěhovala se a získala nadhled. Poprvé viděla, že nesnažit se a neusilovat nemusí hned znamenat zbabělost, neschopnost, slabošství, nedokonalost.

Najednou viděla, že její kolegové, kamarádi, kteří jdou místo běhu na zmrzlinu, jsou nějak šťastnější než ona. Přistihla se, že jim závidí. Jak to dělají, že po sobě nic nechtějí? Jak to dělají, že dokážou prospat dopoledne, dát si brunch, pak jdou znova spát a přesto jsou šťastní?

Možná dostali v rodině jiný základ. Možná jim rodiče ukazovali, jak si vychutnávat život bez potřeby dokázat světu svoji hodnotu. Možná zažili pocit, že jsou dost dobří, i když nevyhrají nikdy v životě žádnou medaili. I když se jim nepodaří složit přijímačky. I když nezískají vytouženou práci.

Majda si začala uvědomovat, že za jejím strachem z neúspěchu stojí i strach z odmítnutí. V dětství měla pocit, že ji rodiče měli vždycky nějak víc radši, když splnila, co měla. Když je překvapila ještě lepším výsledkem, než čekali. Když uklidila, aniž by ji o to požádali. To ji zahrnuli pochvalami, někdy i objetím. Byli jí blíž.

Jak vystoupit z kolečka

Jenže teď je Majda dospělá. Vidí, že to jde i jinak. Že vedoucí není její rodič. Že její sebehodnota nezávisí na výkonu. A tak přišla její vlastní mantra: „Nemusíš nic. Vůbec nic. Nic se nestane.“ Tyto tři věty si začala Majda opakovat několikrát během dne. Kdykoliv, když si vzpomene. Kdykoliv, když se bojí si odpočinout.

A proč věta: „Nemusíš nic?“ Každé ráno Majdě vytanulo, co všechno musí. Co zařídit, co zvládnout odprezentovat, co odsportovat, jak se musí chovat, aby naplnila své zvnitřněné očekávání. Při pracovních poradách jí znělo v uších: Musíš se o ten úkol přihlásit. Musíš to zvládnout bez chyb. Musíš vedoucího oslnit. Při běhu slyšela: Musíš to doběhnout alespoň tam, kam posledně. Musíš mít lepší čas než minule…

Majda si začala zaznamenávat všechny své „musy“. Začala sledovat, co si sama v duchu říká. Jaké požadavky na sebe má. Dostala úkol:  Zapsat si každou větou, kterou k sobě promlouvá. Sama byla překvapená, kolik velmi přísných požadavků na sebe jí během dne prolítne hlavou. Kolikrát si poručí, že nesmí polevit. Že to musí zvládnout. Majda si všimla jedné věci: Žádná z těchto vět nebyla jednoznačně pozitivní. Všechny po ní požadovaly výkon.

Dalším krokem bylo představit si, že by jí takové věty ve skutečnosti říkal druhý člověk. Co by mu na ně řekla? Jak by na takového člověka reagovala? Z Majdy v tu chvíli vypadla odpověď: Nechtěla bych se s ním už nikdy bavit. Nejspíš bych se otočila zády a utekla od něj. Nejradši by před tímto vnitřním hlasem utekla. Už ho nechce poslouchat.

Majda na sobě tvrdě pracovala. Vlastně to ani jinak neuměla. Namísto toho, aby začala zlehounka „nedělat nic“, vzala si do hlavy, že teď musí obrátit svůj životní styl vzhůru nohama. Musí přestat tolik pracovat, sportovat, uklízet, zkrátka, musí se naučit odpočívat. Ale Majda měla v sobě nepříjemný pocit, že se to vůbec nedaří.

V čem je tedy problém? Proč to Majdě stále nejde? Odpověď na tyto otázky nám dají myšlenky, které Majda má, když odpočívá. Co se jí honí hlavou, když nemá splněno? Na co myslí? Co si v duchu říká? Neúspěch Majdina snažení prozatím tkvěl v tom, že jakmile si dovolila vynechat trénink, jakmile se pokusila plnit pracovní úkoly s menším úsilím, ihned přišly výčitky. I když si četla knihu, mysl brouzdala v povinnostech.

