Nemilovaní

Když se máma dozvěděla, že jsem se nedostala na osmileté gymnázium, udělala v kuchyni scénu. Chytla se za hlavu a začala naříkat, že to má těžký se mnou a že už má zase migrénu, ať jdu do svého pokoje, že to probereme zítra, protože jsem ji už stála s přípravou na přijímačky dost času a bylo to k ničemu. Zbytek večera brečela tátovi na rameno, ten na mě házel vyčítavé pohledy a utěšoval mámu. Cítila jsem do morku kostí, že se za mě stydí, že jsem nenaplnila jejich očekávání, selhala jsem, nechtěli mě ani vidět, říká Pavla (28 let) na jednom z našich setkání.

A vzpomíná na další a další situace svého života, kdy se rodiče nestarali o její pocity a potřeby, dceru vnímali spíše jako prodloužení sebe sama, svých cílů a nadějí, a když se chtěla projevit, byla obviněna ze sobectví a bezohlednosti. Ukradla mi maturitní ples. Koupila si šaty jednou tak drahé, než byly moje, výstřih až já nevím kam, trochu se s tátou napili a tančila úplně s každým včetně ředitele. Bylo jí plno, chvílema jsem musela ven, chtělo se mi brečet, bylo to tak trapný, ani se nestarali, jak jsem se dostala domů. Druhý den jsem jí řekla, že to měl být můj večer, že na sebe zase strhla všechnu pozornost. Dotčeně protočila oči, že jsem děsně přecitlivělá, že příště teda chodit nemusí nebo že tam bude znuděně srkat limonádu, když jí ani nedopřeju trochu zábavy, a že má zase pocit, že je ta nejhorší matka na světě.

Jak se pozná zdravý rodič?

Britský pediatr a psychiatr Donald Winnicott zdůrazňoval, že člověk nemusí být rodičovský guru ani mít doktorát z psychologie, aby vychoval zdravé dítě. I když psal o matkách, jeho poznatky platí i pro otce, jejichž vliv se dnes uznává jako stejně důležitý. Zavedl termín dost dobrá matka: pozná se tak, že dítě emočně podrží způsobem odpovídajícím jeho věku. Není to perfektní a dokonalá matka bez chyb a omylů!

Skrze známou teorii attachmentu neboli citové vazby můžeme identifikovat tři základní emoční dovednosti zdravého rodiče:

1. Rodič cítí citové spojení se svým dítětem.
2. Rodič věnuje dítěti pozornost, vnímá ho jako jedinečnou a separovanou bytost. Nevnímá ho jako rozšíření sebe sama, svůj majetek nebo nepříjemnou zátěž.
3. Pokud věnuje dítěti dostatečnou pozornost a je s ním citově spojený, potom je schopen vhodně odpovídat na jeho citové potřeby.

Někde na opačném konci stojí takzvané emoční zanedbání. Tomuto tématu se věnuje mezi mnohými jinými i Jonice Webb, klinická psycholožka z Bostonu, která emoční zanedbání popisuje takto:

• Je to něco, co nelze vidět ani si pamatovat – je to neviditelné (na rozdíl například od fyzického zanedbávání, které je pozorovatelné: modřiny, podváha, špína).
• Jde o selhání rodičů v jejich úkolu dostatečně reagovat na emoční potřeby dítěte.
• Je opakem zneužívání a špatného zacházení s dítětem, protože to jsou akce zaměřené proti jeho potřebám. Emoční zanedbání je neviditelná absence akce, neschopnost rodičů povšimnout si, zúčastnit se a dobře zareagovat na citové potřeby dítěte.

Podle psychologa Radka Ptáčka je emoční zanedbávání nejčastější formou nevhodného zacházení s dětmi. A jak vyplývá z již uvedeného, nemusí si ho vůbec nikdo všimnout. Je snazší zaznamenat, že je dítě nepřiměřeně fyzicky trestáno, např. učitel, lékař nebo trenér mohou dát podnět na odbor sociální péče.

Ale pokud rodič dítě perfektně zaopatří značkovým oblečením, zdravou stravou a bohatým programem po škole, jeho emoční chlad, odepření doporučené odborné péče, tajné domácí nadužívání alkoholu nebo vystavování dítěte jinému nevhodnému chování, jako je násilí v rodině nebo gambling, nemusí být vůbec nikým zpozorovány a v tom je největší nebezpečí.

Projevy emočního zanedbání v dospělosti

V knize Running on Empty – Overcome Your Childhood Emotional Neglect popisuje Jonice Webb několik projevů, které zaznamenala u dospělých, kteří byli jako děti emočně zanedbaní. Zdůrazňuje, že neexistují dva stejné příběhy, u každého je průběh individuální, u každého se projevuje jiný set symptomů; na konci článku najdete malý dotazník, který vychází z práce této psycholožky.

