Nemluví s námi

Určitě neexistuje pro rodiče ani pro děti jediný správný návod, jak na to. Povahy zúčastněných jsou různé, atmosféra a starosti v rodině se liší a situace, které krizi odstartovaly, jsou též odlišné. Pojďme si na dvou příkladech ze života ukázat různé varianty takové krize. Zamyslíme se nad jejími příčinami a nad možnostmi rodičů. Nakonec se pokusíme vše shrnout do několika doporučení.

Uzavření do sebe

„Ema je hrozně chytrá holka, vždycky se zajímala o spoustu věcí, všechno ji bavilo,“ říká nešťastná matka patnáctileté dcery. „A v zimě jako by ji něco začarovalo – přestala s námi úplně mluvit, jen odsekává nebo mlčí. Zavírá se v pokoji, kam si nosí jídlo, odešla z výtvarného kroužku, přestala chodit s holkami ven. Prostě jen škola a její pokoj, máme o ni strach a vůbec nevíme, co se s ní děje…“

Co o patnáctileté Emě víme: Ještě před půlrokem to byla bezproblémová, převážně spokojená slečna, která měla kamarády, dobře se učila a uměla si hezky zaplnit svůj volný čas. Povahou spíše uzavřenější, nikdy se sama moc nesvěřovala. K ostatním milá, kamarádská – bylo vidět, že jí hodně záleží na tom, aby dobře zapadla a ostatní ji měli rádi.

Co víme o rodině: Ema má staršího bráchu Filipa, který hodně sportuje a příští rok bude maturovat. Sourozenci spolu měli hezký vztah, brácha sestře občas pomohl s učením, jako děti si hodně hráli. Doma se nic zásadního neděje, jen oba rodiče jsou trochu zaskočení tím, kolik volného času na sebe poslední dobou mají, když si děti „jedou“ své věci – a asi dva měsíce mají starost o Emu.

Jak tedy najít k Emě cestu, aby se rodiče něco dozvěděli o jejím trápení a mohli nabídnout adekvátní pomoc z vlastních zdrojů nebo se obrátit na odborníka? Trápení dětí v rodičích budí strach o ně, často i pochybnosti o jejich výchově a také o vzájemném vztahu. Strach vytváří napětí, což se často projeví jako tlak na rychlé řešení. Na to si musí rodiče Emy dát pozor, až za ní přijdou a pokusí se navázat rozhovor. Žádný výslech jako na policii, žádné vyhrožování, ale laskavé sdílení vlastních pocitů a trpělivé vyslechnutí dítěte.

Odehrálo se to asi takto: Rodiče se dohodli, že první krok udělá máma, která po návratu dcery ze školy Emu odchytla s tím, že by s ní ráda chvilku mluvila. Před večeří se za ní zastavila v pokoji a řekla jí, že ji má moc ráda a má o ni starost, protože si všímá, že je jiná než dřív. Ema mlčí. Pak jí máma opět říká, že všem doma na ní moc záleží a že by ji moc zajímalo, co se s ní děje. Ema připouští, že má špatné nálady a nic ji nebaví, ale víc neřekne, stejně by tomu nerozuměli.

Máma se ptá, kdo by tomu mohl rozumět, a Ema odpovídá, že možná brácha. Máma před odchodem dceru obejme a řekne jí, že jsou tu s tátou pro ni. Starší bratr souhlasí, že se půjde se sestrou projít a pokusí se opatrně s ní promluvit. To se stane a ukáže se, že toho na ni bylo prostě moc – v zimě jí nejlepší kamarádka přebrala kluka, na jaře přijímačky na střední, pak strach ze změny školy a hlavně lidí ve třídě… Začala o sobě hodně pochybovat, připadala si ošklivá a hloupá.

Proč Ema nešla sama za rodiči? Protože nebyli zvyklí si doma o svých starostech povídat. Rodiče by jí nejspíš řekli, že si vymýšlí a řeší maličkosti – kluk je hloupý, když ji nechce, na střední se přece dostala a hloupá ani ošklivá rozhodně není. Ale tohle Ema nepotřebovala, chtěla jen pochopení a soucit.

