Největší výzva

Miliony požadavků na to, jací bychom měli být. Chrlí se na nás od našich blízkých, kamarádů, známých, příbuzných, ale i zcela neznámých lidí. Mnoho z nás si vyslechne komentáře, jaká povaha je ta správná, jak bychom se v různých situacích měli či neměli chovat. Někteří z nás se dokonce dozví, že tak, jak jsou, jsou špatně, a aby byli přijati, musí se změnit.

Může nás to vést k myšlence, že když v sobě potlačíme svoji přirozenost, upozadíme některé své rysy, nebo dokonce nějaké chování vymýtíme, budeme lepší. Když budu průbojnější, komunikativnější, když se víc prosadím, pak uspěji. Když budu optimističtější, racionálnější, když se budu víc smát, bude mě mít radši. Jakmile budeme odpovídat představám druhých, splníme jejich požadavky, zlepší se naše vztahy a všichni budou spokojení.

Jako by ostatní věděli, co je správně, jaká osobnost je ideální. A vskutku i my můžeme mít pocit, že je potřeba přiblížit se ideálu – obvykle nedosažitelnému, který se mění podle názorů a zkušeností druhých lidí. Vždy bude tak trochu vzdálený a nereálný. Přesto se mnoho lidí trápí tím, jací jsou a že nemohou být jiní.

Trápí se energií, které mají hodně nebo málo. Trápí se svojí potřebou být s druhými lidmi nebo naopak bez nich. Trápí se tím, že nedokážou brát věci s lehkostí tak jako ostatní. Trápí se tím, že jsou hloubavější a přemýšlivější. Nebo naopak tím, že vše berou s lehkostí, skáčou z práce do práce či ze vztahu do vztahu.

Najít sám sebe

Klinický psychiatr Arnold Beisser v roce 1970 napsal krásnou větu: Změna přichází, když se člověk stává tím, kým je, a ne když se snaží stát tím, kým není. Jak ale na to? Jak se to dělá, že se staneme těmi, kterými jsme? A kým vlastně jsme? Teď možná máte pocit, že balancujeme na hraně filozofie, ale to bych nerada. Budu se držet svého řemesla a hlavně vás.

Víte, kdo jste? Jací jste? Jaké jsou vaše dobré a stinné stránky? Znáte svoje přednosti, vlastnosti, na které jste hrdí? Uvědomujete si své nedokonalosti? Co si o nich myslíte?

Snad vám teď nevyskočila představa pohovoru, kdy většinou uchazeči přeříkávají naučené odpovědi. Spíše doufám, že máte možnost si teď lehce zabrouzdat svojí myslí a duší. Zanořit se do sebe a zvědomit si, jací vlastně jste.

Možná vám k sebeobjevení pomůže i okolí. Zpětná vazba, kterou dostáváte. Upřímné hodnocení nejbližších. Možná máte možnost uvědomovat si svoji osobnost s terapeutem, psychologem či koučem. Možná zkoumáte své sny, svoje podvědomí. Možná využíváte imaginaci, kreslení či jinou tvorbu, abyste se sami poznali.

Ale třeba tápete. Otázka, kdo vlastně jste, zůstává nezodpovězená. Možná usilujete o to „být nějací“ s myšlenkou, že nějaká osobnost je ta správná. Snažíte se napasovat do představ někoho jiného. Abyste někomu vyhověli, potěšili ho či odpovídali něčím požadavkům, udrželi si vztah, přátelství či práci, usilovně předstíráte, že jste někdo jiný.

V čem je mi dobře

Jakmile jsme v kontaktu s někým, s kým si příliš nerozumíme, většinou odcházíme neskutečně vyčerpaní. Neustále přemýšlíme, co jsme měli říct, jak jsme se měli chovat, tvářit se či se usmívat. Jako bychom se snažili napasovat do bot někoho jiného. Prostě to nesedí. Není to naše.

