Nekonečno v nás

Mezi všemi věcmi, které jsou od nás požadovány, je snad jen jediná, kterou by člověk opravdu měl udělat. Pochopit svůj život jako kus volné země. Zrýt ji a přetvořit v botanickou zahradu. Když se podíváme kolem sebe i na sebe – nejsou botanické zahrady až příliš často zarostlé plevelem?

Vzpomínám si na člověka, který jezdil po všech možných koutech, aby dělal jediné: sbíral kameny. Dokázal rozpoznat, který zdánlivě obyčejný kámen v sobě ukrývá zelenavou hlubinu smaragdů nebo omamnou žluť opálu. Dokázal ty kameny vzít a vybrousit je do přenádherných vzorů. Z určitého úhlu pohledu je to vlastně filozofický koníček.

Když mi svoji sbírku kamenů, z nichž každý byl spíše příběhem než chladným kusem skály, ukazoval, museli jsme až dozadu na půdu mezi staré harampádí. To, co jsem vnímal jako nejdrahocennější část jeho samotného, svou nejmilejší vášeň, která jej činila pozoruhodným a zajímavým člověkem, schoval na nejodlehlejším místě svého domu.

Ty vitríny měly stát v obývacím pokoji pro oči každé návštěvy. Ten člověk měl pořádat výstavy a přednášky o sbírání kamenů. Místo toho nechal svoji pomyslnou botanickou zahradu zarůst plevelem. Jistě, i na to máme právo, ale není to trochu škoda?

A vzpomínám si i na člověka, jemuž klávesy, na které skládal amatérskou filmovou hudbu, ležely dlouhé měsíce pod postelí. I on dovolil bodláčí, aby zabralo místo divokým květům orchidejí. A položme si ruku na srdce – nejsme takoví i my? Já určitě. Mluvím totiž o svých klávesách.

Umění života

Které části nás samotných jsou semínky zadupanými hluboko do země a jen čekají, až budou moci jako za jarní oblevy prudce vyrašit ze země? Kde sami sobě šlapeme po špičkách? Možná jsme nikdy nezkusili hrát divadlo, napsat báseň nebo vymyslet vlastní recept na rizoto.

Připomíná mi to procházku bukovým lesem v čase předjaří. Kdybych pupeny neznal a nevěděl, co se v nich nachází, napadlo by mě, že v sobě skrývají život? Podobně se to má i s našimi vlastnostmi a schopnostmi. Na povrchu mohou vypadat jako nevýrazné hnědé schránky, ale ve skutečnosti jen čekají na to, až budou moci vyrašit do nádherných listů.

Marek Orko Vácha říká, že život člověka je uměleckým dílem a každý čin tahem štětce na překrásném plátně. Říká, že tomu nádhernému umění žít je zapotřebí se učit. Den po dni poctivě zkoušet znova nakreslit ten nejkrásnější obraz, kterého jsem schopen. Nemluvíme tu o dosahování nejlepšího pracovního výkonu a kontaktech na vlivné lidi, ale spíše o schopnosti hlubokým nádechem docenit vlahost večerního vzduchu a najít ta správná slova při setkání s někým obyčejným.

Nevyzývám tu k perfekcionistickému tlaku na vlastní výkon. Nemluvím o té podobě seberozvoje, kdy člověk ze sebe mezi řádky zkouší udělat dokonalého robota a tak trochu poloboha. Kdy je na sebe zaměřený tolik, až ztrácí ze zřetele druhé.

Mluvím o tom, že vůně květin je tolik lahodná a je dobré se té kráse otevřít. O možnosti zanechat na pláži světa drobný obtisk svého palce, a to tak, aby pláž zkrásněla. O tom, že let kulečníkové koule po stole ovlivní směr koulí jiných, a že ty koule se až podezřele podobají lidem.

Nejde o to úporně hledat zdroj sebehodnoty v objevování svých zapomenutých možností ani o křečovitou snahu být někým, kdo život „prožívá naplno“. Daleko spíše jde o to samé, o co jde kajakářům při sjíždění divokých peřejí. O radost z pohybu, z věci samotné.

Můžeme si přiznat, že v umění života častokrát i selháváme, a spíše v sobě pomalu odkrývat pramínek radosti z života. Zápal něčemu porozumět, udělat rybičkovou pomazánku co možná nejdelikátnější, uspořádat zátiší do fotografické kompozice. Nebo prostou touhu odvést dobrou práci.

Co je v nás

Behaviorista John B. Watson jednou pronesl: „Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků.“

My bychom se mohli shovívavě pousmát nad dobovými představami o povaze člověka a místo toho říci: „Dejte mi jen jeden život a já vám zaručím, že se stanu tím, co si zvolím. Budu‑li mít dost vůle, můj talent i vlastnosti mých předků budou jen ohradou kolem louky táhnoucí se daleko za obzor. Na ní se budu moci postavit na kterékoliv místo.“

Psychologové znají pojem funkční fixace. Tak často používáme předmět určitým způsobem, až zapomeneme, že pro řešení našeho problému se dá využít zcela jinak a kreativně. Věřím, že podobně se to má s námi samotnými.

Zvykli jsme si sami k sobě přistupovat nějak, zacházet se sebou nějakým způsobem a očekávat od sebe něco, a tak zapomeneme, že stejně jako tělo gymnastů, i naše duše skýtá nekonečně možností. V našich osobních vesmírech se totiž skrývají planety, na kterých jsme ještě nikdy nepřistáli.

Abraham Maslow prohlásil: „Čím člověk být může, tím také být musí.“ Možná mluví o touze člověka po naplňování svých možností. Nebo o tom, že život nás stejně zavede tam, kde směřují naše dovednosti. Možná mluví o tom, že člověk má tak trochu povinnost vůči svým darům. A možná právě pro vás hovoří ještě o něčem docela jiném.