Někdy ti nerozumím
Osobní vztahy jsou tady od toho, abychom si všechno, co se v nich děje, brali osobně.
Na téma partnerské komunikace lze sotva říci něco nového. Ať už je probereme zleva nebo zprava, nakonec nejspíš dojdeme k závěru, že jde o věc složitou. Individuální. Že žádné pravidlo neplatí vždy a pro všechny – a dokonce i ta, která platí často, je třeba aplikovat ve správnou chvíli. Proč se do toho tedy vůbec pouštět?
Lukáš Dastlík se v článku Proč je těžké přiznat chybu zamýšlí nad způsoby, jak snížit stres z hodnocení a stát se nezávislou dospělou a zralou osobností. Cestu vidí v uvědomění, že celý svět a výroky kohokoli z nás jsou jen subjektivní informace, které mohou mít s realitou společného hodně, trochu či vůbec nic a každá tato informace spíše hovoří o pohledu a osobnostní zralosti toho, kdo ji sděluje, nikoli o nás.
V pracovních vztazích, kterými se zmiňovaný článek zabývá, je podobný přístup bezpochyby k dobru věci: seznamujeme se tady (záměrně i mimoděk) s nejrůznějšími názory a informacemi od všech zúčastněných stran. Snažíme se z nich vytěžit to nejlepší pro dosažení společného cíle – a příliš nezabřednout do úvah, co všechno by se za slovy mohlo skrývat. Nebereme zkrátka při jednání věci osobně.
Jak je to ale v osobních, blízkých vztazích? Nejsou tyto vztahy blízké právě tím, že si to, co se v nich odehrává, hluboce připouštíme? Nemáme si ve jménu dospělé vyrovnanosti „brát osobně“ to, co nám (a právě a jen nám) partner sděluje? Dovedeno do extrému: nemá to s námi vlastně co dělat, že jsme si navzájem zvolili ke společnému životu tohoto konkrétního člověka?
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..