Největší ze všech strachů

Primární úzkost ze smrti je většinou přeměněna na něco pro člověka méně nebezpečného. Existuje mnoho obranných mechanismů, které každodenně používáme. Především se snažíme strach ze smrti co nejdůkladněji vytěsnit ze své mysli, nemyslet na ni.

Krásnou ukázku vytěsnění předvedla nedávno moje manželka. S mým kamarádem, klinickým psychologem, se již dlouhá léta scházíme a filozofujeme nad pivem.

“O čem jste si tentokrát povídali?” vyzvídala po mém návratu.

“O strachu ze smrti.”

“Copak má Jaromír nějaké klienty, kteří umřou?” zděsila se.

„Bohužel ano,“ musel jsem jí odpovědět. „Všechny.“

Někteří z nás ale mohou bez ohledu na obranné mechanismy zažívat při pomyšlení na smrt skutečnou úzkost. U některých jedinců pak propuká strach ze smrti v hrůzu, která vylučuje jakékoli pocity štěstí a naplnění.

Jacques Choron, autor knihy Smrt a západní myšlení, rozlišuje tři hlavní strachy ze smrti.

• Strach z toho, co přijde po smrti
• Strach z vlastního umírání
• Strach z ukončení bytí

Otázkou je, nakolik je vytěsňování uvědomění naši smrtelnosti pro nás zdravé. Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom pracuje s vědomou reflexí strachu ze smrti jako z jedním z klíčových prvků své psychoterapeutické metody.

Domnívá se, že právě neuvědomělý strach ze smrti je základem mnoha psychických poruch. Pohlédnutí na smrt zpříma pak může přinést významný životní posun a proměnu osobnosti s blahodárnými účinky.

Setkání se smrtí bývá pro mnoho lidí transformační zážitek. U lidí, na něž sáhla smrt, ať už formou života ohrožující nemoci či nehody, často dochází k přeskupení životních hodnot:

• zažívají pocit osvobození, dokážou se soustředit na to, co je pro ně důležité
• mnohem více dokážou žít v přítomnosti a oceňovat všední radosti života
• zlepšuje se a prohubuje se jejich komunikace s jejich nejbližšími blízkými osobami.

Vědomí smrti jim umožňuje plně si užívat života.

Smrt jako přítelkyně

Paradoxně právě smrt může dávat našem životu smysl. Podle Yaloma právě tím, že naše existence je časově ohraničená, můžeme svůj čas smysluplně využít. Mít nekonečně mnoho času, nemuseli bychom uskutečňovat žádný cíl, nemuseli bychom spěchat, nikam bychom se neposouvali, nic by nemělo smysl. Pokud nezapomínáme na svou smrtelnost, máme větší šanci prožít plnohodnotný život.

S představou smrti jako moudré rádkyně pracuje ve svých knihách také mexický antropolog Carlos Castaneda. Ve světě, kde loví smrt, nejsou podle Castanedy velká nebo malá rozhodnutí. Smrt je naším věčným druhem. Smrt stále číhá a to, co právě činíme, může být zrovna tak dobře naší poslední bitvou na této zemi.

Jediný skutečně moudrý rádce, kterého máme, je smrt: Pokaždé, když se ti zdá, že se ti nedaří a jsi docela na dně, pohlédni vlevo a zeptej se své smrti, jestli je to pravda. Tvá smrt ti odpoví, že to tak není a že kromě jejího doteku neexistuje nic, co by skutečně mělo význam. Tvá smrt ti řekne: „Ještě jsem se tě nedotkla!“

Cestou k věčnosti

Lidé se vždy snažili smrt překonat dosažením symbolické nesmrtelnosti a realizací smysluplných činností. Americký psychiatr Robert Jay Lifton popsal několik způsobů, jak se člověk pokouší dosáhnout symbolické nesmrtelnosti:

Biologický způsob

Člověk  bude dál žít prostřednictvím svých dětí, prostřednictvím řetězce biologických návazností.

Teologický způsob

Člověk bude žít v jiné vyšší rovině bytí, důvěřuje, že po smrti bude kontinuita jeho vědomí dále existovat. Většina velkých světových náboženství má ve svém základu tento mýtus obsažen – život smrtí nekončí.

Tvořivý způsob

Člověk po sobě zanechává své dílo a žije dál jeho prostřednictvím.

Věčný koloběh přírody

Člověk se po smrti propojí s věčným koloběhem přírody a stane se tak její součástí.

Yalom má krásný příměr zčeření hladiny. Náš život je jako kámen, který hodíme do hladiny věčnosti. Zčeření se týká skutečnosti, že každý z nás vytváří – často bez vědomého záměru a aniž bychom o tom věděli – soustředné kruhy vlivu, jež mohou druhé ovlivňovat celé roky, dokonce celé generace.

To, jak druhé lidi ovlivňujeme, postupuje dál k dalším lidem, podobně jako postupují vlny na zčeřené hladině rybníka: dál a dál, až nakonec nejsou vidět, ale pokračují na nano úrovni, říká Yalom.

Již od dob Gilgameše máme v mýtech a pohádkách příběhy hrdinů, kteří se pokoušeli obelstít smrt. Nikdy se to nikomu nepovedlo. Přesto i dnes existují lidé, kteří věří, že smrt nakonec porazí.

Například Roy Kurzweil, vizionář a propagátor tzv. transhumanismu, tvrdí, že technologický pokrok brzy zcela změní podstatu lidského bytí a přinese překonání všech našich biologických a fyzických omezení. A v konečném důsledku naši nesmrtelnost – třeba v podobě přenosu našeho vědomí do superpočítačů.

Využívejte celý web.

Předplatné