Nemoci z mobilu

Nastoupil jsem do osmnáctky. Abych nebyl na pochybách, kde vlastně jsem, zařval mládenec sedící za mnou na invalidním sedadle (nejspíš invalida na hlavu): „Jedu tramvají.“ Tuto neobyčejnou historickou událost sdělil spolucestujícím a někomu na druhém konci telefonického spojení. „Jedu na Karlák,“ upřesnil cíl své cesty. „Budu tam tak za čtvrt hoďky a možná dřív.“ Hodnotu časové informace jsem ocenil. Za tu dobu totiž stačil se svými záměry seznámit ještě tři lidi, přičemž jednoho, který zřejmě něco namítal, stihnul ještě pokárat: „Neser, vole!“

Považuji proto za nezbytné přidat ke dvěma dosud registrovaným chorobným jednotkám vztahujícím se k mobilním telefonům, o nichž bude řeč níže, ještě jednotku třetí, zvanou vopruz. Řešení nabízí tento záběr, který přestože pochází z minulé doby, je použitelný i v případě smartphonů.

Na první pohled se jeví vopruz jako pouze společensky závadný, může však nabýt formy sebevražedné (telefonující nevnímá hrozící nebezpečí, do něhož vstupuje nebo které se naň řítí), ale také vražedné (telefonující řídí vozidlo, které se může stát smrtící zbraní).

Telefonů je přitom mezi námi čím dál víc:

• Seriózní statistika ze začátku dubna tohoto roku uvádí, že za jeden rok (březen 2013 – březen 2014) přibylo na Zemi celkem 145 milionů normálních telefonistů, takže jich je ku dnešku 784 000 000, což představuje 23% přírůstek oproti loňsku. To jsou ti, co používají přístroj méně než 16× denně.
• Pak tu je 440 milionů cvoků, kteří sáhnou po mobilu 16–60× za den (před rokem jich bylo 283 milionů, takže jich je o 55 % víc).
• Nakonec jsou tu kandidáti na blázinec, jejichž potřeba kontroly telefonu je vyšší než šedesátkrát za den, a těch je k dnešku 176 milionů ve srovnání s loňskými 79 miliony, takže vykazují 123% přírůstek. Rekrutují se hlavně z mladé a střední generace, převahu tvoří ženy. Kromě mobilů převládají v jejich zájmech sportovní fandění (pasivní),  móda a automobilismus.

De morbo telephonico

Nomofobie (no mobil) je stav narůstajícího napětí a úzkosti v případě, že postižený nemá mobil po ruce, že v místě není dost silný signál, že mu/jí už dvě minuty nikdo netelefonoval ani neposlal SMS. Na cestě do maléru je podle nejrůznějších anket kolem 90 % všech uživatelů, kteří přiznávají, že prožívají nepříjemné pocity, pokud se nevěnují telefonu alespoň jednou za hodinu.

Z tohoto zlozvyku se posléze stává návyk, který přechází do závislosti s následujícími manifestními příznaky:

• berou si mobil do postele;
• ještě po ulehnutí telefonují a posílají SMS;
• při probuzení v noci posílají SMS;
• ráno je jejich první počin kontrola telefonu;
• přes den se nedokážou od telefonu odpoutat;
• při jídle jej mají položený vedle talíře a několikrát během oběda jej zkontrolují;
• kontrolují jej několikrát za hodinu;
• berou si mobil s sebou na záchod, do koupelny, na pláž, do kostela, do divadla atd.;
• nedovedou odložit mobil ani při sexu;
• 18 % žen z kritické skupiny (více než 60 kontrol denně) uvedlo, že telefonuje během sexu nebo bezprostředně po skončení;
• eventuální ztrátu mobilu hodnotí hůř než ztrátu peněženky nebo klíčů od domu či od auta.

Za nejbizarnější považuji případ muže z Londýna, který přestal jezdit metrem, protože se bojí, že by mohl zmeškat nějakou zprávu v místech, kde není signál.

Textafrenie je chorobná jednotka psychotické hloubky, která už byla popsána v odborné literatuře. Objevuje se především u mladých lidí a popisy přicházejí z Indie a jihovýchodní Asie.

Jde o kombinaci sluchových, eventuálně tělových halucinací a bludného přesvědčení, že dotyčný slyšel tón či cítil vibrace telefonu v situacích, kdy se nic takového nestalo. Podle článku v African Journal of Psychiatry se tyto poruchy šíří velmi rychle (na mě to dělá spíš dojem hysterické epidemie) především mezi teenagery.

Přednáška 24. října 2024