S bráchou pak začali chodit na procházky a na zmrzlinu častěji, vzal ji i do kina. Ema se uvolnila a pomalu se vracela ze své uzavřenosti zpět do světa. Rodičům pak sama stručně řekla, co se stalo – brácha držel tajemství a nechával to na Emě, jak se spolu dohodli. Protože lidé spolu mluví o osobních věcech a podporují se jenom tehdy, když si věří.

Vyhazov ze střední

Erik je sedmnáctiletý kluk, kterého vyhodili ze střední školy. Oba rodiče úspěšně podnikají v rodinné firmě, mladší bratr bez větších potíží zvládá osmou třídu základní školy. „Nestačí, že toho našeho lempla vyrazili ze školy,“ rozčiluje se Erikův otec, „ještě je doma na nás drzej a sprostej na bratra! Dneska jsou ti mladí líní, myslí si, že všechno dostanou zadarmo! Prej si dá od školy pauzu a pak uvidí.“

Proč se Erik nechal vyhodit ze střední? Jak se teď cítí a co to udělalo s celou rodinou? O Erikovi víme, že nikdy nebyl studijní typ, i když je zřejmě nadprůměrně inteligentní – prostě nechce dělat věci, které ho nebaví. Na základní škole měl konflikty s učiteli, kteří se podle něj chovali autoritativně. Dokud se nemusel učit, proplouval kromě občasných kázeňských problémů v pohodě. Na mladšího bratra silně žárlil, často ho podle rodičů dost zlobil. Jako menší kluk si hodně rozuměl s tátou, který ho brával na kolo a na ryby, poslední roky se ale jejich vztah pokazil. Mámu nikdy moc nerespektoval, říkával, že mu nerozumí.

Co ještě víme o Erikově rodině? Rodiče jsou hodně zaměstnaní, orientovaní na výkon, doma často řeší pracovní věci. Otec si se syny rozuměl a trávil s nimi nějaký čas, než přišla puberta. Jakmile začali odmlouvat a odmítat jeho nápady, úplně se stáhl do práce a jen občas „udělal doma vítr“ kvůli nepořádku a špatné známce. Máma si někdy stěžuje, že je doma za služku, cítí se utlačovaná mužskou přesilou, chybí jí prý dcera.

Co tedy Erik skutečně potřebuje? Jeho agresivní chování doma ukazuje, že se necítí dobře, i když vše navenek zlehčuje a tváří se nad věcí. Souvisí debakl ve škole se špatným výběrem studijního oboru, s nulovými studijními návyky, s depresí, která bere člověku schopnost soustředit se, snižuje sebedůvěru a zatemňuje budoucnost? A pokud je Erik depresivní, tak proč – co se mu stalo, co ho trápí?

Matka prosazovala návštěvu psychologa, s ní se ale syn odmítá bavit. Otec byl proti, s tím prý Erik nebude souhlasit a ještě to pořádně nezkusili zvládnout sami doma. Bratr si myslí, že za problémy mohou konflikty mezi tátou a Erikem, občas prý viděl bráchu po hádce v pokoji brečet nebo něco malého rozbít. S ním ale Erik mluvit nebude, určitě by ho poslal do háje, kdyby za ním mladší brácha přišel.

Atmosféra doma houstla, nakonec se šel po sérii konfliktů k psychologovi poradit táta. Odborník mu potvrdil, že klíčovou roli v této situaci hraje vztah mezi ním a Erikem a že by mohl pomoci vstřícný krok z jeho strany. Otec si to vzal k srdci, šel za synem a vytáhl ho na pivo. Musel mu ale slíbit, že nebudou mluvit o škole. A klaplo to, táta dodržel svůj slib, i když se musel hodně ovládat. Když ale nenastoupil s kázáním a kritikou, Erik se uvolnil. Pak se navzájem omluvili za vulgarity, kterými se poslední týdny častovali. Otec se sice vlastně nic nedozvěděl, ale kontakt byl navázán.

Nakonec situaci ještě posunula dobrým směrem matka – nabídla synovi, že může chodit do jedné z poboček jejich firmy na brigádu, než se rozmyslí, co dál. Ráno ho vozila do práce autem a začali si také trochu povídat. Erik se cítil méně odmítaný a kritizovaný, méně se musel bránit, obhajovat. Práce ve skladu v přátelském kolektivu mu zvedla sebevědomí a zároveň ho dost motivovala vrátit se do školy.