Zato když máme možnost být autentičtí, takoví, jací jsme doopravdy, bývá nám v kontaktu s druhým hezky. Máme sílu a energii. Jsme to my. Právě tato setkání nám většinou pomáhají zvládnout to těžké v našem životě. Když jsme autentičtí, můžeme naše zdroje dočerpávat.

Jací jste v těchto chvílích? Co děláte? Co cítíte? Jak komunikujete? Jaká jsou vaše přání, hodnoty, motivace, když můžete být autentičtí?

Vybavuje se mi chvíle, které jsem byla svědkem na dětském hřišti. Na pískovišti se sešly dvě maminky se stejně starými dětmi. Z jejich hlasitějšího rozhovoru vyplynulo, že se vidí prvně. Seznámily se přes sociální sítě a cílem setkání bylo strávit čas se spřízněnou duší, která řeší obdobné mateřské strasti.

Jedna maminka působila velmi autoritativně, s jasným názorem. Druhá byla daleko více submisivní. Čas od času vyjádřila, kapku bázlivě, vlastní pohled: Já Tomíkovi občas sušenku dám, když ji jím sama. Odpověď byla podána značně jistěji: No, to bych já nikdy neudělala. Cukry jsou strašně škodlivé pro mozek. Nikdy sladké doma nemáme a sami ho nejíme.

Asi uhodnete, že druhá maminka, která vlastně jen toužila sdílet své vlastní zkušenosti a mít si s kým popovídat na pískovišti, víceméně omluvila svůj názor a bylo vidět, že se stydí za to, jaká je matka. Nevím, jak toto setkání dopadlo. Tuším, že měla co dělat, aby ji nedostihl pocit méněcennosti a aby se nesnažila splnit představu někoho zdánlivě jistějšího a direktivnějšího.

Někdy se opravdu může stát, že v kontaktu s okolním světem tak trochu ztrácíme sebe. Tutláme své zájmy a motivy. Myslíme si, že nejsme dost dobří, když před běháním upřednostňujeme knížky. Místo chození do společnosti radši pěstujeme kaktusy.

Všechno je v pořádku, pokud to tak sami chceme mít, je nám to blízké, vlastní, autentické. Pokud si to užíváme, neškodí to nám ani okolí a přináší nám to radost, je dobře, že to tak máme. Rozhodně si to nenechme vzít někým zdánlivě moudřejším. Nikdo nemá patent na náš život a nikdo nemůže říkat, co je a co není správně. Není potřeba zapadat do ideálu – zvláště ne do ideálu, který patří někomu jinému.

Nechtěné stránky

Stát se tím, kým jsme, je velká odvaha. Znamená mimo jiné přiznat si, že k nám patří vzpomínky, vlastnosti a tendence, které jsme si úplně nevybrali. Třeba nikdy nebudeme hovornými, spontánními lidmi plnými tvůrčích nápadů, ale budeme klidní, stabilní, hloubaví. Být si jisti v sobě, že tak, jak jsme, jsme správně, může být velkou úlevou.

V tomto kontextu také často slýchám: Já hlavně nechci být jako moje matka / otec / sestra / bratr… Bráníme se něčemu, co čas od času probublává uvnitř nás. Cítíme, že to tam je, ale nechceme to. Může to být emoční chlad, prudkost, příkrost, roztěkanost. Poznali jsme to jako vzorec chování a vnitřně jsme s tím nesouhlasili. Přitom v některých chvílích (většinou když jsme unavení či vyčerpaní) můžeme mít k takovému chování sami sklony.

Strach „nebýt jako někdo jiný“ ale daleko pravděpodobněji tyto projevy chování umocňuje. Co by se vlastně stalo, kdybychom si na chvíli dovolili takoví být? Kdyby ona část naší duše dostala prostor se projevit? Třeba kapku jiným způsobem, v jiném prostředí, než jsme to zažívali my sami, ale bylo by opravdu tak špatné, kdybychom dali této svojí části prostor? Kdybychom ji přijali?