Pocit prázdnoty

Nejedná se o úzkost nebo depresi jako takovou a není to pocit, který by znemožňoval každodenní fungování. Je to obecný pocit nepohodlí, nedostatek naplnění, který může přijít a odejít. Někteří lidé ho cítí i fyzicky, jako prázdný prostor na hrudi nebo v břiše. Něco není v pořádku, něco chybí, ale je těžké to pojmenovat. Někdy tito lidé pociťují, jako by se dívali na svět z vnější perspektivy, a vnímají, že jsou záhadně odlišní od ostatních. Může se projevovat emoční otupělost, zpochybňování smyslu života, hledání vzrušení (extrémní sporty, drogy) nebo překonávání velkých výzev v práci ve snaze „něco“ cítit.

Nezávislost za každou cenu

Snaha být za každou cenu nezávislý na okolí, od nikoho nic nečekat, neukazovat své emoce a potíže říct si o pomoc. Třeba u lidí, kteří byli emočně zanedbaní nedostatkem pozornosti, zájmu, neměli hranice ani pravidla – například u depresivních rodičů zaměstnaných a vyčerpaných vlastní nemocí, kteří se zřídka zajímali o to, kde dítě bylo do pozdního večera a co jedlo, za dobré školní výsledky nechválili, za špatné se nezlobili… Mezi další projevy patří vzpomínky na dětství jako osamělé, i když ne přímo nešťastné. Bývají označováni jako rezervovaní a emočně chladní, necítí se dobře v blízkých vztazích, někdy si představují, že utečou na osamělý ostrov daleko od ostatních.

Nereálné sebehodnocení

Je těžké identifikovat své talenty, projevuje se spíše tendence přeceňovat slabosti, je náročné zjistit, co vlastně mají a nemají rádi. Snadno se vzdávají, nejsou si jisti, co je zajímá, a mění mnohokrát za život kariérní zaměření. Projevuje se například u dětí, jejichž rodiče se neřídili zájmy a potřebami svých dětí, ale svými vlastními zájmy (vyberou za dítě střední školu podle toho, která je nejblíž domova, aby je nemuseli dovážet každý den autem, nakupují pro ně oblečení zásadně bez nich, aby se s nimi nemuseli dohadovat a netrvalo to v obchodě dlouho a podobně).

Žádný soucit k sobě, mnoho soucitu k druhým

Projevuje se neúměrnou tvrdostí a velkými nároky na sebe, zatímco k ostatním bývají velkorysí, soucitní, chápaví. Často slouží jako důvěrné „vrby“, ostatní se jim rádi svěřují. Netolerují vlastní chyby, hlas kritika ve vlastní hlavě je upozorňuje na všechna selhání. Tento projev můžeme sledovat třeba u dospělých, kteří byli v dětství okolnostmi nuceni takzvaně „dělat sami sobě rodiče“. Například rozvedená matka začne žít nový život, trávit čas s novým partnerem a dítě přichází do prázdného bytu, rozmrazí si večeři, dívá se na televizi, samo si udělá domácí úkoly. Má za úkol vše perfektně samo zvládnout. Neumí se vypořádat s neúspěchem, neumí ho zasadit do kontextu a vzít si z něj poučení. Protože reálný rodič není k dispozici, vytvoří si místo něj hlas rodiče uvnitř v hlavě, a takový hlas bývá nekompromisní. Není přítomen rodič, který by ho emočně opečoval a pomohl mu vzpamatovat se z neúspěchu, odpustit si, pochopit nezdar a posunout se dál.

Vina a stud

Když děti dostávají konstantně najevo, že jejich pocity jsou pro rodiče břemenem, jsou nadměrné anebo prostě špatné, naučí se cítit vinu a stud za to, že je mají. Udělají všechno proto, aby svoje pocity skryly a nejlépe je vůbec neměly. Třeba matka, za kterou přijde syn, že se po přestěhování do jiného města cítí sám a bez kamarádů. Ta ho okřikne, že si nemá nač stěžovat, má přece všechno, co potřebuje, jídlo, střechu nad hlavou, školu, a dokonce psa! Pokud rodiče emoce svých dětí nezaznamenají a nepřijmou je, těžko to pro sebe děti později budou umět udělat. V dospělosti se cítí v depresi, smutní nebo naštvaní bez zjevné příčiny. Cítí se emočně otupělí, cítí, že je s nimi něco špatně, vlastním pocitům se vyhýbají nebo je skrývají před ostatními, cítí se podřadní.

