Nemohu milovat...

Je to Ulričina soukromá smůla nejsmolnější, a ta bolela a bolí. Hodně.

 Ta slečna prostě neměla štěstí. Nemůže za to, jaká je, není to její vina, že se chová, jak se chová. Kořeny všeho leží hluboko v její historii. U toho, co by děti měly zcela samozřejmě dostávat, a ona nedostávala. Hřejivá objetí, hladivé doteky a slova.  A také u toho, co by děti určitě zažívat neměly, a ona zažívala. Chlad, přísnost, odmítání, bití. Těžko říct, co z toho je od života větší podraz.

Celé je to o mámě

Máma slečny Ulriky byla příliš chladná a odtažitá. Nebyla tenkrát, ve svých osmnácti letech, ještě dost zralá na to být mámou, se vším, co to obnáší. Neuměla dávat pocit blízkosti a jistoty, neuměla rozdávat lásku. Neměla jí dost pro sebe, natož pro malou dceru. Jakkoli ta na ni čekala, jakkoli ji potřebovala, jakkoli byla od přírody připravená přijímat lásku a jakkoli tu svou dávala mamince všemi možnými dětskými způsoby. Jistě, určitě i zlobila. Nejspíš tím více, čím více jí chybělo teplo a pochopení. Ale ani to nejzlobivější zlobení není omluvitelným důvodem pro kopanec. Kopnout do dítěte! Umíte si to představit?!

Ta slečna měla v životě tak nebetyčnou, ošklivou smůlu, že se nelze ani trochu divit, že se cítí, jak se cítí, že se chová, jak se chová. Že na lidi kouká spatra, přitom tak moc závisí na jejich ocenění. Že je bolestivě přímá, že říká bez okolků a ohledů do očí to, co považuje za pravdu, přitom sama, křehká a netýkavá, přímočarost druhých považuje za nedostatek empatie a taktu. Že se jí bytostně dotýká a do morku kosti ji bolí uvědomění, jací jsou všichni kolem ní sebestřední sobci – přes svou tlustou zeď obran nemůže vidět, že to tak nejvíc cítí tehdy, když dělají něco, co není pro ni, když říkají něco, co není o ní.

Ne, nelze jí mít za zlé, že je sama tím sobcem, které vidí všude kolem – jak jinak se má bránit všemu tomu sobectví, vší té necitlivosti? A nelze jí mít ani trochu za zlé, že jakékoliv povídání vnímá jako povrchní tlachání, protože po všem tom hluboce zlém, co zažila a co v ní přetrvává, se jediným smysluplným způsobem komunikace zdají být hloubavá zamyšlení o jizvách z dětství. Jejích jizvách z jejího dětství. Že jizvy mají i jiní? Opravdu? Není to poznat, když si s ní chtějí povídat o tom, co měli včera k večeři a kam pojedou na dovolenou! A i kdyby! Konečně myslí na sebe, konečně se stará o svůj prospěch!

Ten kluk má smůlu

Jeho přítelkyně je příliš chladná a odtažitá. Není ještě, ve svých dvaatřiceti letech, dost zralá na to, aby byla milující partnerkou, se vším, co to obnáší. Neumí dávat pocit blízkosti a jistoty, neumí dávat lásku. Nikdy jí neměla dost ani pro sebe, natož pro milujícího muže, jakkoli na ni on čeká, jakkoli je úplně přirozeně připravený ji přijímat. A jakkoli jí tu svou lásku dává všemi možnými způsoby, které zná.

Jistě, Ben určitě Ulrice způsobuje i trápení. Nejspíš tím více, čím více mu chybí teplo a pochopení. A ona se pak stáhne. Znova a znova, po každém i sebemenším náznaku jeho nespokojenosti, po každé i jen potenciálně možné a nevyslovené kritické poznámce k jejímu chování nebo jejímu vzhledu. Pravda, to stažení může při povrchním pohledu vypadat jako útok, jako nedostatek jemnocitu. To když ho bodne svým sarkasmem. Ale copak je hloupý, že tu její křehkost pod tou tvrdostí nepozná? Že neví, že do něj kope, protože je ubolená, protože má strach, protože je příliš křehká? Copak není schopen přes slupku obran nahlédnout hloubku jejího utrpení?

A nebo je to jinak? Co když ani ta nejhlubší jizva neopravňuje ke kopancům do srdcí milujících, blízkých lidí? Kopat do lásky! Umíte si to představit?! Leda od někoho, kdo myslí jen na sebe, kdo se stará jen o svůj prospěch…

A tady jsem chtěla skončit. Nechat na čtenáři, ať můj článek čte a použije po svém. Ať si nad ním přemýšlí směrem, kterým potřebuje. Ať si v něm najde, co se ho týká, a vypřemýšlí a vycítí si vlastní závěr. Ale pak jsem si řekla, že vás přeci nemohu připravit o optimistickou pointu.

Slečna Ulrika to nevzdala. Vydržela všechno to cloumání vlastním nitrem, všechno to otvírání starých jizev, všechny ty útoky na vlastní bezpečnou, ač zakonzervovanou a neživou pozici, nápory na vlastní tvrdé stránky i na svůj narcismus. Jistě do velké míry díky Benovi. Benovi, který ji nepustil z objetí, toho doslovného, ani toho metaforického, jakkoli kopala. Co víc si Ulrika mohla přát, než takového Bena! A víte co? I to, co vypadalo téměř nemožné – pochopení mámy a zel jejího mládí – nakonec dostalo v Ulričině životě místo.  Někdy se prostě věci dějí oklikou. Někdy je pro smíření s tou, co měla být nejbližší a nejvíc milující v dětství, potřeba Bena, nejbližšího a nejvíc milujícího tady a teď.