Nemiluju své miminko

Už v těhotenství se musí žena protloukat hromadou očekávání a mýtů o tom, jak se má a nemá cítit. Například to má být podle lifestylových magazínů nejšťastnější období v jejím životě. Někdy to tak je. Často je to období třeba ne nejšťastnější, ale moc hezké. Jindy leží těhotná žena na gauči, je k smrti unavená, nemá sílu ani si uvařit a patnáctkrát za den zvrací. Zkuste být za takových okolností nejšťastnější ve svém životě.

S ještě nebezpečnějším mýtem se ale může žena setkat hned po porodu. Očekává se, že jakmile se jí podaří porodit své miminko a dostane ho do náruče, zaplaví ji vlna bezpodmínečné a čisté lásky k tomu malému bezbrannému stvoření. V tu chvíli se rozplyne vše těžké, co má za sebou. V lásce se rozplynou vzpomínky na porodní bolest.

Najednou víme, že to za to stálo, a nemáme o tom žádné pochyby. „V mozku se vytvoří hormonální koktejl, který přinese pocity něhy, náklonnosti a odměny,“ píšou webové stránky o těhotenství a přirozených porodech. „Budeš si říkat, žes netušila, že můžeš někoho tak moc milovat,“ říkají kamarádky a babičky.

Zní to krásně, ne? Mýtus je to hned na několika úrovních:

• „Je jedno, jak proběhne porod – když je na konci zdravé miminko, smaže to všechna trápení.“ Tohle je při opatrné volbě slov kardinální pitomost. Obzvlášť tehdy, když žena zažije při porodu hrubé jednání, nemá potřebnou podporu nebo jsou na ní vykonány zákroky proti její vůli, může jí z porodu zůstat trauma srovnatelné se znásilněním. A vůbec nijak to nesouvisí s její vděčností za zdravé porozené dítě.
• „Je to tak zařízené, ať se na porod zapomene.“ Neznám žádnou ženu, která by zapomněla na svůj porod. Mysl se při porodu sice často dostává do stavů neznámých z běžného života (jinak nám plyne čas, jinak prožíváme přítomnost, a když je zle, vnímání může zčásti vypnout), to ale neznamená, že vám nezůstane silný příběh k vyprávění.
• „Obrovská láska a něha jsou jediné správné pocity, které má žena po porodu cítit.“ Je to častá varianta, ale zdaleka ne jediná. A rozhodně ne automatická. Někdo lásku na první pohled prostě nezažije a je to naprosto v pořádku.

Ve skutečnosti můžeme prožívat cokoliv od zvědavých sympatií po podivné prázdno, strach nebo zklamání

Píše o tom například psychiatrička Margaret Howard. Neexistuje pravidlo, které by říkalo, kdy a jak má žena začít milovat své dítě. Každý to máme jinak. Dovolte mi pár citací o prvních chvílích a dnech s miminkem od skutečných žen v mém okolí.

Tak ty jsi to dítě, co jsem měla v břiše. Jedna mrňavá záhada v zavinovačce. To jsem zvědavá, co jsi za člověka. Emoce, které skutečně po porodu přijdou, mohou být ve skutečnosti mnohem civilnější než ty výše popsané. Ani ne tak silná zaplavující láska jako spíš zvědavost a ochota se seznamovat.

Vůbec mi nešlo jí říkat jménem. Nešlo mi přes pusu, že je to Elenka. Vnímala jsem, že je tu prostě nějaké miminko a že se ode mě čeká, že se o ně postarám. Častá varianta je určitá zdrženlivost v navazování vztahu. Někdy je to prostě jen prázdno. V počátcích se o miminko někdy žena stará mnohem víc ze zodpovědnosti než z lásky.

Pořád jsem čekala, kdy někdo zazvoní a řekne: tak jste si to těch čtrnáct dní zkusila a teď nám ho zase vraťte. Překvapivě často ženy mluví o nejistotě, jestli je to pravda, jestli ještě o miminko nepřijdou, jestli jim ho někdo zase nevezme. Obzvlášť často tehdy, když jim ho v nemocnici opravdu pořád někdo někam odnášel (o tom ale víc později).

Půl těhotenství jsem se svědomitě chystala na porod, ale jako by mi celou dobu unikalo, že na jeho konci budu mít dítě na starání. Fakt mám dítě? Asi jo, když tady leží. Kristepane, co s ním budu dělat? Někdy ženy mluví o naprosto iracionálním překvapení, šoku a taky o velké bezradnosti.

