Nemá děti

Lydie a Lucie – dvě sestry, stejná výchova, stejné dětství, stejný start do života…

Zabloudila jsem vzpomínkami na lyžařský výcvik před mnoha lety. Třicet dospívajících v horské chatě. Dvě nápadně si podobné dívky. Jedna usměvavá, druhá o rok starší – nepřístupná. S mladší se kluci bavili, po starší pokukovali. Její odtažitost je dráždila. Už tehdy vypadala, že ví, co chce, a pubertální spolužáci do toho nepatřili. Byla jiná.

Těsně po listopadových změnách jsem šla na svatbu. Lydie se musela vdávat. Její sestra obřad stihla cestou na letiště. Za plotem právě ukončeného socialistického experimentu se otevřel celý svět a Lucie vyslyšela jeho volání.

Teď, o pětadvacet let později, sestry svedly dohromady rodinné události. Matka onemocněla a velmi nahlas se začalo mluvit o dědictví. Nešlo o žádné velké sumy, ale – jak řekla Lydie – spíš o princip. „Nechápu, jak si vůbec může na něco dělat nárok, vždyť tu skoro nebyla, o naše se nestarala, jen poslala peníze nebo využila kontakty, to já jsem u mámy denně. Navíc mám děti, tak je snad jasné, že to potřebujeme víc,“ ospravedlňovala Lydie svůj nárok na vesnický domek.

Situaci jsem neznala, s oběma jsem se vídala jen čas od času a rozhodně jsem se nechtěla v jejich sporu jakkoliv angažovat. Že stranou nezůstanu, jsem pochopila, když mi po jedné ze sesterských hádek zavolala Lucie. Byla naštvaná. Lydie mne použila jako argument a do úst mi vložila svoje názory.

„Tak podle tebe prý ženská, která nemá děti, není normální?“ vztekala se Lucie. „A ty jsi snad svatá, že máš tři? Abys věděla, mně je zase špatně z vás všech, kdo si ty rozmazlený spratky berete jako alibi, proč jste vůbec na světě. Kult matky v 21. století je fakt úlet. Nevíte, co se sebou, tak porodíte děti a tím je smysl vašeho života završen, že jo. A já jsem tu zbytečně, nebo co?“ vzlykla a zavěsila.

Ty budeš mít třetí dítě? Víš, kolik ti je? Nebuď sobec, co když se ti něco stane?

Nebrala jsem to osobně. Mí rozmazlení spratkové jsou už skoro dospělí a rozhodně jsem je nikdy nepokládala za ospravedlnění své existence. To jsem také Lucii vysvětlila, když konečně vychladla a chtěla si promluvit normálně.

„Ty to nechápeš a promiň, že jsem vyjela, ale u nás to je téma a já ho po těch letech už fakt nenávidím. Ségra se se mnou pořád porovnává a vždycky vezme děti a vynese je jako trumf. A teď do toho tahá i mámu a všechno, co udělám, je špatně. Je špatně, že zařizuju doktory a platím nadstandard, protože podle ní tím ukazuju, že si to můžu dovolit – a dovolit si to můžu, protože nemám děti. Já přece nechci, aby mi byli vděční. Ano, mám kariéru a peníze. Ale já s ní proboha nesoutěžím, kdo je důležitější nebo lepší.“

Lucie se odmlčela, zamíchala kávu a pak se spíš pro sebe než pro mne ještě jednou ponořila do tématu mateřství. „Nemám děti. No, prostě nemám. Nevím, jestli mě to mrzí. Jen mě podobné otázky vždycky rozhodí. Ptá se tebe někdo, jestli tě mrzí, že děti máš? Nebo naopak, jestli jsi šťastná, že je máš? Ne, nikdo to neřeší. Ale když je nemáš, tak se na tebe buď dívají jako na chudinku, že jsi je mít nemohla, a když zjistí, že jsi možná mohla, ale prostě ses rozhodla jinak, tak máš skoro cejch. Fakt nevím, jestli mě to mrzí,“ zavrtěla hlavou a odpověď soustředěně hledala na dně šálku.

Přednáška 19. září 2024