Co pomůže

Pojďme si to shrnout: Dospívající dítě se dostane do potíží, ze kterých nevidí dobré východisko. Se situací si neumí poradit jinak, než že se uzavře nebo kolem sebe kope. Nedokáže vyjádřit emoce tak, aby získalo od ostatních pochopení a porozumění. Rodiče mají strach, vztek, cítí se bezmocní. Při pokusech něco řešit jsou jako sloni v porcelánu, protože je pro ně situace nová a cítí se být pod tlakem. Co je tedy dobré dělat, a co nedělat?

Nejprve navázat poškozený kontakt

O to se mohou pokusit jak děti, tak i rodiče. Teenager se možná hned nesvěří, ale přijde s něčím banálním, začne vyprávět… Jediné, co očekává, je zájem rodičů a čas, který mu věnují. Podobně rodiče mohou kontakt nabídnout, aniž by se hned začala probírat citlivá a třaskavá témata. Je důležité, abychom my dospělí byli upřímní a otevření a zároveň nezraňovali a nekritizovali, nevylili na své dospívající dítě veškerou frustraci z poslední doby.

Zdá se vám to jako protimluv – upřímnost a zároveň citlivá opatrnost? Pak je dobré si říct, proč své dítě kontaktujeme. Chceme mu dát najevo, že ho máme rádi a stojíme při něm, nebo si chceme ulevit a obvinit ho, co všechno dělá špatně?

Respektování autonomie teenagera

Tam, kde to je jen trochu možné, ho necháváme dělat si věci po svém – chceme přece, aby z něj byl samostatný dospělý člověk, že? Při příchodu do jeho pokoje klepeme, nekomentujeme jeho styl oblékání či jakou poslouchá hudbu, nedáváme oči v sloup nad jeho výrazy. Je to zbytečné, posiluje to pocit nepochopení a mezigenerační propast. Naopak vyjadřujeme zájem jeho svět poznávat a něco se o něm dozvědět.

Důležité je také naučit se aktivně naslouchat tomu, co nám naše dospívající děti říkají. Nepřerušovat je, nekomentovat, určitě nezesměšňovat. Tím ztrapňujeme hlavně sami sebe a bereme tomu druhému chuť v rozhovoru pokračovat – protože se v něm necítí dobře, bezpečně a akceptovaně.

Jeden krok za druhým, s podporou zpovzdálí

Když se společně dobereme k řešení problému, jako je například zhoršení známek či přímo vyhazov ze školy, pozdní návraty domů, úklid, starosti s jídlem nebo vyhrocené debaty o čemkoliv, měli bychom začít od malých cílů. Postupné kroky zvyšují šanci na úspěch. Ten je motivující pro stanovení dalších menších cílů.

Ač to není často zjevné, teenageři jsou křehcí v oblasti sebevědomí a sebedůvěry. Pocit neúspěchu, zklamání a kritika od dospělých je velmi znejistí. Rychle ztrácejí pevnou půdu pod nohama a přestávají věřit ve vlastní schopnost situace řešit.

V takových chvílích může být snadné něco vzdát, něčemu se začít vyhýbat, něco zatajit. Rodičům často pomůže vědomí, že stojí před odmítajícím, drzým a zarputilým teenagerem, který je uvnitř vyděšený a velmi znejistěný. Podpora vedoucí ke znovunalezení ztracené sebedůvěry zmůže víc než kritika a devalvace.

Nemusíte na to být sami

Jestliže se situace nelepší, je vhodné zvážit vyhledání odborné pomoci. Za psychologem či psychoterapeutem můžeme zajít my rodiče, pokud dítě návštěvu odborníka odmítá a my se prostě potřebujeme zorientovat a poradit. Jako první pomoc můžeme též využít Rodičovskou krizovou linku, kterou zajišťuje Linka bezpečí.

Když se nám teenager svěří, že mu starosti přerostly přes hlavu a chce si o tom promluvit s odborníkem, nejsme dotčeni tím, že to nehodlá řešit jen s námi, a pomůžeme mu kontakt sehnat. Velký adresář odborné psychoterapeutické pomoci najdete na stránkách České asociace pro psychoterapii. Určitě také doporučuji vyhledat rodinnou terapii – má‑li velké starosti dospívající dítě, obvykle potřebuje podpořit a pomoci celá rodina.