A jeden koktejl emocí nakonec: Všichni mi tvrdili, že se mu poprvé podívám do očí – a puf! Zamiluju se. Já jsem opravdu prožívala emoční smršť, ale nic z toho teda nepůsobilo jako láska. Miminko pořád plakalo. Cítila jsem hromadu strachu, pocit ztráty, že se rozpadá celý můj dosavadní život, moje identita. A taky pocit zrady, že mi nikdo neřekl, že mi může být takhle. Dítě jsem měla dvanáct hodin, ale už jsem si byla jistá, že jsem špatná máma.

Někdy má žena na začátku pocit, že to ve skutečnosti není její dítě, napadá ji, kdy si ho přijdou vyzvednout jeho skuteční rodiče. A může to být ještě složitější, když jsou po pár dnech a týdnech pocity přímo negativní. Podívejme se třeba na tuhle anonymní zpověď ženy z internetového fóra Reddit. Není sama: přidávají se k ní desítky dalších.

Nesnáším být máma a nemám ráda své dítě. To to tak nějak shrnuje. Mám tříměsíční dceru, plánovali jsme ji, ale co se narodila, je to jen zklamání. Necítím se v depresi, baví mě všechno, co mě bavilo dřív. Ale nebaví mě se o dceru starat. Nechápejte mě špatně, nikdy bych jí neublížila a dělám všechno, co je potřeba. Krmím ji, měním plenky, koupu ji, nosím ji, když pláče. Jen si nic z toho neužívám. Kdykoliv pláče, říkám si, že byla obrovská chyba ji mít. I když je spokojená a roztomilá, nudí mě to a radši bych dělala něco jiného. Nevím, co dělat. Zlepší se to? Existuje způsob, jak se můžu donutit ji milovat?

Obzvlášť pokud je miminko náročné, hodně pláče, má koliky, něco ho bolí, žena má problémy s kojením, málo spí, nemá ani minutu času sama na sebe…, není výjimkou ani to, že se ženě vkrádají do hlavy myšlenky o tom, že to celé nezvládá, že nikdy neměla být matkou a že by snad bylo nejlepší, kdyby to dítě prostě zmizelo.

Mateřská láska na první pohled?

Popsané situace samy o sobě jsou ve skutečnosti mnohem menší problém než to, že se o jejich existenci neví a mlčí. Nikdo těhotným ženám neřekne, že i takhle to může být. Že není jedna správná varianta prožívání a je normální prožívat i naprosto opačné pocity. Že i takhle může začít vztah, který bude později dobrý.

Jako je v psychologii máloco absolutní, na opravdu dost procent se dá říct, že sebemrskačství nepomáhá k účinným řešením – naopak ubírá energii, které je po porodu a s miminkem už tak málo. Umetá cestu k rozvoji poporodní deprese. A staví se do cesty šancím na postupné navazování vztahu s vlastním dítětem. 

Nemluvíme zde samozřejmě o situacích, kdy žena nemá ke svému dítěti dobrý vztah dlouhodobě a skutečně ho zanedbává nebo mu ubližuje. Ale ani ta poslední citovaná máma není nelítostná, krutá a opovrženíhodná bytost, která by dítě klidně opustila, která by ho nutně zanedbávala a později ho svou neláskou poznamenala na celý život – kdyby nehledala cestu, jak situaci proměnit, nešla by s prosbou o pomoc a radu na internet.

A proto první, co musíme udělat, je oslabit všechno opovržení, vinu, stigma, pocity nenormálnosti a selhání, pokud zrovna nám ta láska na první pohled prostě nevyšla. Stává se to. Je to v pohodě. Neznamená to, že jsme monstra. Někdy to má vysledovatelné důvody a taky se to může zlepšit.

Ublížit nám může nedostatek podpory, trauma nebo separace

Někdy ženy s podobnými zkušenostmi přijdou do terapie. Když si začnete povídat, některá témata se v jejich vyprávění opakují. Někdy je to málo podpory už v těhotenství. To, že žena z různých důvodů nějak moc nenavazovala vztah se svým dítětem už v břiše. Jindy komplikovaný vztah s otcem dítěte. Velmi často traumatický porod. Ztráta kontroly nad situací, nevlídné zacházení, nechtěné zákroky.

Separace od miminka v prvních hodinách, chybějící bonding – o jeho významu píše třeba francouzská výzkumnice Jeannette Crenshaw. Nedostatek informací od personálu, který dítě po porodu třeba někam odnesl a neobtěžoval se ženě ani vysvětlit, jestli je něco špatně a co se s jejím miminkem děje. Mnohé ženy, kterým nebyl bonding dopřán a dítě jim odnesli, říkají, že po pár hodinách měly pocit: tak teď už mi ho nosit ani nemusíte.