Sebeobviňování

Stud může přerůst v sebeobviňování a vztek zaměřený vůči sobě. Člověk se snadno a často naštve sám na sebe, užívá alkohol a drogy ke zklidnění a uvolnění, cítí se sám sebou zhnusený, může zažívat sebedestruktivní epizody, obviňuje se za to, že není šťastnější a normálnější. Tak by se syn z příběhu výše při další příležitosti matce nesvěřil se svými pocity třeba po rozchodu s dívkou, raději by si koupil alkohol a tajně ho doma vypil a od nepříjemných pocitů se odstřihl. U toho by se nenáviděl za to, že je zraněný a smutný, pokud by si takové emoce vůbec u sebe uvědomil.

Jsem vadný (kdyby mě lidé doopravdy znali, neměli by mě rádi)

„Co je to se mnou špatně?“ ptají se sami sebe emočně zanedbaní lidé. Jedná se o pečlivě střežené tajné přesvědčení o tom, že jsou odlišní nebo vadní, světem neakceptovatelní, odcizení. Pro někoho může být vadou přesvědčení, že je bezcenný, někdo se stydí za svou slabost, jiný si je jistý, že je hloupý. Mají strach ze sblížení, všude očekávají odmítnutí, vyhýbají se navazování nových přátelství.

Obtíž s péčí o sebe a o ostatní

Pokud je dítě perfektně fyzicky a materiálně zajištěno, ale v domácnosti jsou zakázané jakékoli projevy pozitivních nebo negativních emocí, dítě si nezvnitřní způsob, jak se o sebe a ostatní emočně postarat, jak být oporou, co dělat když někdo pláče… Děti jsou jako houby, které nasávají rodičovskou lásku, péči a pomoc. Houba, která je příliš dlouho bez vody, uschne a ztvrdne. Stejně tak dítě bez lásky, péče a pomoci zatvrdne a má potíže s přijímáním a dáváním péče a pozornosti, natož s vyjadřováním lásky. V dospělosti bývá označované za rezervovaného, odtažitého nebo chladného člověka. Ostatní lidi považuje za příliš emotivní. Sami nemají rádi pocit, že je někdo potřebuje, neradi pláčou před druhými, umí dát praktickou pomoc, nikoli emoční podporu.

Slabá sebedisciplína

Emočně zanedbaní dospělí často sami sebe nazývají prokrastinátory nebo lenochy. Rodiče, kteří se jim dostatečně nevěnovali, často nedávali jejich dnům strukturu a neučili je sebedisciplíně – udělat úkoly před tím, než odejdou za kamarády ven, jasně vymezit čas na televizi, dát jim v domácnosti vlastní zodpovědnost a úkoly a podobně. Naopak je nechávají, ať si dopřejí sladkosti, neomezují je v utrácení kapesného a tak dále. V dospělosti potom tyto děti mají problémy dodržovat termíny, přejídají se nebo moc pijí, utrácejí peníze nebo nejsou schopny vstát na čas. Jsou znudění jednotvárností života, chtějí se vyhnout pozemským úkolům, zlobí se na sebe, jak málo udělali, vědí, že mají kapacitu být lepší.

Alexithymie

Projevuje se neschopností popsat a pochopit svůj psychický a emoční stav. V dětství nezažili, že by se u nich křičelo, plakalo, objímalo, líbalo, dotýkalo nebo jakýmkoli jiným způsobem vyjadřovalo emoční prožívání. Jako dospělí potom neumí mluvit „jazykem emocí“ a odpovědět třeba na otázku Jak se cítíš? Zato velmi často pociťují jedinou emoci a tou je vztek. Jsou zmatení chováním ostatních lidí, jejich přátelství postrádají hloubku a podstatu.

Co je to za rodiče?

Když půjdeme směrem bourání tabu a mýtů o tom, že každá matka (rodič) své dítě miluje, najdeme v odborné literatuře popsáno mnoho typů nemilujících rodičů (unloving parents). Mně osobně více než termín nemilující rodič vyhovuje označení rodičů jako takových, kteří „nemohou, nechtějí anebo neumí“ dát dítěti lásku. Tak mě to kdysi učil rozlišovat dětský psycholog a průzkumník psychické deprivace v dětství Zdeněk Matějček. Jeden rodič může vykazovat znaky vícero typů, nejsou mezi nimi přísné hranice.