Vykreslovala si katastrofické scénáře. Vedoucí zjistí, že odešla už ve čtyři odpoledne a nebylo to z vážných důvodů. Když nebude plnit svůj tréninkový plán, ztratí kondici. Když nebude výkonná, ostatní si jí nebudou vážit. Přijde o jejich náklonnost, obdiv a možná se s ní už nebudou přátelit. Nebude mít dobrou náladu, protože za sebou neuvidí žádný výsledek. Bude jen povaleč. Nebude si vážit ani sama sebe. Když vypustí byť jen jeden den, stane se tragédie.

Jak jste určitě sami někdy zažili, někdy nás mysl dokáže potrápit mnoha hrůznými představami, co se stane, když něco pokazíme (neuděláme). Ostatní nás odsoudí, budou se nám smát, nepřijmou nás mezi sebe, dostaneme výpověď a tak dále. Častokrát je realita jiná. Nicméně strach, který zažíváme, je reálný. Abychom úzkost, strach a obavy zmírnili, je nejlepší cestou po krůčcích, v bezpečném prostředí otestovat, že katastrofický scénář je jen v naší mysli. Že se doopravdy nestane nic. Což postupně zkoušela i Majda.

Postupně přestala brát svoji výkonovou motivaci jako něco negativního. Uvědomila si, že v mnoha případech jí to pomohlo dosáhnout vytyčených cílů. I teď jí to pomáhá dokázat cokoliv, co si zamane. Přestává odmítat svůj vnitřní hlas. I to je ona. S čím ale hodně pracuje, je myšlenka, že nemusí nic… a nic hrozného se nestane, když chvíli nebude dělat nic. Pro někoho samozřejmost, pro Majdu velká výzva.

Připustit si, že si může dát od všeho na čas pauzu. Že si může přibrat víc činností, až posbírá energii. Že ji nikdo nebude považovat za ztroskotance, pokud se rozhodne nestudovat další jazyk. Že klidně může na chvíli přestat sportovat a třeba i ztloustnout. Že její hodnota není určena počtem splněných denních aktivit. A pokud ji za to někdo soudí, je to spíše jeho problém. Majda se učí vážit si na sobě jiných věcí než jsou splněné úkoly. Každý den si opakuje: „Nemusíš nic. Vůbec nic se nestane.“ Pro někoho prkotina, pro Majdu boj se sebou samotnou.

Na cestě jí nejvíce pomáhá sebepoznání:

• Čeho si na sobě váží, jakých vlastností, které nejsou spojeny s výkonem?
• Co ráda dělá, aniž by měřila čas a rychlost?
• Co ráda dělá, aniž by záleželo na výsledku?

Dovolit si polevit pro Majdu nebylo lehké. Malé krůčky. Třeba jen jeden vynechaný sportovní trénink. Jak se cítila den poté? Co to udělalo s její náladou? Zvládla to? Dovolila si prostě být? Jaké myšlenky přišly? Postupně se naučila vyčítavé myšlenky okomentovat: Vím, že jsem to tak měla, vím, odkud se to vzalo, a vím, že už to tak nechci. Vím, že nemusím.

Nejen Majda byla uvězněna ve své výkonnosti. Doba tomu napomáhá. Výkon je samozřejmost. Volný čas musí být vyplněný do minuty. Aktivity měříme, zaznamenáváme a ukazujeme ostatním. Čekáme na jejich hodnocení a potvrzení, že jsme šikovní, dobří, zajímaví, lepší než ostatní. A někdy, u někoho přijde pocit křečka uvězněného v kolečku. Životní úprk přestává dávat smysl a moc rádi bychom vyskočili z roztočeného kola ven.

Pokud jste se při čtení přistihli, že někdy zažíváte podobné pocity jako Majda, vřele doporučuji zkusit některé z metod, které Majdě pomohly. A pokud víte, že už delší dobu běžíte a nestíháte nabrat dech, a sami na to nestačíte, využijte pomocnou ruku. Vydechnutí stojí za to. A pamatujte: „Dnes… dnes nemusíte nic. Nic se nestane.“