Paseku umí nadělat i poškozující rady a později navazující potíže s kojením, na jehož úspěšnost má i zmíněná separace a bonding podle výzkumu až překvapivě velký vliv. Ne že by bylo vše ztraceno a nešlo to zvrátit, ale vzniká tím překážka k překonání hned na startu. A po těžkém začátku už to tak nějak jen pokračuje. V pozdějších dnech mívá vliv náročnost miminka, které je třeba hodně plačtivé a něco ho trápí.

Toto vše je třeba brát v potaz a pracovat s tím třeba v rámci respektující péče o těhotné a rodící ženy i čerstvé mámy. Vyjmenovávám je zde pro lepší porozumění i proto, že v daném (samozřejmě nekompletním) seznamu občas můžeme najít nějakou překážku, se kterou se dá třeba v rámci psychoterapie nebo jiného léčivého procesu pohnout a vztah s dítětem se tím začne přirozeně rovnat.

Ve skutečnosti se ale nic zlého stát ani nemusí a stejně nezažijete tolik oslavovanou lásku na první pohled. A je to v pořádku. Ničemu to nevadí. Minimálně pokud přijmeme postoj, že…

Láska není stav, ale činnost

Pečuji o své miminko, protože ho miluji. Dobrá, ale ono to platí i opačně: Miluji své miminko, protože o ně pečuji. Předpokládat, že pouto vytváří péči, a ne že péče vytváří pouto, vystavuje nové rodiče většímu množství frustrace a nejistoty, než je nutné. Všechny ostatní vztahy ve svém životě musíme budovat. Vytváří se pomalu tím, jak druhého člověka poznáváme a věnujeme mu svůj čas a energii. Proč by to mělo být s dítětem o tolik jiné?

Dnes milující máma Joanna Mang to na svém blogu shrnula asi takto: Píšou, že rodičovský instinkt vám velí se o dítě starat. Co to má co společného s nějakým instinktem? Ve vedlejší místnosti je člověk, který potřebuje vaši pomoc, a nikdo jiný než vy kolem není. Samozřejmě, že tam půjdete, nejste psychopat.

Vztah se tvoří vší tou skrytou prací, o jejíchž detailech neví nikdo jiný než vy. Po nocích vstáváte, uspáváte, nosíte, převlékáte, přikrýváte, umýváte, přebalujete. Děláte to občas prostě proto, že musíte, protože máte nějaké morální cítění a zodpovědnost a protože to za vás neudělá nikdo jiný.

A tou prací vzniká vztah. Dítě se mění, za pár týdnů se usměje, začínáte ho poznávat, má svá specifika. Vaše kompetence se časem zvyšují, naopak dítě je časem méně náročné (v něčem samozřejmě zase víc, a pak zase míň – aspoň se to milosrdně proměňuje).

Proměny rodičovského pouta zkoumali výzkumníci z University of London (Parfitt, Ayers, Pike a další kolegové). Zabývali se proměnami tří věcí, které korelují s trhlinami v mateřském poutu – jde o duševní zdraví rodičů, vztah matky a otce a náročnost dítěte. A také je zajímalo, jak se bude vyvíjet vztah rodičů k dítěti. Sledovali stejné rodiny během těhotenství, s novorozeňátkem a pak 15 měsíců po porodu.

Ukázalo se, že ti duševně nemocní měli po 15 měsících spíš víc symptomů než před porodem. Ti, kdo byli už během těhotenství rozhádaní, byli zpravidla ještě rozhádanější. Děti byly naopak ve svých 15 měsících méně náročné než na začátku svého života. Ale ať se dělo, co se dělo, třeba i když se vztah mezi rodiči horšil, vztah rodičů k dítěti měl tendenci se postupně lepšit a prohlubovat.

Když to shrneme…

Pokud nepatříme mezi ty, kteří zažili lásku na první pohled ke svému dítěti, udělat můžeme zhruba toto:

• Uklidnit se poznáním, že je to normální.
• Vykašlat se na výčitky a nepřihazovat na jistě už tak velkou hromadu svých nejistot kolem rodičovství.
• Pokusit se pro sebe zajistit co nejvíc podpory, pečovat o sebe a mít na sebe co nejmenší nároky.
• Starat se o své dítě, poznávat ho a dát mu čas.
• Být k sobě citliví a vyhledat pomoc, když je ve hře trauma, poporodní deprese, nedostatek podpory… Kromě psychoterapeutů o duševní zdraví čerstvých rodičů pečuje třeba organizace Úsměv mámy.