• Může jít o narcistické rodiče s nenasytnou potřebou obdivu a velkolepého ujišťování o vlastní důležitosti, kteří soupeří s dětmi o pozornost, rivalizují – podobně jako matka Pavly v úvodním příběhu.
• Rodiče závislí na alkoholu, drogách, cigaretách, nakupování, sledování porna, hraní počítačových her a podobně zraňují děti především vlastní nepředvídatelností. Chovají se jako dva rozdílní lidé, přičemž dítě nikdy není schopno predikovat, který rodič se zrovna objeví. Pokud nejsou ve stavu závislého chování, dokážou být i milými rodiči, zajímat se o dítě, podpořit ho ve škole, uspořádat mu oslavu. Jakmile jsou pod vlivem, zapomínají být rodičem, zaspí, jsou zlí, vystrašení, sobečtí, chovají se nevhodně.
• Depresivní rodiče mají velmi málo energie a entuziasmu pro rodičovství. Oproti narcistickým rodičům, kteří vyžadují pozornost, depresivní rodiče často jakoby zmizí, zahloubaní do sebe. Děti zkouší získat jejich pozornost různě – někdy věří, že když budou sami perfektní a soběstační, rodičům se uleví, a přebírají zodpovědnost i za péči o ně. Jindy získávají alespoň nějakou pozornost skrze porušování pravidel, poznámky ve škole a jiné „zlobení“.
• Od autoritářského rodiče děti znají větu Protože jsem to řekl/a. Milují pravidla, jsou restriktivní a trestající, vychovávají děti skrze neflexibilní a nezpochybnitelné požadavky. Pravidla nevysvětlují, o těch se nediskutuje, očekávají poslušnost. Nevnímají individuální potřeby dítěte měnící se v čase vývojem, jejich specifický temperament nebo pocity.
• Příliš shovívavý (liberální) rodič je v mnohém opak autoritářského. Jdou cestou nejmenšího odporu. V nejlepším případě proto, že chtějí, aby děti byly šťastné, a v nejhorším případě proto, že se jim nechce dělat úkony spojené s rodičovstvím. Říct ne dítěti bere energii. Donutit dítě udělat úkol bere energii. Zvládnout výbuch vzteku bere energii a být chvilkově dítětem nenáviděný je bolestivé. Nedávají dětem limity, strukturu a přítomnost silného dospělého, proti kterému můžou v dospívání rebelovat. Řídí se spíše heslem život tě naučí, a tím se zbavují zodpovědnosti.
• Truchlící rodič (rozvedený nebo vdovec či vdova), který se někdy prostě jen zoufale snaží zvládnout situaci. Ne vždy je výsledkem emoční zanedbání dítěte. I dítě potřebuje projít procesem truchlení, a pokud mu to rodina neumožní (například ve snaze mu ulevit a nedělat mu to těžší mu neřekne, že otec je smrtelně nemocný, jeho smrt je potom šokujícím překvapením a pohřeb se odehraje v době jeho pobytu u babičky), jde o emoční zanedbání, protože nedojde k citlivému sdělení vážné diagnózy, chybí podpora ve vyrovnání se s touto zprávou, stejně tak jako se smrtí.
• Rodič zaměřený na výkon a dokonalost má mnoho společného s narcistickým rodičem. Vyžaduje po dítěti dokonalost, protože to ukazuje v dokonalém světle jeho samotného.
• Rodiče, kteří dovolují, povzbuzují nebo nutí dítě, aby se chovalo jako rodič. Někdy dělá rodiče samo sobě, někdy i ostatním sourozencům. Může jít o některé z výše uvedených rodičů závislých, depresivních, ovdovělých anebo ve finanční tísni s nárokem na dlouhé přesčasy.
• Nejtmavší kout zanedbávajících rodičů obydlují ti, kteří své děti zrazují a zneužívají. Zanechávají své děti bez ochrany a vydávají všanc zneužívání ze strany jiných členů rodiny, případně se na zneužívání sami podílejí.

Je potřeba určitého minimálního množství rodičovského emočního připojení, empatie a pozornosti, aby z dítěte mohl vyrůst emočně zdravý dospělý. Dobrý rodič nemusí obětovat sám sebe ani být bezchybný. Může ztratit nervy, říct věci, kterých později lituje, zažívat náročnější chvíle, kdy není stále k dispozici. Každý rodič má svá zranění, své jizvy, své potřeby. Důležité je, jaké je dominující chování. Pokud vede k tomu, že dítě věří ve svou hodnotu, rodiče živí jeho sebeúctu, sebevědomí a pocit bezpečí, potom rodiče dělají dobrou práci.

Pokud jste takové rodiče neměli, i pro vás je cesta. V příštím článku si budete moci přečíst, jakými nástroji si pomoci ke spokojenějšímu životu, jste‑li jedním z emočně zanedbaných dětí.