Možná vám teď přichází na mysl Carl Gustav Jung s jeho cestou socializace a individuace, kde člověk postupně přijímá své archetypy. Persony stínu, matky, otce, moudrého starce a matky země. Přijetí archetypů činí člověka celistvým a opravdovým. Přijetí toho zdánlivě negativního, co v nás dřímá, vede ke spokojenosti. Jako bychom sami sobě odpustili a dokázali se přijmout ve vší nedokonalé kráse, kterou uvnitř máme.

Tak se občas chovám jako moje matka, no a co… Vždyť já to chápu. Tolik let výchovy nikdo nesmaže. Netrestám se za to. Zkouším to dělat jinak, ale jsou situace, ve kterých mi to nejde. To nevadí. Vím, že nejsem ona. Vím, že jsem jiná. To, že ze mě občas ve vzteku vyletí stejná slova, jako pronášela ona, neznamená, že jsem stejný člověk. Já jsem já. Kousek mé duše se jí podobá, ale to neznamená, že jsem jako ona.

Slyšíte to? Tu vlídnost, přijetí a porozumění? Když začneme části svého já postupně přijímat, můžeme s nimi něco dělat. Dokud je sami před sebou tajíme, když před nimi utíkáme nebo je potlačujeme a usilovně se snažíme sobě i druhým namluvit, že nic takového v sobě nemáme, obvykle si tyto části našeho já probublají na povrch, kdy chtějí.

Já jsem já a ty jsi ty

Zkusme k sobě přistoupit jinak. Možná nejsme perfektní, některé naše povahové rysy neodpovídají představám našich partnerů, dětí, rodičů, nebo i kolegů, příbuzných a vedoucích. Možná nejsme ideální, chceme se změnit. Nicméně nebylo by lepší nejprve poznat, co vše v nás vlastně dřímá, a naučit se to lépe používat? Naučit se přijmout, že právě takoví jsme, a snad si to někdy dokonce i užít?

Užít si prudkost jako energii, kterou dokážeme do některých situací vložit. Lehkovážnost jako dovednost brát věci s nadhledem. Pro někoho otravnou pořádkumilovnost a systematičnost jako rys, který ocení nejeden zaměstnavatel.

Klidně můžeme zůstat takoví, jací jsme. Čím více o sobě poznáme, čím více si uvědomíme, kým vlastně jsme a díky čemu nebo komu, začneme být autentičtí. Přijímat svoje reakce jako normální. Setkání s druhými lidmi nám potom přestane brát energii, a naopak nám jí kapku dá.

A možná přijmeme i některá naše hluboká přání, touhy a motivy opravdu jako naše. Přestanou nám vadit některé rysy druhých lidí – protože my sami se sebou budeme spokojení. Možná nám nebude nabíhat žilka, když se někdo bude chovat tak, jak se vlastně nechceme chovat sami.

Snad na vás teď dýchl dojem svobody, kterou získáme tím, že se známe. Svobody, kdy máme možnost se sami rozhodnout, jak se vlastně zachovat chceme. Pochybujete? Nemůžu projevit, co je ve mně. Určitě by mě za to ostatní odsoudili. Vyloučili z kolektivu. Když se budu chovat tak, jak mi říká můj vnitřní hlas, nepřinese to nic dobrého.

Pokud vás obdobné myšlenky napadají, vůbec se nedivím. Je to přece jenom krok jiným směrem. Doporučuji zkrátka to zkusit. Bezpečně, opatrně. S blízkým člověkem třeba vyjádřit myšlenku: Víš, já si nemyslím, že tohle je jediný správný způsob. Já to mám zkrátka jinak. A dělám to nejlíp, jak umím a můžu. Nemusíš to přijmout, ale já to zkrátka tak mám.

Na závěr připojím výstižná slova Fridricha Pearlse, otce gestalt terapie, která snad pohladí po duši: „Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých. Ty jsi ty a já jsem já. Jestliže najdeme jeden druhého, je to krásné, jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“