Nemoc a vina

Vinen nemocí

Vážně nemocní ale čelí ještě jedné, mnohým skryté výzvě. Pocitům viny. Málokdo z okolí si dovolí blízkého napřímo obviňovat, přesto si lidé mohou myslet leccos. Neměl kouřit. Měl zdravěji jíst. Měl se víc hýbat. Neměl tolik ponocovat. A hlavně: kdyby myslel pozitivně, tohle se mu nemohlo stát! Poslední výtka mi připadá zdaleka nejzákeřnější – jednak je nesmyslná, jednak ji často niterně prožívají samotní pacienti. Pojďme se u výčitek a nesmyslných pocitů viny zastavit.

Za prvé: kdybychom věděli, co přijde – to by bylo! To ale neví nikdo. Mnoho lidí kouří, má nadváhu, kašle na životosprávu a nic je netrápí. Prostě jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme, i kdybychom tisíckrát chtěli. Na to je život příliš složitý. Zkuste si představit opačnou situaci: tu obrovskou tíhu odpovědnosti, kterou bychom nesli, kdyby náš osud byl plně v našich rukách.

Co se týče takzvaného „pozitivního myšlení“, tato idea je pomýlená od samého začátku. Vadí mi, když nemocní podléhají klamné představě, že rozhodujeme o tom, jak se budeme cítit. Je to jako chtít poručit větru a dešti. Své emoce si nevybíráme, i když by se nám to líbilo.

Smutek, lítost i vztek k životu patří stejně jako radost a láska. Bez nich by byl život plochý a jednobarevný, bez zlého bychom nerozlišili a nedocenili dobré. Emoční odezva je reakcí na stimul, který přichází z okolí. Děje se automaticky. O čem rozhodujeme, je to, jaký postoj k tomu, co prožíváme, zaujmeme, a jak se v reakci na to zachováme. Zda bude naše reakce konstruktivní, či nikoliv.

Myslím, že představa o negativním naladění jako příčině závažných nemocí nemá daleko k magickému myšlení. Hrůza z rakoviny je tak intenzivní, že nám neumožňuje připustit si, že každý, kdo žije, zároveň hraje ruskou ruletu. Nikdo z nás nemůže vědět, jestli a kdy si vytáhne černého Petra. Tahle myšlenka je pro mnoho lidí natolik nepřijatelná, že se, aniž by si to uvědomovali, dopouští tvrdého victim blamingu, tedy vinění oběti.

„Neměl se dost rád.“ To je tak jednoduché říct! Co to ale znamená? Vůbec nic. Jde o vyprázdněné klišé. Dokáže snad někdo říct, jak se to dělá? Jak větší sebelásky docílit? Nepopírám význam psychosomatiky, ten je vědecky podložený. Chci se ohradit vůči praxi, kdy je nemocný konfrontován s domnělým vlastním selháním.

Podobná vyprázdněná tvrzení neslouží ničemu jinému než popření reality, které má dočasně uklidnit ty, kteří se nedokážou s životní realitou smířit. Kteří by vědomí, že to nejsou oni sami, kdo to na světě řídí, neunesli. Mnohem pravděpodobnější přitom může být, že zemřete za volantem, když – ruku na srdce – třeba i běžně překračujete povolenou rychlost. Tím se ale trápí málokdo, zvlášť ne ten, kdo je „dobrý řidič“.

Síla žít

Mrzí mě, pokud se vy sami nebo někdo z vašich blízkých musíte vyrovnávat se závažnou diagnózou. Přála bych vám, abyste nelehkým životním obdobím prošli posíleni, s hlavou vztyčenou. Aby vám těžké období pomohlo naučit se vzájemně si naslouchat a díky tomu prožít intenzivní momenty sblížení.

Chápu, že vás nemoc trápí. Chápu, že máte strach. Obojí k období léčby neodmyslitelně patří. Výsledek je nejistý. To vám ale nebrání žít dál v maximální možné míře podle vašich představ. Být si nablízku znamená dokázat spolu být v dobrém i ve zlém. Někteří to bohužel zažijí až díky nemoci, což je škoda.

Pro zdravé z toho plyne poučení, aby prožili každý den tak, jako by měl být jejich posledním. Jen díky tomu jednou nebudeme litovat. Život je dar, tak si ho važme. Smrt nás čeká všechny, jen nevíme kdy. Hrůza z ní by neměla zastínit radost z možností, které život skýtá, a chuti je využít.